Putin otevřel Pandořinu skříňku, cizí území už chtějí i menší státy. Kde hrozí nové hranice?
Čtěte e15 v Googlu přednostně
Nastavte si e15 jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Svět vstupuje do nové éry územních ambicí a mocenského soupeření.
Válka na Ukrajině a oslabení Ruska otevírají prostor dalším státům.
Staré územní spory znovu ožívají i v Evropě a jejím okolí.
Rusko a Ukrajina, USA a Jižní Amerika nebo Kanada, Čína a Tchaj-wan. Svět čím dál více vykazuje rysy éry nového imperialismu. Okamžiku, kdy se narušují staré řády a zabrat si kus cizího území se stává přijatelným, však nemusejí využít pouze velmoci. Příležitost cítí i méně významné země.
Válka na Ukrajině ilustruje, že samotné ambice rozpínat se do okolí nezaručují výsledky a mohou mít i nezamýšlené důsledky. Jakmile bylo jasné, že ruské plány s Ukrajinou nejdou tak hladce, jak stratégové v Kremlu předpokládali, začala Moskva čelit i dalším geopolitickým rizikům. Ukázalo se, že Rusko nemá sílu k podpoře svých spojenců v jiných částech světa, zejména na Kavkaze a Blízkém východě. A toho dokázaly k prosazení vlastních ambicí rychle využít především dvě země.
Otřesy na Kavkaze a Trumpova intervence
Ázerbájdžán v září 2023 převzal plnou kontrolu nad Náhorním Karabachem a neuznávaná arménská Republika Arcach zanikla. Baku usilovalo o kontrolu nad regionem dlouho, nikdo však nepochybuje o tom, že až ruské imperialistické choutky umetly cestu k prosazení těch azerských.
„Povzbuzeno vojenskými úspěchy a rostoucím postavením v regionu přijalo Baku asertivnější zahraničněpolitický kurz. Ázerbájdžánská politika se odklání od tradičně opatrné multivektorové diplomacie a usiluje o vyvážení vztahů mezi Tureckem, Ruskem a Západem. Skutečnost, že Rusko je plně zaměstnáno válkou na Ukrajině, poskytla ázerbájdžánskému prezidentovi Ilhamu Alijevovi strategickou příležitost upevnit pozici země jakožto rostoucí vojenské a politické mocnosti v regionu,“ napsal ve své analýze významný bezpečnostní think-tank Royal United Services Institute (RUSI).
Ázerbájdžán měl v zádech Ankaru, která rovněž těží z toho, že Rusko spotřebovává své zdroje na Ukrajině. Na Kavkaze prosazuje takzvaný Zangezurský koridor, jenž spojí Ázerbájdžán s jeho exklávou Nachičevan, prováže turkický svět a přinese mu obchodní příležitosti. Plán Ankary a Baku narážel na arménskou obavu ze ztráty suverenity, tento ožehavý problém ale vyřešil po svém americký prezident Donald Trump. Úsek podél arménské hranice s Íránem bude arménskou jurisdikcí, spravovat ho budou americké firmy a ponese název Trumpova trasa pro mezinárodní mír a prosperitu (TRIPP).
Turecko se navíc po pádu režimu Bašára Asada v Sýrii stalo patronem tamější nové vlády a může díky tomu více ovlivňovat ve svůj prospěch i dění na Blízkém východě. V tomto případě tak ruská slabost pomohla i dlouhodobým touhám prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.
Vítězství transakční geokleptokracie
„Imperialismus se nyní vrací jako přirozená a nevyhnutelná reakce na multipolaritu. Rodící se multipolarita v kombinaci s technologickou revolucí podněcuje další éru dobývání, vytváření sfér vlivu a mocenského zákulisního spolčování, což bylo historickým pravidlem téměř všech období multipolarity. Středně velké mocnosti se tak znovu učí starým pravidlům rovnováhy sil a zásadě rozděl a panuj,“ vysvětluje ve své eseji pro platformu Engelsberg Ideas zahraničněpolitický expert Sumantra Maitra z britské Royal Historical Society.
„Současné Turecko je fascinující případovou studií,“ podotýká Maitra a vypočítává turecké úspěchy od Kavkazu přes Sýrii a Středomoří po strategický Africký roh, kde se momentálně Ankara angažuje v Somálsku i vojensky. RUSI v již citované analýze konstatuje, že turecké aktivity v Somálsku odrážejí dlouhou historii obchodních a bezpečnostních zájmů na klíčových námořních trasách. Co se však podle institutu změnilo, je rozpad dosavadního řádu: „Na jeho místo nastoupila ryze transakční, geokleptokratická logika, v níž boj o energetické zdroje přetváří politiku po celém světě.“
Maitra zároveň zmiňuje, že v Sýrii si Ankara fakticky rozděluje sféry zájmu s Izraelem, který v posledních letech rovněž výrazně ovlivňuje dění na Blízkém východě. A ke svým bezpečnostním zájmům neváhá využít území jiných států. Po Asadově pádu židovský stát rozšířil svou působnost z Golanských výšin na další kus Sýrie a jeho armáda vstoupila do nárazníkového pásma pod mandátem OSN. Provádí také vpády hlouběji na syrské území a volá po demilitarizaci jihu sousední země. Obdobnou bezpečnostní zónu si Izrael vytyčil i v Libanonu.
„Po útoku Hamásu 7. října 2023 zasadili Izraelci těžkou ránu íránské spojenecké síti a učinili ze své země hlavního tvůrce rodící se bezpečnostní reality. Ačkoli upevnění této situace může trvat roky, jedno je jisté: nový řád bude určován posílenými hranicemi a rozšířenými nárazníkovými pásmy obklopujícími Izrael,“ je přesvědčen expert na Levantu Armenak Tokmajyan z Malcolm H. Kerr Carnegie Middle East Center.
Nátlak uprchlickou vlnou?
Evropská unie musí obezřetně sledovat i dění na své jižní hranici, kde možná začíná projevovat rozpínavé choutky jedna africká země. Letní migrační krize ve španělské exklávě Ceuta vyvolala spekulace o tom, do jaké míry za ní stojí Maroko. To považuje města Ceuta a Melilla za svá okupovaná území a relikt kolonialismu. Čelilo proto podezření španělské opozice, že k prosazování svých nároků zvolilo taktiku podpory přílivu uprchlíků na španělské území. Stejnou, jakou dlouhodobě používá Bělorusko proti Polsku.

Maroko nařčení popírá a Madrid je ve svém oficiálním hodnocení opatrný. Premiér Pedro Sánchez uvedl, že marocké hraniční kontroly během chaosu sice selhaly, neexistují však podle něj důkazy, že by Maroko krizi naplánovalo a vyvolalo. Experti se ale vesměs kloní k názoru, že berberská země je za krizi částečně zodpovědná. „K takovému překročení hranic by nikdy nemohlo dojít, kdyby marocká strana neodvrátila zrak,“ míní podle Deutsche Welle expert na přistěhovalectví Jochen Oltmer z Univerzity v Osnabrücku.
Rabat dal navíc jasně najevo, že si za svými územními nároky dál stojí. „Tato záležitost je pořád na stole. Pokaždé když jednáme se španělskou stranou, tuto otázku otevíráme,“ potvrdil ministr spravedlnosti Abdellatif Ouahbi.
Také marocké ambice se mohou opřít o jeden aktuální impulz. Donald Trump už během svého minulého funkčního období vyjádřil zemi podporu v otázce nároku na Západní Saharu, bývalou španělskou kolonii. Letos v květnu se pak v Kongresu objevila výzva americkému ministrovi zahraničí, aby podpořil jednání o budoucím statusu Ceuty a Melilly. Rabat si zároveň jistě všímá velmi špatných vztahů mezi prezidentem Trumpem a španělským premiérem Sánchezem.
Argentina cítí vítr v zádech
Starý kontinent může brzy čelit ještě jiné výzvě, ta se však týká neunijní Británie. V Argentině sílí hlasy, které volají po tom, aby Falklandy, respektive Malvíny, připadly zemi v jejich geografické blízkosti. Prezident Javier Milei nedávno podnikl vůči Londýnu právní kroky kvůli průzkumu ropných nalezišť o ostrovů. Politik tuto aktivitu označuje za ilegální drancování argentinských zdrojů.
Také Milei přitom pokukuje do Bílého domu, protože Trump naznačuje, že by mohl přehodnotit americkou neutralitu ve sporu a faktické uznávání britské správy soustroví. Argentinský prezident proto nedávno mluvil o příznivém větru změn, který pro zájmy jeho země v jižním Atlantiku vane. Prohlásil přitom, že Británie čelí sérii krizí týkající se imigrace, demografie a ekonomiky, kterou nejspíš nedokáže vyřešit. „Je zřejmé, že směřují k úpadku. Budoucnost Argentiny je však slibná a zvítězí,“ holedbal se.
Revizionismus i oboustranně dobrovolné změny hranic jsou tématem, které není tabu ani uvnitř Evropy. V současnosti je poměrně aktuální otázka spojení Rumunska s Moldavskem, jež prosazují zejména rumunští nacionalisté s odkazem na společnou meziválečnou historii. Proponenti tvrdí, že Moldavsko by získalo ochranu před Ruskem a stabilitu, pokud by se stalo součástí velkého souseda, NATO a Evropské unie.
Sloučení by ovšem vyžadovalo referendum na obou stranách, vyřešení problému s Podněstřím a souhlas mezinárodních partnerů. „O sjednocení se nyní diskutuje kvůli válce na Ukrajině a geopolitickému přeskupování sil,“ uvedl pro think-tank Center for European Policy Analysis (CEPA) Armand Gosu z Bukurešťské univerzity. „Šance jsou sice malé, ale existují,“ dodal.

Nenápadná přeshraniční expanze
V rumunském sousedství mezitím své zájmy roky prosazovalo Srbsko, které systematicky vytvářelo svůj „srbský svět“, tedy jakýsi jednotný přeshraniční prostor srbských komunit. V praxi k tomu Bělehrad používal řadu nástrojů od torpédování nezávislosti Kosova, podpory separatistů v Bosně a Hercegovině přes ekonomické investice a infrastrukturní projekty po mediální působení, církevní vliv a kulturní organizace.
„Síla konceptu ‚srbského světa‘ spočívá v jeho nejednoznačnosti. Umožňuje srbským politickým elitám prosazovat přeshraniční aktivity pod všeobecně přijatelnou rétorikou kulturních vazeb, ochrany menšin a regionální spolupráce a zároveň tak legitimizovat trvalé zasahování do vnitřní politické dynamiky sousedních států,“ vysvětlili ve své analýze Lukáš Horák a Petr Čermák z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
Otázkou je, jestli se nyní po volbách pod novým vedením zahraniční politika Srbska radikálně změní. Srbský separatismus v Bosně zároveň přiživuje Rusko, které na Balkáně vidí skvělou příležitost k evropské destabilizaci. Bosenská entita Republika srbská k tomu v poslední době čile lobbuje ve Washingtonu u Trumpa.
Aktuální vývoj navíc vyvolává otázky, zda posilující evropští nacionalisté neoživí i jiné evropské územní spory. Polsko v létě pobouřil mladý představitel Alternativy pro Německo (AfD) Helmut Strauf mapou, jež znázorňovala počty po válce vysídlených Němců z okolních zemí včetně Československa. „Dvanáct milionů Němců bylo v roce 1945 vyhnáno z vlasti. Nevzdáme se ani milimetru naší země!“ napsal na sociální síti X.
K tomu je třeba počítat i s rizikem, že další třenice se bude snažit uměle rozdmýchat Rusko nebo jiný hráč, který má zájem na oslabení evropské jednoty. Nedávno se po internetu šířila dezinformace o polském nároku na kus českého území. Neuspěla a zase zmizela, podobná „zpráva“ postavená na věrohodnějším příběhu a rozeslaná ve vyhrocenější atmosféře by však škodu napáchat mohla.





















