Trump poslal Netanjahuovi jasný vzkaz. Izrael naráží na limity americké podpory

V minulých týdnech se americký prezident Donald Trump několikrát ostře opřel do Benjamina Netanjahua. Izraelský premiér mu totiž komplikoval vyjednávání s Íránci o otevření Hormuzské úžiny svými útoky na pozice Hizballáhu v jižním Libanonu. To prodlužovalo uzavření dohody. Nyní už začíná být zjevné, že Trump s izraelským lídrem a jeho cíli ztrácí trpělivost.

Šéf Bílého domu podle serveru Axios před týdnem řekl, že Netanjahu nemá „žádnou soudnost“ a s útoky na civilní cíle v Libanonu se „zbláznil“. V obou případech prezident použil vulgarismus, který v angličtině začíná na písmeno F. Na summitu G7 navíc Trump poznamenal, že bez něho by „žádný Izrael nebyl“, protože jiný prezident by nebyl ochoten udělat to co on. Proto od Netanjahua očekává mnohem „zodpovědnější“ chování.

Osobní vazba mezi státníky slábne i proto, že každý z nich se vypořádává s odlišnými domácími tlaky. Na americké straně část politiků a společnosti věří, že Trumpa do války lstivě zatáhl Izrael, zatímco náklady vojenské operace nesou hlavně USA. Zdá se, že americký prezident začíná víc brát v potaz negativní postoje veřejnosti ke konfliktu a jeho explicitní slova na adresu izraelského premiéra mají vyvolat dojem, že otěže pořád drží Spojené státy.

Netanjahu je doma zase pod palbou kritiky, že se v této válce, kde jde takřka o existenci země, nechává omezovat Trumpem, který za současné situace s Teheránem nemůže vyjednat dohodu, jež by byla uspokojivá i pro Izrael.

Rozpadne-li se osobní pouto mezi Trumpem a Netanjahuem, je namístě otázka, co to bude znamenat pro vztahy mezi oběma zeměmi. Pozorovatelé současné americké zahraniční politiky vědí, jak si prezident personalizuje geopolitiku – pokud někdo ztratí jeho sympatie (jako se to stalo indickému premiérovi Naréndrovi Módímu či italské ministerské předsedkyni Giorgii Meloniové), předchozí „skvělé“ vztahy mezi zeměmi mohou vzít velmi rychle zasvé. 

Izrael ale má s USA „speciální vztah“, který už dokázal přežít lecjaké osobní neshody mezi lídry. Tentokrát však roztržka vznikla v období, kdy se zásadně mění americké veřejné mínění vůči židovskému státu.

Trocha historie

V reakci na slova o tom, že bez Trumpa by žádný Izrael nebyl, připomněl bývalý izraelský velvyslanec v USA a historik Michael Oren v rozhovoru pro Bloomberg, že i v minulosti dokázala jeho země přežít bez Američanů. Pevnější obranné partnerství s Washingtonem vzniklo až po šestidenní válce v roce 1967, jež byla vedena za pomoci francouzských zbraní. K vítězství v izraelské válce o nezávislost v roce 1948 pak dopomohly zbraně československé. V případě úplné roztržky s USA by se podle Orena Izrael bránil i tak a našel by si partnery jinde.

Ačkoli to z dnešní perspektivy nemusí být zřejmé, v minulosti působily Spojené státy spíše jako brzda izraelských regionálních ambicí. Příkladem může být známá epizoda suezské krize z roku 1956, kdy Eisenhowerova administrativa explicitně zakázala Francii a Velké Británii pomáhat Izraeli v okupaci egyptského Sinajského poloostrova. Tehdy se Washington obával hněvu arabských zemí, které by se tak mohly definitivně přiklonit k východnímu bloku. Krize taktéž zbytečně odvracela pozornost od současně probíhajícího sovětského zásahu v Maďarsku. 

V roce 1973 se reálpolitika prezidenta Richarda Nixona a jeho poradce Henryho Kissingera projevila podobným způsobem. Izrael během jomkipurské války překročil Suezský průplav a obklíčil egyptskou armádu ve vnitrozemí. V obavách z celkového pokoření Egypta začal Sovětský svaz hrozit intervencí, čímž do regionálního konfliktu vstoupila studenoválečná geopolitika. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN vnutila klid zbraní a Kissinger svou „kyvadlovou diplomacií“ mezi blízkovýchodními státy donutil Izrael ke stažení své armády zpět za Suezský průplav. Americká administrativa neměla zájem na absolutním ponížení tehdejšího lídra arabského světa, a tak umožnila Egyptu zachovat si tvář.

Velmocemi vynucený konec konfliktu nebyl Izraelem přijat pozitivně. Spojené státy se však projevily jako relativně přijatelný mediátor, čímž si připravily půdu pro historický úspěch dohody z Camp Davidu v roce 1978. Výměnou za kompletní stažení ze Sinajského poloostrova získal Izrael nejen normalizaci diplomatických a obchodních vztahů s Egyptem, ale také závazky budoucí americké pomoci v oblasti zbrojení.

Kdo má koho v hrsti? 

I v dnešním konfliktu s Íránem je patrná americká snaha krotit izraelské geopolitické ambice. Trump do jisté míry tento historický vzorec kopíruje. Zároveň si vynucuje jakousi přirozenou hierarchii ve vzájemném vztahu. Vztah Trumpa a Netanjahua totiž do jisté míry charakterizuje to, že oba státníci věří, že mají toho druhého „v hrsti“.

Ve svém prvním období učinil americký prezident takřka vše, co si izraelský premiér dlouhodobě přál: uznal Jeruzalém jako jediné hlavní město Izraele, dopomohl normalizovat vztahy s některými arabskými zeměmi, aniž by musel Netanjahu dělat ústupky v Palestině, podpořil izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami a smetl ze stolu jadernou dohodu s Íránem (JCPOA) vyjednanou Obamovou administrativou. To mohlo vytvořit iluzi, že Trump i jeho voličská základna Izrael bezpodmínečně podporují a Netanjahu toho chtěl využít naplno.

Trump naopak vnímá roli USA jako garanta či ochránce izraelské státnosti. To sice znamená, že politická i materiální podpora zemi bude významná, avšak podmínky pomoci bude vždy určovat Washington. Také s ohledem na zmíněnou domácí kritiku si Trump v průběhu války s Íránem musel veřejně vynutit poslušnost Izraele, poukázat na nutnost „zodpovědného“ chování a skeptikům v americké veřejnosti demonstrovat, že on má nad Netanjahuem konečné slovo. Když Trump řekne „konec“, Netanjahu musí poslechnout.

Zlom ve veřejném mínění

Důležitější než osobní vztah Trumpa a Netanjahua je pro udržení „speciálního vztahu“ mezi oběma zeměmi vývoj vnímání Izraele a Palestiny ze strany amerických voličů. Jak už bylo řečeno, tady dochází k zásadnímu zlomu.

V otázce podpory Izraele panoval od sedmdesátých let 20. století v USA takřka nadstranický konsenzus, voliči podporovaný. Ani při ropné krizi, jež byla přímým důsledkem americké pomoci Izraeli v jomkipurské válce, nesměrovala společnost svou frustraci kvůli cenám benzinu a inflaci k blízkovýchodnímu partnerovi. 

Sám Netanjahu však tento americký nadstranický konsenzus začal tříštit. V roce 2015 totiž využil možnost promluvit na zasedání Kongresu, kde se řešila kritika tehdejšího prezidenta Baracka Obamy za snahu finalizovat íránskou jadernou dohodu. Využít takto výjimečný moment ke zpochybnění úsudku jednoho z nejpopulárnějších prezidentů u demokratických voličů se ukázalo jako chyba – Obama dohodu beztak prosadil a voliči Demokratické strany začali pochybovat nad úmysly izraelského premiéra.

Republikány pak rozděluje sám Trump. Pokud neustále vyzdvihuje nutnost posílit americkou suverenitu a autonomii v rozhodování, pak to v očích jeho podporovatelů nejde dohromady s vlivem Izraele na americkou politiku. Významné konzervativní osobnosti a influenceři jako Tucker Carlson pak mohou poukazovat na Trumpovo pokrytectví, když se nechal Netanjahuem zatáhnout do války, která spíše škodí americkým národním zájmům.

„Toxický“ Izrael

Navíc průzkum veřejného mínění zveřejněný v únoru tohoto roku ukázal poprvé v historii větší sympatie Američanů směrem k Palestincům (41 procent) než k Izraelcům (36 procent). Tento trend je tažený zejména mladými demokratickými a nezávislými voliči, přičemž pozice republikánských voličů se mění jen mírně. I tak se v tomto kontextu stávají tradiční izraelské a židovské lobbistické skupiny jako J Street či AIPAC toxičtějšími a spolupráce s nimi je pro kongresmany méně politicky výhodná než v minulosti. 

Rozpory v obou politických stranách se nedávno projevily například při zveřejnění návrhu obranného rozpočtu USA na fiskální rok 2027. V návrhu je totiž zahrnuta iniciativa na hlubší spolupráci s Izraelem v oblasti vojenských technologií (United States–Israel Defense Technology Cooperation Initiative), jež by podle kritiků vedla k menší transparentnosti americké obranné pomoci a zvýšila by míru závislosti USA na kritických izraelských technologiích.

Když Rex Tillerson končil jako Trumpův ministr zahraničí v roce 2019, zamýšlel se nad americkým vztahem s Izraelem v diskusi na půdě Harvardovy univerzity. Tehdy publiku sdělil, že navzdory blízkým vztahům obou zemí je „při jednání s Bibim vždy užitečné mít zdravou dávku skepse“. Když potřeboval Američany přesvědčit, byl Netanjahu ochoten Trumpovi předávat i „dezinformace“. Poradci amerického prezidenta vždy na tyto manipulace upozorňovali. „Vadí mi, že spojenec, který je nám tak blízký a důležitý, nám toto dělal,“ uzavřel svou reflexi Tillerson.

Pokud se Netanjahu nezačne více zabývat výhradami svého nejdůležitějšího partnera, prohloubí mezi oběma zeměmi příkop, který budou další generace politiků stěží odstraňovat.