Nemám tu opravdu nic, říká architektka o chybějící stěně svého domu. Vstupují do něj nosálové i mraky

Roli v tom, kde přesně dům zvaný Studio House na prudkém svahu nad Pacifickým oceánem stojí a jak vypadá, sehrála bedýnka od banánů. Sloužila jako stůl v improvizované kanceláři. Architektka Dagmar Štěpánová chodila pod vzrostlé stromy na džunglí zarostlém pozemku pracovat při stavbě dvou malých vilek na stejném, jedenáct tisíc metrů rozlehlém pozemku. Byl tam stín a dosáhl sem internet z rezortu Art Villas Costa Rica, na němž se její studio Formafatal podílelo ještě předtím.

„Původně jsem si dům kreslila na jiné místo pozemku, ale když se stavěly Achioté vilky, byla jsem u stavby každý den a na toto místo jsem si chodívala sednout a pracovat,“ vypráví architektka. Outdoorová kancelář pomohla odhalit skrytou krásu zarostlého místa, jež se původně vůbec nejevilo jako highlight pozemku. „Ani nebylo poznat, že je odtud také krásný výhled. Ale čím delší dobu jsem tady sedávala u bedny od banánů, na které jsem měla počítač, tím víc jsem zjišťovala, jak skvělé to je místo a jak je mi na něm dobře.“

Studio Formafatal už na pobřeží Pacifiku v oblasti Bahía Ballena v provincii Puntarenas navrhlo a dovedlo k realizaci několik staveb: pracovalo na zmíněném rezortu Art Villas tvořeném dvěma vilami a souborem pěti menších dřevostaveb s multifunkčním pavilonem, Štěpánová postavila i vilu pro majitele rezortu.

Dům vsunutý mezi kmeny

Díky půjčce od investora jednoho z projektů mohla koupit pozemek přilehlý k Art Villas, prudký svah s výhledem na Pacifický oceán. Na něm nejprve se společníkem architektem Karlem Vančurou navrhla a postavila dvě vilky Achioté určené ke krátkodobým pronájmům. Architekti je spolu vlastní a provozují. A později se pustila do vlastního domu.

Situovala ho tam, kde se jí tak dobře sedělo pod korunami stromů. „Rozhodla jsem se, že ani jeden strom nepokácím a budou hrát zásadní roli v architektuře. Tím pádem definovaly šířku domu,“ vypráví.

Mezi kmeny architektka vsunula dům s jednou visutou terasou, jehož půdorysný rozměr činí pět krát čtrnáct metrů. Protože je terén hodně prudký, a navíc se svažuje ve dvou směrech, nemohla sáhnout po svém oblíbeném konceptu jednopodlažního domu. Vznikla dvě podlaží a terén určil, že to spodní bude půdorysem sahat jen do poloviny horního. Kvůli kořenům stromů nebylo možné dům zakládat do hloubky, proto je posazený na patkách, které pevně stojí na skalnatém podloží.

Návrhářství s mačetou a kolíky

Terén ovlivnil i podobu bazénu, jeho tvar nevytvořila architektka v projekčním softwaru, ale s kolíky a provázkem na místě. „Dům se stavěl postupně po tři roky a na bazén nejprve nebyly peníze. Nakonec jsem při kreslení bazénu vyšla z terénu. V tom místě se potkávají dva svahy, které udávají jeho tvar, a nebylo díky tomu potřeba moc kopat. Vysekala jsem si křoví mačetou a vytyčila tvar bazénu na místě a až poté ho zakreslila do výkresu. Když jsem to viděla v autocadu, říkala jsem si: takhle bych to v životě nenakreslila,“ líčí se smíchem Dagmar Štěpánová.

Terén určil také ostrý roh, kterým bazén ukazuje od domu směrem k oceánu. A protože jedna hrana bazénu je rovnoběžná s podélnou hranou vily, návštěva, jež vstupuje dovnitř, nejprve vůbec netuší, že o patro níž nějaký bazén je. Až po pár krocích k výhledu na oceán se pod hranou domu vynoří špička nádrže s hladinou vody a ta s každým dalším krokem roste.

Smíchej hlínu s vodou a pískem. Svůj Studio House popisuje architektka jako jednoduchý kompaktní objekt, ze kterého vystřelují terasy propojené se schodišti a s terénem tak, že se dá celý obejít.

Fasádní zdi vytvořila technikou dusané hlíny, kterou se naučila od pozvaného brazilského stavitele a vyzkoušela si ji v menší míře ve svých předchozích projektech. „Je to ručně nebo pneumaticky po vrstvách pěchovaná hlína. Bez vody se smíchá v míchačce s pískem nebo spíš jemným ostrým štěrkem a po vrstvách se dusá do bednění. Přidali jsme také trošku cementu kvůli tomu, že jsme v seizmické oblasti,“ vysvětluje. Fasáda díky technice a lokální hlíně nese unikátní načervenalou barvu a rovněž vzor ukazující jednotlivé vrstvy dusání. „Hlína je skvělý materiál, chci si tady vytvořit malé keramické studio a s hlínou pracovat ještě dalšími způsoby,“ plánuje Štěpánová.

Monstrum a noční obloha v kuchyni

Celé horní patro stavby je jeden otevřený prostor, namísto jeho dělení na místnosti v něm tvůrkyně jen naznačila zóny. Přiznané průvlaky na stropě jej člení na jednotlivé sekce. „Jídelní a pracovní stůl a celý chill out jsem orientovala směrem k výhledu na Pacifický oceán. Jakákoli návštěva automaticky míří k výhledu. Já ale také ráda sedám na druhé straně, kde se dívám do vysokého svahu. Tam jsem si dala čtecí koutek, křesílko Togo od Ligne Roset. A mám tam ještě záložní pracovní koutek,“ popisuje.

Středobodem obytného prostoru je kuchyně, a zejména kuchyňský ostrůvek. „Čtyřmetrové monstrum z betonu, které je ale v horkém podnebí příjemné na dotek a hosty přitahuje,“ podotýká Dagmar Štěpánová.

Kuchyňská linka je také originální výtvarný objekt. Štěpánová se ji rozhodla vytvořit z ocelového plechu, jehož podobu nakonec výrazně ovlivnily podnebné i dodavatelské podmínky. Architektka vysvětluje, že v kostarickém vlhkém vzduchu jakýkoli uzavřený prostor, jako je třeba korpus kuchyňské linky, velmi rychle pokryje plíseň. Proto se tu stavějí korpusy bez zadní stěny nebo s otvory v čelní desce. Štěpánová se rozhodla pro děrovaný plech, ale právě takový materiál v zemi nelze sehnat. Našla si proto místní studio pracující s laserem a nechala si do plechů vyřezat svůj vlastní vzor. Jaký? „Kostarika je země bohatá na deště a vodu, vytvořila jsem tedy kroužky, které se směrem dolů ztrácejí jako déšť,“ popisuje. V noci se kuchyně stává světelným objektem a zobrazené kapky deště na korpusech se mění v hvězdy noční oblohy – skříně jsou zevnitř osvícené podélnými lampami.

Ani okno, ani zeď. Zkrátka nic

Fasádu z dusané hlíny střídá na podélných zdech domu prosklení a pak je tu čelní fasáda. Tedy vlastně není. Na celé jedné straně horního patra architektka jednu zeď vynechala. „Opravdu, není tady nic, nechala jsem to otevřené,“ říká skoro s omluvou v hlase.

Vysvětluje, že jakákoli volba posuvných či skládacích skleněných stěn by byla polovičatým řešením, které by bránilo prostor otevřít, něco by stále překáželo nebo trčelo dovnitř. V průběhu stavby rok a čtvrt bydlela úplně bez oken. „Kdyby to bylo někde v Mexiku, kde tolik neprší, tak bych si sem snad nedala okna žádná,“ uvažuje. Střecha domu je nad otevřenou fasádu předsazená o dva a půl metru a do domu neprší ani nefouká. Většinou. Pokud do domu nevstoupí celý mrak, který předtím plul nad oceánem. „Čtyřikrát pětkrát za rok mám vlhký stůl a přesouvám si počítač na druhou stranu. Ano, pětkrát za rok je to nekomfortní, ale po zbytek roku je život bez fasády dar. Propojení s přírodou a okolím je nesrovnatelně jiné, silnější, nejste jen pozorovatel, jste součástí. Přes strom leze lenochod nebo nosál, můžete se ho dotknout. On vám pak skočí dovnitř a vy ho vyháníte. Zvířata občas chodí mojí kočce na žrádlo. Kamarádi by vám mohli vyprávět, jak po nich v noci nosál šlapal. To jsou zážitky na celý život,“ vypráví architektka.

Nevadí jí ani hmyz, třeba saranče, které čas od času vlétne dovnitř. „Pocházím z hájenky, nejsem městská holka.“

Z ložnice rovnou do bazénu

Ve spodním patře domu jsou dvě malé ložnice, jen o něco větší než matrace, vedle nichž je pouze odkládací stolek, tyč s ramínky a regál na oblečení. Kvůli vlhkosti se veškeré oblečení, lůžkoviny nebo ručníky v Kostarice obvykle skladují v plastových pevně uzavíratelných boxech. „I knížky tady dostávají na frak. V uzavřeném domě s klimatizací si udržíte stálou nižší vlhkost, já jsem ale ráda, když můžu být pořád venku. Rozhodla jsme se tady žít ne proto, abych se uzavřela do krabičky a z ní vyjížděla. A tím, že hodně pracuji, si chci užívat takového prostředí i při práci,“ dodává ke svému životnímu stylu.

Malá ložnice nepůsobí stísněně také díky celé jedné prosklené fasádě. Z ložnice je to jen pár kroků k bazénu nebo na dřevěnou část terasy, kde se dá cvičit.

Dřevěná podlaha pokrývá rovněž část ploché střechy, kam se dá vyjít po schodech podél domu a odkud Dagmar Štěpánová pozoruje se svými hosty západy slunce a také noční oblohu. „Díky tomu, jak je zdejší terén hodně členitý, otevírají se úplně jiné výhledy, když jdete o pár metrů dál,“ upozorňuje a pak dodává: „Tady člověk zažívá momenty, kdy se zastaví a uvědomuje si přítomnost – to, co je teď.“