Krajní pravice ve Francii chce více peněz do armády. Pro NATO i Brusel to ale není dobrá zpráva

Národní sdružení v čele s Marine Le Penovou podporuje co největší investice do zbrojení. Na rozdíl od současné vlády však nechce, aby byla Francie součástí širšího evropského obranného bloku.

Francie pod taktovkou Emmanuela Macrona navyšuje rozpočet pro armádu a ani opoziční krajně pravicoví populisté se tomu nebrání. Národní sdružení v čele s Marine Le Penovou však na rozdíl od současné vlády nechce, aby byla Francie součástí širšího evropského obranného bloku a nakupovala zbraně v zahraničí.

Aktuálně nejpopulárnější politická strana v zemi trvá na tom, že strategická rozhodnutí, za co se peníze utratí, se musejí dělat primárně v Paříži, nikoli v Bruselu. A tam, kde je to aspoň trochu možné, by podle ní zakázky měly jít jen francouzským firmám. 

Francouzská vláda plánuje do roku 2030 vyčlenit na obranu 76,3 miliardy eur (1,9 bilionu korun), což by představovalo asi 2,6 procenta HDP země. To ale podle poslanců krajně pravicové strany není dostatečně ambiciózní cíl: Národní sdružení v jednom z navrhovaných dodatků k novému zákonu o zbrojení volá po rozpočtu rovnajícím se třem procentům HDP. 

Proti Německu, jež plánuje do roku 2029 utratit za obranu 500 miliard eur, je to pakatel. Na rozdíl od německé krajně pravicové AfD, která se k tématu obrany staví opatrně, je však Národní sdružení odhodláno prosazovat co nejrobustnější přezbrojování Francie. 

U voličů francouzské krajní pravice toto téma evidentně rezonuje. Podle průzkumu European Pulse, jejž uveřejnil zpravodajský web Politico, se dvě třetiny podporovatelů Národního sdružení domnívají, že Francie na armádu a obranu v současnosti nevydává dostatek peněz.

Pro Evropu jako celek to však není nutně dobrá zpráva. Strana Marine Le Penové v minulosti podporovala vystoupení Francie z NATO, a i když tento postoj po ruské invazi na Ukrajinu utlumila, zachovává si od aliance odstup. Navíc naznačila, že po skončení války by téma znovu ráda otevřela. 

Nebylo by to ostatně poprvé, co se země od NATO distancovala: Francie opustila integrované velení aliance za prezidenta Charlese de Gaulla v roce 1966 a znovu se k organizaci připojila až v roce 2009 za prezidentství Nicolase Sarkozyho. V současné době ovšem země hraje v alianci zásadní roli a její odchod by citelně omezil případné operace se spojeneckými silami. A vzhledem k tomu, že francouzský obranný průmysl je pro budoucí evropskou obranu klíčový a že Národní sdružení má poprvé v historii šanci prezidentské volby vyhrát, je přístup krajní pravice k obranné politice něco, co si zaslouží velkou pozornost. 

Rychle, dokud je ve funkci Macron

Příští rok touto dobou si francouzští voliči budou vybírat Macronova nástupce. Podle průzkumů veřejného mínění nejspíš první kolo s přehledem vyhraje právě kandidát Národního sdružení – ať už jím bude Le Penová, či její „korunní princ“ Jordan Bardella. A některé průzkumy jim dávají šanci i v druhém kole. 

Podle deníku The Guardian už nelze situaci podceňovat: mnoho analytiků tento výsledek označuje za zřejmě nejvýznamnější hrozbu pro Evropskou unii v celé její historii. Vítězství nacionalistické krajní pravice by totiž s největší pravděpodobností vedlo k politice „Francie na prvním místě“, kdy by druhá největší ekonomika bloku a její jediná jaderná mocnost mohla začít blokovat další evropskou integraci, omezovat podporu Ukrajině a měnit fungování NATO.

Někteří evropští partneři proto přistoupili k urychlenému jednání s Paříží o poskytnutí jaderné obrany nebo o dlouhodobém evropském obranném rozpočtu. Chtějí si tím zajistit účast Francie na společných obranných projektech ještě před tím, než v Elysejském paláci usedne nový, potenciálně krajně pravicový, prezident.

Iniciativu ukázali především Poláci. Poté co Francie přišla s nápadem nabídnout svou jadernou obranu zbytku EU, začala Varšava jednat s Paříží o umístění francouzských stíhaček s jadernými hlavicemi na polské území. 

Kde na to vzít

Krajně pravicoví zákonodárci už přišli s konkrétními návrhy, jak obranu posílit. Podle Politica chtějí pro francouzské letectvo dalších 20 stíhaček Rafale, pro námořnictvo tři fregaty a deset dalších letadel Rafale schopných přistávat na letadlových lodích. Poslanci Národního sdružení také prosazují posílení pozemních sil a francouzského vesmírného programu.

Strana však neupřesnila, jak bude mimořádné výdaje na obranu financovat; současná vláda zvažuje škrty ve výdajích, aby dostala pod kontrolu obří rozpočtový deficit, to je ovšem v rozporu se sociální politikou Národního sdružení. Jeden z jeho poslanců Politicu řekl, že by strana chtěla ušetřit změnou imigrační politiky, škrty ve státních agenturách, snížením francouzského příspěvku do rozpočtu EU a seškrtáním zdravotní péče pro nelegální migranty.

Problémem krajní pravice však je, že nemá v parlamentu většinu. A nebude ji mít, ani kdyby její kandidát vyhrál příští rok prezidentské volby. Okamžitý odklon od Macronovy politiky je tedy nepravděpodobný.

Francie na prvním místě

Jedním z hlavních požadavků Národního sdružení je, aby byly při nákupu zbraní a obranných systémů upřednostňovány francouzské výrobky. Krajně pravicoví zákonodárci uvedli, že chtějí zrušit řadu evropských projektů, například program Long-Strike Approach umožňující zasahování vzdálených cílů, evropský program Patrol Corvette, projekt na evropské stíhačky FCAS či ambiciózní francouzsko-německý program zaměřený na vývoj nové generace obrněných vozidel MGCS.

„Chceme upřednostnit francouzské technologie, a teprve pokud to nepůjde, ty evropské,“ citovalo Politico poslance Národního sdružení Juliena Limongiho.

To se ale v praxi může ukázat jako problematické. Veřejné zakázky tohoto typu v rámci EU jsou totiž často výsledkem vzájemných ústupků: pokud chce Francie prodávat zbraně evropským spojencům, musí od nich zároveň nakupovat, tak jako to dělá nyní nákupem letadel a řídících systémů od švédské společnosti Saab.

To, že je nutné s krajně pravicovými populisty mluvit a vysvětlovat jim ekonomickou realitu země, nedávno pochopily i špičky francouzského obchodního světa. Jejich představitelé se začali s Le Penovou a Bardellou čím dál častěji setkávat s cílem otevřít přímý dialog a začít ovlivňovat hospodářskou politiku této strany.