Šašek by se ale dnes rád svěřil s objevnými výsledky svých pozorování, neboť se fenoménu puchu věnuje už od doby, co začal pravidelně používat veřejnou dopravu, což je dobré čtvrtstoletí. A došel k šílenému závěru: smraďoši jsou organizovanou skupinou, jejímž cílem je vyvolat všeobecný dojem, že všichni Češi páchnou, a proto patří k Rusku.
Šaškovi se příčí jakákoli paušalizace, zvláště pak házení všech Čechů do jednoho pytle, sám ale málem organizovanému nátlaku podlehl s myšlenkou „smrdí všichni kromě mě“. To si ostatně myslí kdekdo. Šašek se nediví turistům, že podléhají zcela. O dobré organizaci svědčí především to, že páchnoucí občané se rozdělují ve veřejných dopravních prostředcích rovnoměrně, typicky ve vlaku vždy jeden do jednoho kupé. Tím obtěžují všechny a dojem je dokonalý. Z logiky věci by se přitom měli shromažďovat v jednom kupé, aby mohli vést odborné debaty na téma, jak nejlépe zasmrádnout, a třeba uspořádat i „degustační“ klání.
Další šaškův vjem je, že do spiknutí je zapojena i dráha. Vlak už měl dávno jet, ale strojvedoucí stále čeká a nabírá zpoždění. Čeká právě tři minuty, aby mohl dofunět propocený smraďoch, teprve pak se ozve píšťalka a vlak odjíždí. Smraďoch se usazuje ve vašem kupé, které bylo to poslední, kde ještě někdo takový chyběl. Šašek si představuje, že ve zchátralé kupoli hlavního nádraží sedí v utajení hlavní dispečer, který distribuci zápachu řídí. Stejně dobře by mohl sedět i v Rytířské ulici na půdě ROPID.
Tento organizovaný zločin bohužel po léta unikal pozornosti Roberta Šlachty, který se raději věnoval státním převratům a masturbaci nad intimními telefonáty zamilovaného premiéra. I proto se smradu jen tak nezbavíme.
…někdo ty nepříjemné věci říkat musí
