Polsko předběhlo Švýcarsko, je mezi dvacítkou největších ekonomik. Další růst ale naráží na limity

Před 20 lety se celá západní Evropa posmívala „polským instalatérům“, kteří se stali symbolem levné pracovní síly prchající ze své chudé domoviny za lepším. O to víc překvapila zpráva, že kdysi zaostalá postkomunistická země předběhla Švýcarsko a stala se dvacátou největší ekonomikou světa. 

Rychle vystoupat mezi špičky se jí podařilo díky schopnosti naplno využít vstupu na bohatý evropský trh: Poláci se nebáli zadlužit, investovat do infrastruktury a především důsledně čerpat evropské fondy. Tyto zdroje počáteční rapidní expanze ale začnou slábnout a v nastupujícím období bude záležet na tom, nakolik se Polsku podaří inovovat a posouvat svou ekonomiku k vyšší přidané hodnotě. 

Dnes je náš severní soused považován za premianta: za poslední dvě dekády se jeho ekonomika zhruba zdvojnásobila a v loňském roce podle odhadů překonala hodnota hrubého domácího produktu (HDP) bilion amerických dolarů (21,2 bilionu korun). 

S rapidním ekonomickým růstem rostla i životní úroveň. Na počátku transformace byl HDP na obyvatele v Polsku jen mírně nad třetinou průměru ekonomicky rozvinutých států sdružených v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), zatímco nyní dosahuje 80 procent.

Zvyšoval se totiž tempem skoro čtyři procenta ročně, což je zhruba dvojnásobek průměru vyspělých zemí. Polský růst ale převyšoval rovněž většinu postkomunistických sousedů, kteří se taktéž snažili přiblížit životní úrovni Západu. Výsledkem je, že Polsko výrazně zmenšilo odstup i od Česka, jež začínalo podstatně výše – na 68 procentech průměru OECD – a dnes dosahuje 93 procent.

Podařilo se mu to díky důslednému využívání dostupných růstových možností, od zmíněného čerpání evropských fondů po začlenění do bohatého unijního trhu a výrobních řetězců. Polská ekonomika expandovala díky růstu produktivity, zahraničním investicím, rozšiřování vývozu a přesunu pracovní síly do produktivnějších odvětví.

Tento typ růstu má ovšem své limity: s přibližováním životní úrovně k Západu a nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil v důsledku stárnutí populace bude muset i tato ekonomika, podobně jako Česko, najít nové zdroje růstu. Ekonomové spatřují další potenciál především v inovacích a postupu polských firem ve výrobních řetězcích k vyšší přidané hodnotě.

Podpora podnikání

Marcin Piątkowski, autor knihy z roku 2018 o polském ekonomickém zázraku, vysvětlil agentuře AP překotný růst polského hospodářství v posledních 30 letech tím, že si země vybudovala kvalitní instituce podporující podnikání. Polsko zároveň umně využilo miliardy eur evropské podpory, a to jak před vstupem do Unie, tak i poté, co získalo přístup k jednotnému trhu.

Piątkowski poukazuje rovněž na kvalitu lidského kapitálu: mladí Poláci jsou podle něj vzdělanější než jejich vrstevníci z Německa, ale vydělávají o polovinu méně, což je lákadlem pro investory.

Růst polské ekonomiky sice v posledních letech zpomalil v důsledku covidové pandemie a dopadů ruské agrese proti Ukrajině, ale pořád mu ještě pomáhá kombinace relativně atraktivního lidského kapitálu, rychlého povolovacího procesu ve stavebnictví, funkčnějších investičních pobídek a schopnosti ve větším měřítku využívat domácí trh i evropské fondy. 

To se promítá také do infrastruktury: zatímco ještě v polovině devadesátých let mělo Polsko méně dálnic než Česko, dnes je jeho síť výrazně rozsáhlejší. Právě schopnost převádět veřejné a evropské peníze do produktivních investic a rozšiřování kapacit je jedním z důvodů, proč polská konvergence postupovala rychleji než ta česká.

Česko sice zůstává bohatší zemí v přepočtu HDP na obyvatele, ale příležitost využít smysluplně evropské fondy si nechalo z velké většiny utéct. Podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) z konce roku 2024 jsme se sice nakonec naučili prostředky z EU čerpat, ale stále jimi plýtváme do množství projektů s nízkou přidanou hodnotou. Jako příklad NKÚ uvádí právě rozvoj dálniční infrastruktury: v posledních 20 letech se nové úseky v Česku stavěly desetkrát pomaleji než v Polsku.

Limity budoucího růstu

Polský růst byl přitom dosud z velké míry tažen produktivitou, která v letech 2015–2025 vzrostla o 34 procent, což je po Irsku druhý nejlepší výkon v Evropě. V tom se liší od druhého evropského růstového šampiona, Španělska, jehož výkon byl do značné míry podpořen navýšením pracovní síly v důsledku migrace. Růst zaměstnanosti polské ekonomice sice také přispívá, v posledních letech jej však výrazně brzdí stárnoucí populace. 

Přes zpomalení v poslední době OECD očekává, že zvyšování produktivity bude Polsku i v následujících letech ještě pomáhat růst rychleji než průměr vyspělých zemí. Bez nových zdrojů růstu se však jeho hospodářství začne postupně zpomalovat. Navzdory štědrým dotacím a rostoucím soukromým investicím do výzkumu a vývoje jsou totiž Poláci podle OECD pořád málo inovativní a polské firmy zavádějí produktová a obchodní vylepšení s poloviční pravděpodobností ve srovnání s jinými evropskými státy. 

Podle pravidelného hodnocení Evropské komise patří Polsko mezi skupinu zemí označovaných jako rozvíjející se inovátoři, jejichž skóre v této oblasti nedosahuje ani 70 procent průměru EU. Česká republika je přitom o stupeň výše, mezi takzvanými středně pokročilými inovátory, jejichž skóre se pohybuje mezi 70 a 100 procenty průměru EU.

Polsko podle Evropské komise zůstává relativně slabé právě tam, kde by mohlo čerpat další zdroje pro expanzi: v domácí inovační kapacitě (zejména u středních a malých podniků), v kvalitě vazeb mezi univerzitami a firmami a celkové atraktivitě pro výzkum či v soukromých investicích do rizikového kapitálu.

To potvrzuje rovněž analýza Světové banky, která také mimo jiné upozorňuje, že podíl absolventů programů STEM (přírodních věd, technologií, inženýrství a matematiky) je v Polsku jeden z nejnižších v Evropě. Podobně je tomu i s výsledky v oblasti společných vědeckých publikací veřejných a soukromých subjektů, jež jsou známkou přenosu znalostí mezi akademickou sférou a průmyslem.

Dalším omezením budoucího růstu se mohou stát veřejné finance. Polský růst byl totiž dlouhodobě doprovázen rozpočtovými schodky, k nimž významně přispěla investiční aktivita státu. Průměrný deficit vládního sektoru za uplynulých 30 let dosahoval zhruba čtyř procent HDP. V posledních letech se navíc i v důsledku zvýšených sociálních, zdravotních a obranných výdajů výrazně prohloubil a loni podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) dosáhl sedmi procent HDP. 

Fond zdůrazňuje, že Polsko má takto vysoký schodek v době, kdy není v recesi, a jeho výdaje odpovídají rozvinutým evropským ekonomikám, zatímco příjmy má na úrovni svých středoevropských kolegů. Část růstu si tak kupuje na dluh. Růst podpíraný vysokými vládními výdaji přitom není dlouhodobě udržitelný, i když například obranné výdaje jsou v polském případě jistě opodstatněné.

Polsku už nyní Evropská unie vytýká nadměrný schodek, a podle MMF jeho dluh brzy překročí i druhou referenční hodnotu EU v oblasti stability veřejných financí, kterou je dluh ve výši 60 procent HDP. Podle prognózy může polský dluh v roce 2031 činit až 78 procent HDP.

Navíc všechno není jen o penězích a růstu. OECD upozorňuje, že špatný zdravotní stav polského obyvatelstva snižuje průměrnou délku i kvalitu života. Byť se průměrná délka života v Polsku od roku 2000 prodloužila o pět let bezmála na 79 let, patří stále k nejnižším v rámci OECD. Zatímco průměr mezi vyspělými státy v roce 2023 činil 81 let, v zemích jako Švýcarsko, Japonsko a Španělsko se lidé průměrně dožívají až 84 let.