Venezuelu má nyní jako téma mnoho reportérů, kteří dokonce chtějí, aby se k situaci vyjadřoval vůdce labouristů Jeremy Corbyn. Sousední Brazílie pod takovým drobnohledem není, přestože prochází něčím podobným. Nedemokratické postupy prezidenta Michela Temera však nejsou dostatečně přitažlivé pro zpravodajský kolotoč, napsala pro britský deník The Guardian brazilská spisovatelka Julia Blunck.
Jistě, události ve Venezuele jsou odsouzeníhodné a znepokojivé, ale starosti ohledně autoritářských kroků prezidenta Nicoláse Madura nemusí nutně pramenit z obav o blaho Venezuelanů. To není nic nového: na otázky Latinské Ameriky je zpravidla nahlíženo očima Západu. Venezuela má lidský konflikt, tanky v ulicích a zatýkání opozičníků, tedy to, co na internetu vyvolává zájem v podobě kliknutí a co vytváří dramatické obrázky. Podkopávání demokracie v podání Michela Temera se děje v tichosti.
Prezident (Temer) se nedávno vyhnul opatřením, která by jej postavila před nejvyšší soud, když přesvědčil parlament, aby takový krok zamítl. Argumenty pro jeho stíhání přitom nejsou chabé nebo politického charakteru: jde o hromady důkazů, včetně záznamů otevřeného domlouvání úplatků se zkorumpovaným podnikatelem Joesleyem Batistou.
Skutečnost, že prezident, který se k moci dostal za přinejmenším ošemetných okolností, je schopen setrvávat v úřadu za pomoci službiček ze strany kongresu, zatímco prosazuje nejtvrdší úsporná opatření na světě, by sama o sobě měla vzbudit na mezinárodní scéně podezření. To se ovšem nestalo a brazilský příběh pokračuje tak, jako většina těch latinskoamerických - bez povšimnutí a bez komentáře.
Část tohoto nesouladu jde na vrub upřednostňování dramatických zpráv. Zprávy o špinavých dohodách v parlamentu nejsou pro zahraniční publikum příliš zajímavé a rovněž mnoho znavených a demoralizovaných Brazilců je bere jako další pokračování dlouhého seznamu ponížení, která začala před dvěma lety s počátkem ekonomického pádu.
Za opomíjením brazilské demokracie stojí však ještě jedna okolnost - Temerova politika tvrdého kapitalismu a neustálé očesávání role státu. Zavedl strop pro veřejné výdaje, omezil práva zaměstnanců a prosadil výrazné zvýšení věku odchodu do důchodu. Jeho nástup k moci přišel v okamžiku, kdy podnikatelským elitám začalo být jasné, že jeho předchůdkyně Dilma Rousseffová úsporná opatření daleko nedotáhne.
Financovaly a podporovaly protesty, zatímco kongres blokoval návrhy Rousseffové, případně jinak sabotoval její agendu. Temer poté začal naplňovat program "těžkých rozhodnutí", pro který neměl od voličů žádný mandát.
Přesto jde ekonomika stále dolů a nezaměstnanost vystoupala nad 13 procent. Tento scénář se však příliš nehodí, nikdo nemá zájem ukazovat na brazilském příkladu nedemokratičnost kapitalismu a jeho předurčenost k selhání. A to je dobře: kapitalismus nemůže být souzen pouze na základě brazilských pochybení. Totéž by mělo platit pro socialismus a Venezuelu.
Debaty o Venezuele jsou ve skutečnosti debatami o něčem jiném. Utrpení Latinské Ameriky se stalo prostředkem pro debaty v Británii. Britští komentátoři jak na levici tak na pravici nejsou pouze oportunističtí s ohledem na latinskoamerické útrapy; mají z nich radost, protože dokládají správnost jejich stanovisek, ať už jsou jakákoli. Naše životy jsou jen detail.
Temerovy prohřešky neospravedlňují ty Madurovy a neměly by k tomu být využívány. Stejně tak bychom neměli srovnávat brutalitu obou prezidentů.
Avšak jestliže žijete v Brazílii, kde stěžujícím si státním zaměstnancům zazní v odpověď granáty se slzným plynem, kde aktivisty za práva původního obyvatelstva a další lidi zabíjejí bohatí zemědělci v bezprecedentních počtech, kde řada států vyhlašuje bankrot kvůli poklesu cen ropy, kde proti demonstrantům povolají armádu, můžete si klást otázku, kdy bude vaše situace hodna zájmu.
