Česko stojí před tichou krizí. Odchod první generace polistopadových podnikatelů změní ekonomiku

Německo loni přišlo téměř o 190 tisíc podniků, což je oproti předchozímu roku nárůst zhruba o deset procent. Jen 13 procent případů zavřených firem přitom bylo spojeno s insolvencí. Z nedávné studie totiž vyplývá, že při zániku společností hraje čím dál větší roli demografie.

Nová analýza výzkumného institutu ZEW a ratingové agentury Creditreform upozorňuje, že mezi firmami, které s podnikáním končí, jsou stále častěji i ty se střední nebo dobrou bonitou a že vedle nákladů, nedostatku pracovníků a slabšího podnikatelského prostředí nabývá na významu také generační obměna.

Z těchto čísel však nelze udělat lákavou zkratku, že většinu německých firem zabíjí nedostatek nástupců. ZEW ukazuje, že mezi rodinnými firmami řízenými vlastníkem, jež loni skončily dobrovolně, mělo přibližně 29 procent majitele ve věku nejméně 65 let. V roce 2002 to bylo 14 procent. Věk majitele tu není doloženou příčinou zániku, je ale čím dál nápadnějším průvodním znakem.

Přesvědčivější důkaz o problému nabízí státní rozvojová banka KfW. Mezi jejími klienty z řad malých a středních podniků je už 57 procent vlastníků ve věku 55 let a více, zatímco v roce 2003 to byla jen pětina. Více než dva miliony podnikatelů se tak dostalo do věku, kdy se předání firmy mění ze vzdálené otázky v praktický problém.

Z dat KfW také vyplývá, že do konce roku 2029 plánují majitelé přibližně 569 tisíc podniků ukončit činnost bez pokračování, v průměru zhruba 114 tisíc ročně. Poprvé více majitelů plánuje ukončení než nástupnictví. Téměř 70 procent podniků považuje nalezení vhodného pokračovatele za překážku. A jen 17 procent lidí, kteří v Německu v roce 2024 vstoupili do podnikání, tak učinilo převzetím nebo kapitálovým vstupem do existující firmy.

To ještě není kvantifikovaná „mezera nástupnictví“ v ekonomickém smyslu. Nevíme, kolik z 569 tisíc firem má skutečně kladnou hodnotu jako fungující podnik a kolik by stejně mělo skončit. Data však ukazují trh, na němž rychle přibývá starších majitelů a kde nalezení vhodného nástupce zůstává zdaleka nejčastěji uváděnou překážkou.

Katastrofický obraz by byl stejně nepřesný. Z přibližně 186 tisíc nástupnictví plánovaných v Německu do konce roku 2026 bylo v době průzkumu 64 procent už dohodnuto nebo v konkrétním jednání. KfW odhaduje, že asi 14 procent krátkodobých plánů se pravděpodobně nepodaří uskutečnit v zamýšleném termínu a dalších 21 procent může být zpožděno. Německo tedy neukazuje kolaps trhu s firmami. Ukazuje jeho rostoucí napětí.

Česká slepá skvrna

Česko zatím podobnou diagnózu udělat neumí. Z dat o zrušených firmách nezjistíme, zda majitel odešel do důchodu, jestli chyběl nástupce ani zda byl podnik před uzavřením ekonomicky životaschopný. A to, že data chybějí, je důležitý problém. Česká republika stojí před specifickou generační výměnou, jež může být kvůli zlomu po roce 1989 koncentrovanější než v ekonomikách s dlouhodobou a nenarušenou tradicí soukromého podnikání.

Velká vlna zakládání firem vznikla v Česku během transformace v devadesátých letech. Člověku, který založil vlastní podnik v roce 1992 ve 30 letech, je dnes 64. Asociace malých a středních podniků a živnostníků ve svém průzkumu rodinných firem sama upozorňuje na probíhající vlnu nástupnictví. Z 200 oslovených rodinných firem jich 56 procent pořád vlastní zakladatel.

Český „efekt roku 1989“ je ale zatím silnou hypotézou, nikoli změřeným makroekonomickým faktem. K jejímu ověření bychom potřebovali propojit věk skutečných vlastníků českých zaměstnavatelských firem s rokem založení, zaměstnaností, finančními výsledky a následným způsobem předání či zániku.

Pokud se hypotéza potvrdí, může mít český problém nezvyklý tvar: nikoli pomalé stárnutí podnikatelů rozložené přes několik generací, ale relativně koncentrovaný odchod první velké generace vlastníků polistopadového kapitalismu.

Škoda může vzniknout dřív než zánik

Největší ekonomickou ztrátou přitom nemusí hned být zavřená továrna či dílna. Firma může začít stárnout spolu se svým majitelem už několik let předtím.

Analýza KfW totiž zjistila, že v Německu v letech 2004–2023 investovalo v průměrném roce 58 procent firem s majitelem mladším 40 let, ale jen 38 procent podniků s vlastníkem nad 60 let. U podniků s krátkodobě plánovaným předáním klesá s blížícím se termínem roční objem investic přibližně o třetinu.

Tato čísla sama o sobě nedokazují kauzalitu – starší majitelé mohou vlastnit jiné typy firem a atraktivní rostoucí podnik snáze najde kupujícího i důvod investovat. Ekonomický mechanismus tu však funguje i tak: investice do automatizace, nové haly nebo zahraniční expanze se vrací až během let, takže pokud majitel neví, kdo bude firmu za tři roky vlastnit a zda mu nový vlastník hodnotu dnešní investice zaplatí v kupní ceně, jeho investiční horizont se zkracuje. 

Nástupnická nejistota tak může poškodit produktivitu ještě ve firmě, která dál zaměstnává lidi, platí daně a v podnikové statistice vypadá zcela živě. A tady leží skutečná makroekonomická relevance problému.

Které firmy má smysl zachovat?

Počet podniků – ať už v Německu, nebo Česku – sám o sobě ukazatelem prosperity není. V ekonomice s chronickým nedostatkem pracovníků může zánik slabé firmy uvolnit zaměstnance, budovy a kapitál pro produktivnější využití. OECD například u stárnoucího Japonska připomíná, že určitá míra likvidace může pomoci zvětšit zbývající firmy a zlepšit alokaci zdrojů. Současně varuje před zánikem životaschopných podniků jen kvůli chybějícímu pokračovateli.

Ekonomická hranice proto vede jinde než mezi „přežila“ a „zanikla“.

Skutečná ztráta pro hospodářství vzniká tehdy, když má firma vyšší hodnotu jako fungující celek než jako součet prodaných strojů, nemovitostí a zásob, ale nový vlastník se přesto nenajde. Při likvidaci se totiž nejsnáze prodává fyzický majetek. Obtížněji se zachovává organizace lidí, specifické znalosti, vztahy se zákazníky, reputace nebo síť dodavatelů. Evropská komise proto považuje funkční převody podniků za nástroj zachování ekonomické aktivity a pracovních míst a mezi překážkami zmiňuje pozdní plánování, daně, kvalitu poradenství a nedostatečně fungující trhy propojující prodávající s kupujícími.

Politickým cílem tedy nemá být co nejmenší počet zániků. Smyslem je snížit počet případů, kdy o likvidaci produktivního kapitálu rozhodne špatně fungující trh převodu.

Jedna z možností: zavřít krám

Právě zde se téma nástupnictví mění v zajímavější otázku pro celou střední Evropu. Starší vlastník nemusí firmu předat dětem ani ji zavřít. Může ji převzít současný management, zaměstnanci, jiný podnikatel, větší konkurent nebo finanční investor. V malé otevřené ekonomice může být kupujícím také zahraniční společnost.

Na Japonsku je vidět, jak výrazně se struktura nástupnictví může změnit. Rodinné převody tam dnes tvoří 32 procent případů, zatímco interní manažeři mimo rodinu se ukázali jako zvolené řešení ve 36 procentech. Síť veřejných center podporujících nástupnictví, M&A poradenství a matching pomohla v roce 2024 zprostředkovat 2132 M&A převodů (z anglického „mergers and acquisitions“, sloučení a koupě – pozn. red.) oproti 923 v roce 2018. OECD současně upozorňuje na riziko daňových režimů, jež příliš zvýhodní jednu formu převodu a znevýhodní ekonomicky vhodnější prodej.

Pro Česko, ale i CEE z toho plyne zatím hypotéza, nikoli prognóza. Demografický tlak nemusí vést především k masovému mizení firem. Může urychlit přerozdělení jejich vlastnictví.

Takový výsledek by přitom nebyl jednoznačně negativní. Konsolidace může přinést profesionálnější management, snazší financování, vyšší investice, automatizaci a produktivitu. Může i zvýšit koncentraci trhu a v části případů přesunout vlastnictví lokálně vytvořeného kapitálu jinam. Teprve data ukážou, která cesta bude ve střední Evropě dominovat.

Demografie na obou stranách trhu

Nástupnictví má ještě jednu vlastnost, která jej odlišuje od běžné debaty o stárnutí. Demografie současně mění nabídku i poptávku.

Na trh přichází více starších vlastníků ochotných odejít. Proti nim stojí mladší generace potenciálních podnikatelů, manažerů a kupujících. V Německu je tato asymetrie už viditelná v počtu starších vlastníků i ve výrazném poklesu podílu podnikatelů, kteří místo založení nové firmy přebírají existující podnik.

V Česku bude tuto rovnováhu dále měnit celkové stárnutí pracovní síly. OECD očekává do roku 2060 pokles populace ve věku 20–64 let téměř o čtvrtinu. Podíl lidí ve věku 65+ k celkové populaci vzroste skoro na 30 procent.

Současný propad porodnosti však nevysvětluje nástupnický problém příštích deseti let. Lidé, kteří mohou převzít firmy do roku 2040, jsou už většinou narozeni. Nejbližší vývoj proto budou určovat existující populační kohorty, migrace, ochota podnikat, dostupnost financování, kvalita kapitálového trhu a schopnost otevřít nástupnictví lidem mimo rodinu zakladatele.

Trh místo záchrany

Praktická implikace je poměrně střízlivá. Česko nepotřebuje program na zachování každé rodinné firmy. Spíš potřebuje fungující sekundární trh s podnikatelským kapitálem.

Co to všechno obnáší? Majitel by měl začít připravovat převod několik let před odchodem. Potenciální manažer nebo externí podnikatel potřebuje přístup k financování. Kupující a prodávající se musejí najít, ocenit firmu a projít transakcí bez zbytečných daňových či administrativních překážek. Daňový systém by přitom neměl automaticky preferovat dítě zakladatele před kvalitnějším manažerem nebo externím kupcem.

Evropská komise v červnu 2026 vydala nové doporučení k převodům podniků a právě matching, přípravu vlastníků, poradenství a regulatorní prostředí řadí mezi oblasti, které rozhodují o úspěšném předání. Německo rozvíjí platformu nexxt-change, Japonsko vybudovalo síť specializovaných center.

Pro Česko ale první krok leží ještě před politikou: změřit problém a získat o něm spolehlivá data. Potřebujeme vědět, kolik zaměstnavatelských firem vlastní lidé ve věku 60, 65 a 70+ let, jaké mají tržby, zaměstnanost a produktivitu, kolik z nich je předáváno nebo je v plánu ukončení. A proti tomu postavit počet a finanční kapacitu potenciálních nástupců a kupujících. Teprve potom lze spočítat skutečnou nástupnickou mezeru a ekonomickou hodnotu firem, které jsou jí vystaveny.

Německo dnes není obrazem české budoucnosti. Je spíš varováním, na co se dívat. Pro Čechy tedy nebude otázkou, jen kolik podniků během příštích 15 let skončí. Mnohem důležitější bude, kdo převezme firmy vytvořené první generací polistopadových podnikatelů.

David Navrátil je hlavní ekonom České spořitelny, kde od roku 2008 vede tým ekonomických a strategických analýz pokrývající makroekonomii, akciové trhy a sektorovou analýzu. Analýzy propojuje s dlouhodobými strukturálními trendy, například s vlivem technologií a AI, demografií, vzděláváním, geopolitikou a strategickou autonomií. Je spoluautorem Indexu prosperity a finančního zdraví. V minulosti pracoval mimo jiné v České národní bance.