Nervozita v Kremlu stoupá. Bývalý náměstek varoval před revolucí a dojel na to

Není to revoluce. Ještě ne. Zinscenované volby do ruského parlamentu, Státní dumy, příští měsíc pochopitelně žádnou změnu nepřinesou. Přibývá ale signálů, že se pod povrchem společnosti přidušené hrozbami represí a těžkou ideologickou indoktrinací začíná něco dít. 

Dva příklady posledních dní ukazují, jak se v Rusku věci dějí mimo autoritářským a represivním režimem předepsaný scénář. A jak je Kreml z této improvizace dějin a představy, že něco nebude mít pod kontrolou, čím dál víc nervózní.

Obraz první: Andrej Klepač, všeobecně respektovaný technokrat, bývalý náměstek ministra pro ekonomický rozvoj, přichází o místo hlavního ekonoma státní rozvojové banky ВЭБ. O post, na kterém seděl posledních 12 let, podle všeho přišel kvůli projevu, jejž pronesl už v květnu. Varoval v něm, že válka s Ukrajinou sice Rusko nezruinuje, ale může ho přivést do hluboké společenské krize. V opotřebovacím konfliktu Rusko ztrácí dech na technologické a hospodářské úrovni nejen proti USA, ale dokonce i proti západními partnery podporované Ukrajině. Podle Klepače končí doba růstu a znovu se začínají rozevírat nůžky nerovnosti. Ekonomický kolaps podle něj zatím sice nehrozí, ale publiku shromážděnému v Nikitském klubu při moskevské burze připomněl, že ani revoluci v roce 1917 tehdy nikdo nečekal.

Obraz druhý: V pondělí ruský Nejvyšší soud potvrdil rozhodnutí, kterým o týden dříve zrušil registraci Jabloka – etablované, ale dlouhodobě politicky nevýznamné opoziční strany – pro nadcházející volby do dumy. Řízení bylo vedeno na základě žaloby režimu loajální strany Vlast (Родина). Ta Jabloko obvinila – řekněme rovnou, že absurdně – z porušování autorských práv v předvolební kampani. Soud ale přesvědčila: Jabloko podle něj protiprávně užívalo chráněných materiálů, z nichž některé přitom generoval ChatGPT. Při řízení, během něhož bylo venku zatčeno několik desítek příznivců strany, zmínili navíc zástupci Ústřední volební komise – téže instituce, která jen pár týdnů předtím registraci Jabloka překvapivě schválila –, že mají v ruce „důkazy“ o jeho financování ze zahraničí.

Místopředseda strany, Lev Šlosberg, byl téhož dne v Pskově odsouzen k 11 letům vězení za šíření „falešných informací“ o ruské armádě a volání po tom, aby na Ukrajině co nejdřív utichly zbraně.

Hlavně se držet scénáře

Klepačův vyhazov se zdá být na první pohled těžko pochopitelný. Ano, hodnocení ruské ekonomiky, jež v projevu předložil, bylo pesimistické. Nijak dramaticky se však nelišilo od předpovědí vládních institucí nebo centrální banky. 

Rostoucí nerovnost, byť politicky citlivé téma, je také těžko zpochybnitelná. Nominální mzdy se sice od roku 2022 skoro zdvojnásobily, jenže růst se stává výrazně nerovnoměrným: kvůli nedostatku pracovních sil mzdy nepřekvapivě vyskočily nejvíc v odvětvích napojených na zbrojní výrobu. 

Klepačova řeč neobsahovala ani kritiku režimu či války samotné.

Jenže přišla ve špatný čas, kdy režim ztrácí jistotu. Rituální represe tak byla pravděpodobně vzkazem do vlastních řad režimních technokratů: neveselé ekonomické prognózy Kreml ještě skousnout může, ale meditace o tom, že mohou přispět ke společenské krizi, už jsou jednoznačně za hranou.

Zároveň probíhá oklešťování autonomie ekonomických technokratů, kteří pomáhali ruské ekonomice čelit otřesům spojeným s důsledky rozpoutané války včetně sankcí. Ruská centrální banka pod taktovkou první z těchto technokratů, Elviry Nabiullinové, v červnu dále snížila výhled hospodářského růstu: předpokládá, že ekonomika bude stagnovat, s růstem nejvýše jedno procento hrubého domácího produktu, ale patrně méně. Domácnosti, podniky i trhy očekávají kromě toho podle červencové zprávy téže centrální banky výrazný růst inflace v důsledku palivové krize, zatímco důvěra spotřebitelů klesá.

Jenže Kreml zároveň podléhá tlaku velkých státních podniků a otevřeněji na banku v poslední době tlačí, aby snižovala klíčovou úrokovou sazbu, která je nyní na 14 procentech. Expertní pohled na ekonomiku je jedna věc, politické zadání druhá.

Opozici nepotřebujeme

Pokud jde o Jabloko, to žádnou skutečnou opozicí není. Strana založená v roce 1993 je sice v Rusku i v zahraničí poměrně známá, dlouhodobě ale marginální. Od roku 2007 nemá v dumě jediného poslance a v posledních volbách v roce 2021 získala 1,34 procenta. 

Nominálně jde o stranu „liberální“. Důvod, proč dosud v autoritářském státě přežívá, je však třeba hledat v kombinaci dvou faktorů. Na jednu stranu vytvářela zdání politické plurality – z hlediska putinovské politické teorie cosi potřebného ke stabilizaci systému moci, evidentně na rozdíl od nezávislé centrální banky. Na druhou stranu ale režim otevřeně nekonfrontovala a odmítala spolupráci s jinými opozičními silami včetně Alexeje Navalného, jehož vdova Julija navzdory tomu letos vyzvala voliče, aby teď vyjádřili režimu nedůvěru tím, že hlas Jabloku dají. 

Jabloko bylo ochotné skousnout i to, že jeho předseda Nikolaj Rybakov a dva místopředsedové, Šlosberg – ještě před svým odsouzením – a Višněvskij, by v letošních volbách nesměli kandidovat coby úřady označení „zahraniční agenti“.

Strana se však stala pro Putinův režim nebezpečnou svým jasným a věrohodným postojem proti válce na Ukrajině. Navázala tím na svůj historický odpor proti válce v Čečensku v devadesátých letech, anexi Krymu v roce 2014 i vyjádření z února 2022, kdy plnohodnotnou ruskou invazi označila za zločin, který se protiví národním zájmům Ruska a ničí jeho budoucnost.

Když úřady letos v červenci kandidátku Jabloka schválily, mohlo jít buď o systémovou chybu, nebo o snahu vytvořit neškodný ventil pro společenskou nespokojenost.

V tom případě se ovšem režim přepočítal. Šířící se únava z války vytvořila dynamiku, v níž se Jabloko rychle stalo, soudě podle cvrkotu a virálního obsahu na sociálních sítích, přitažlivou opoziční silou. A to nejen pro své staré příznivce, ale i pro mladé voliče nespokojené s autoritářskými praktikami, jako je zablokování internetu, a obávající se nové mobilizace na ukrajinskou frontu.

A ať už chyba vznikla z nedůslednosti, nebo přepočítání se, soud ji rychle pomohl napravit. Režim totiž možnost, že se byť i skromná podpora Jabloka přetaví ve větší sociální protestní hnutí, nemohl připustit. 

Konec špatný, ale kdy?

Ruská ekonomika není v dobré kondici – na tom se shodnou skoro všichni. Stagnace, nedostatek pracovních sil, nízká produktivita, státní zdroje investované do vojenské výroby s nízkou přidanou hodnotou, nezkrotitelná inflace, malé investice a prohlubující se deficit veřejných financí nezachrání ani injekce z vystřelených cen ropy v důsledku krize v Hormuzském průlivu. 

Ekonomické problémy země jsou strukturální a ruská společnost a firmy je začínají čím dál více pociťovat, stejně jako rostoucí náklady války. Ty se promítají do inflace i daní, zatímco odpovědnost za zabezpečení proti ukrajinským dronům se přenáší na samotné podniky a provozy, které dnes proti této hrozbě v Rusku nikdo nepojistí.

Není snadné předpovědět, kdy a jak se tyto problémy přetaví buď ve změnu ruské zahraniční politiky, nebo přímo ve změnu režimu. Pro Ukrajinu i NATO zůstává nebezpečí v tom, že Kreml, vida zavírající se domnělé okno příležitosti naplnit své geopolitické cíle zničit ukrajinskou suverenitu a rozbít NATO a EU, může konflikt eskalovat, a to také za ukrajinské hranice.

Režim je však nervózní a ztrácí jistotu. Zčásti je za tím jistě jeho vrozená paranoia. Zároveň ale cítí skutečný vánek, který v ruských dějinách už mnohokrát zesílil v revoluční vichr.

Ondřej Ditrych vede analýzu Ruska a východního sousedství v Institutu bezpečnostních studií EU v Paříži a přednáší o velmocenských konfliktech na tamější Sciences Po. Je bývalým ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze. Působil též na vrchním velitelství spojeneckých sil NATO nebo v Belfer Center na Harvardově univerzitě.