Mapa už nestačí. Bez kvalitních dat bude fungovat jen málokterá AI, říká expert Unicornu

Nestačí jen vědět, kudy vede potrubí nebo kde stojí trafostanice. Klíčové je předvídat, co se stane, když se sítě změní. Právě v tom spočívá podle Iva Růžičky, generálního ředitele Unicorn Cloud Systems, skutečný význam digitálních dvojčat – a umělá inteligence je jejich logickým pokračováním. V rozhovoru však upozorňuje, že bez stoprocentně kvalitních dat to fungovat nebude.

Firmy dnes mluví hlavně o umělé inteligenci. Vy ale tvrdíte, že důležitější, než samotná AI jsou data. Proč to stavíte takto proti sobě? 

AI je dnes nejviditelnější technologií, ale největší změnou posledních let byla digitalizace dat. Právě na nich totiž umělá inteligence stojí. Pokud jsou nepřesná nebo neúplná, budou špatné i její výstupy. Firmy přitom často řeší, jakou AI koupit, místo aby nejdříve vyřešily své procesy a data. Základem je mít v celé organizaci jednu společnou verzi pravdy, takzvaný single source of truth. Když například energetická společnost plánuje odstávku nebo město rekonstruuje silnici, nemůže každý pracovat s jinými podklady. Všichni musejí vycházet ze stejného zrcadla reality. AI tak není začátkem digitalizace, ale jejím logickým pokračováním.

Nezastiňuje dnes boom kolem ChatGPT a generativní AI ostatní, možná užitečnější technologie? 

Určitě ano. Generativní AI je skvělá na texty nebo kódy, ale v průmyslu a infrastruktuře v příštích letech přinesou největší ekonomické přínosy jiné věci. Například analýza obrazu, predikce, klasifikace nebo detekce změn. Typickým příkladem jsou technici v terénu. Vyfotí zařízení na mobil a umělá inteligence okamžitě rozpozná typ poškození nebo odchylku od normálu. Nenahrazuje to zkušeného technika, ale ušetří mu to hodiny rutiny. Hodnota AI totiž nevzniká ve chvíli, kdy systém něco rozpozná, ale až když díky tomu člověk udělá lepší a rychlejší rozhodnutí.

Dlouho se věnujete geoinformatice. Co si pod tím máme představit dnes? Pořád jsou to „jen“ pokročilé mapy? 

Ještě před patnácti lety byly mapy hlavně evidencí majetku. Dnes jsou jen uživatelským rozhraním. Skutečnou hodnotou je digitální model reality, který propojuje informace o infrastruktuře, jejím stavu, kapacitě i vzájemných vazbách. Dříve jsme se ptali, kde stojí sloup nebo kudy vede kabel. Dnes se ptáme, co se stane, když připojíme nový zdroj, uzavřeme ventil nebo začneme opravovat část letiště. Smyslem digitálního modelu není jen zobrazit svět, ale pomáhat dělat lepší rozhodnutí. 

Kam až investice do modernizace sítí vlastně musejí zajít? O jakých penězích se tu bavíme? 

Jsou to astronomické částky. Podle pokynů Evropské komise z loňského června potřebuje Evropa do roku 2040 investovat zhruba 477 miliard eur do přenosových sítí a dalších 730 miliard eur do těch distribučních. Ale než někdo tenhle bilion eur proinvestuje do reálných drátů, stožárů a trafostanic, musí odpovědět na klíčové otázky: kde je síť slabá, v jakých místech poroste spotřeba a kudy nové vedení povede. Právě geoinformatika je tou disciplínou, která na tyto prostorové otázky dává odpovědi. Není to mapa na stěně, ale digitální model celé sítě, nad kterým se tyhle obří investice plánují a řídí.

Dá se na takto masivní výstavbě vůbec někde ušetřit? 

Rozhodně, a ne málo. Například studie Grids for Speed od asociace Eurelectric ukazuje, že chytřejší plánování a správa sítí může snížit potřebné investice do distribuce ze 67 na 55 miliard eur ročně. Ten rozdíl je zhruba 12 miliard eur každý rok. Tyhle peníze se ale neušetří tím, že nakoupíme levnější beton na sloupy. Ušetří se díky předvídavému plánování a lepšímu využití toho, co už stojí. A všechna tahle rozhodnutí se dělají nad daty. Kvalitní digitální model sítě je tedy doslova nástrojem, kterým se tato úspora realizuje.

Takže už se nebavíme jen o statickém obrázku sítě. Co nám digitální model dnes už v praxi reálně umožňuje? 

Především dělat informovaná rozhodnutí ještě předtím, než se něco stane. Dnes už nikoho nezajímá jen to, kde něco leží, ale jaké dopady bude mít konkrétní rozhodnutí. Když energetická společnost připojuje obří datové centrum, potřebuje simulovat, zda má síť kapacitu, jestli nemusí postavit novou trafostanici a zda neodstřihne okolní odběratele. Ve vodárenství to funguje stejně: když praskne hlavní řad, nestačí najít díru v zemi. Systém musí okamžitě spočítat, kolik lidí zůstane bez vody, které ventily zavřít, jak tok přesměrovat a kam přesně poslat techniky. To už není kreslení do mapy, to je aktivní řízení rizik.

To, co popisujete, už zní jako ono často skloňované digitální dvojče. Je to tak, nebo si pod tím termínem máme představit ještě něco víc? 

Máte pravdu, ale spousta lidí si pod tím stále představí jen hezký 3D model budovy nebo města v počítači. To je omyl. Digitální dvojče není statický obrázek, je to živý organismus. Neustále se aktualizuje a umožňuje simulovat vývoj. Nejde o to, jak věci vypadají, ale jak se chovají. Právě vytváření těchto živých modelů je jádrem naší práce. Nechceme však vytvořit jen samotný digitální model. Pomáháme zákazníkům propojit data, procesy a lidi tak, aby nad ním mohli efektivně řídit svůj provoz a investice.

Zmíněné schvalování a připojování je zvlášť aktuální téma v energetice. Distributoři kvůli zelené transformaci zažívají extrémní nápor žadatelů. Dá se to vůbec zvládat?

Už dnes jsme na hraně. Generální ředitel E.ON Leonhard Birnbaum nedávno prohlásil, že do roku 2030 budeme muset v Evropě zvládnout zhruba jedno nové připojení každých sedm sekund pracovního dne. Ostatně data Eurelectricu ukazují, že jen v roce 2024 přišlo v Evropě přes 450 tisíc žádostí o připojení obnovitelných zdrojů, což je nárůst o 133 % oproti roku 2021. Při tempu „jedno připojení za sedm sekund“ prostě jiná cesta než automatizace nad kvalitními daty, neexistuje. Pokud odpověď na to, zda síť v daném místě novou solární elektrárnu unese, hledá technik ručně v papírových mapách, trvá to týdny. Když ale máte aktuální digitální model, systém to spočítá sám během chvíle.

Jenže firmy dnes na připojení čekají měsíce i roky. Provozovatelé sítí často sami tápou, kde kapacitu mají a kde ne... 

Ano, a přesně proto už Evropská komise po provozovatelích vyžaduje takzvané kapacitní mapy. Tedy veřejně dostupný přehled, kde se lze připojit a kde je plno. K jejich vytvoření je nutný kvalitní digitální model sítě, protože mapy vznikají přímo z něj a bez těchto dat je nelze udělat důvěryhodně.

Stavba nových sítí v Evropě ale často stojí na nekonečné byrokracii. Dá se s tím z pozice technologií něco dělat? 

To je obrovská bolest. Podle evropských analýz trvá výstavba nové síťové infrastruktury v Evropě až 10 let a více než polovinu té doby zabere povolování, ne samotné stavění. Zákonné lhůty úřadů samozřejmě neovlivníme, ale dokážeme odstranit velkou část zbytečných prodlev mezi jednotlivými kroky. Povolovací řízení je totiž ze značné míry práce s prostorem.

Musíte zjistit, čí pozemky vedení protne, jaká ochranná pásma zasáhne, kde hrozí střety s přírodou nebo zástavbou. Když má provozovatel tato data pohromadě v jednom digitálním modelu, dokáže varianty trasy posoudit za dny místo měsíců a úřadům předložit bezchybné podklady.

Zní to jako skvělá věc pro energetiku nebo dopravu. Má to ale využití i mimo tyto obory? 

Rozhodně, princip je univerzální. Vytváříme digitální dvojčata prakticky pro cokoli. Pro Národní rozvojovou banku například stavíme digitální model úvěrů a záruk. Na ministerstvu práce a sociálních věcí zase digitalizujeme procesy. Vždy jde o totéž, propojit data, procesy a lidi tak, aby bylo možné rychleji a lépe rozhodovat. 

Jak takové systémy vznikají? Musíte pro každého klienta psát všechno od nuly? 

To by bylo neefektivní a drahé. Vyvinuli jsme vlastní platformu Unicorn Universe, což je v podstatě digitální stavebnice využívající ověřené komponenty. Architekt řešení z nich skládá systém na míru zákazníkovi. Tyto bloky už mají vyřešenou kybernetickou bezpečnost, architekturu i kompatibilitu. Díky tomu nestavíme na zelené louce, ale skládáme hotové, bezpečné díly. Celý vývoj je tak nesrovnatelně rychlejší.

Ivo Růžička, generální ředitel Unicorn Cloud Systems | Zdroj: Archiv Unicorn

Jedním z vašich nejvýkladnějších projektů je digitalizace Letiště Praha. Co přesně se tam změnilo? 

Letiště je jedno z nejsložitějších provozních prostředí na světě. Na malé ploše se tam kříží doprava, energetika, požadavky na extrémní bezpečnost, stavební ruch a mezinárodní regulace. Řídit to bez digitálního dvojčete je dnes sci-fi. Naším úkolem tam ale nebyla jen technologická výměna, šlo o kompletní změnu myšlení.

V čem konkrétně? 

Dříve s prostorovými daty pracovala jen hrstka specialistů v kanceláři. Když technik v terénu potřeboval zjistit, co pod ním vede za kabely, musel jim volat, čekat na výkresy a teprve pak jednat. Dnes otevře tablet a kdekoli, třeba přímo na ranveji, vidí vše okamžitě. Stejná data má projektant, dispečer i management. Říkáme tomu demokratizace dat. Rozhodování se přeneslo přímo k lidem, kteří práci fyzicky dělají.

Takže největším přínosem nebyl nový software, ale to, že lidé změnili styl práce. 

Přesně tak. Pro mě je největším úspěchem, že řada zaměstnanců letiště dnes už vůbec neřeší, jaký software vlastně používá. Prostě jej berou jako přirozenou součást. Na základě této úspěšné zkušenosti jsme vytvořili produkt Aerospan. Zjistili jsme totiž, že stejné provozní bolesti řeší prakticky každé letiště na světě.

S Aerospanem už tedy míříte za hranice Česka? 

Ano, aktuálně jednáme zhruba s dvacítkou letišť po celé Evropě. Výběrová řízení v tomto segmentu sice trvají roky, ale zpětná vazba je skvělá. Naše řešení jsme prezentovali na mezinárodních konferencích a získali za něj několik ocenění. Zástupci athénského letiště dokonce přijeli osobně do Prahy, aby na vlastní oči viděli, jak to v praxi funguje.

Když ale najednou tisíce lidí získají přístup k takto citlivým datům o infrastruktuře letiště, není to obrovské bezpečnostní riziko? 

Právě naopak, digitální dvojče bezpečnost zvyšuje. Součástí systému je extrémně detailní řízení oprávnění. Každý vidí jen to, co nezbytně potřebuje ke své práci. Technik na dráze nepotřebuje vidět zabezpečení terminálů a naopak. Je to stejné jako v bance. To, že taková instituce digitalizuje data, neznamená, že každý řadový zaměstnanec vidí zůstatek na vašem účtu.

Máte už po pěti letech spolupráce s Letištěm Praha tvrdá data o tom, kolik jim systém reálně ušetřil? 

Prezentovali jsme výsledky na mnoha odborných fórech, ale obecně se přínosy u kritické infrastruktury kvantifikují těžko. Je totiž složité spočítat hodnotu katastrofy, která se díky včasné simulaci vůbec nestala. Kolik stojí to, že letiště nemuselo na hodinu zastavit provoz? Pro mě je nejlepším důkazem úspěchu to, že Letiště Praha systém neustále rozšiřuje a že po stejném řešení dnes sahají další velcí hráči v zahraničí.

Máte podobné specializované produkty i pro jiné segmenty než jen pro letectví? 

Ano, máme například produkt Perima. Ten automatizuje celý proces vyjadřování k existenci inženýrských sítí. To je totiž jedna z největších administrativních překážek při přípravě staveb. Díky digitalizaci lze tento proces výrazně zrychlit a omezit množství manuální práce. 

Pro koho jsou tato stavební řešení určená? Cílíte na developery? 

Nejde jen o ně. Prakticky každý správce rozsáhlé infrastruktury řeší stejný problém, jak připravovat investice rychleji a s menší administrativní zátěží. Cílíme na kohokoli, kdo spravuje rozsáhlou infrastrukturu a neustále ji rozšiřuje či rekonstruuje. Typicky pracujeme pro Cetin, mobilní operátory nebo velké energetické hráče. Cíl je vždy stejný: osekat byrokracii, zrychlit schvalování a ušetřit miliony za prostoje na stavbách.

Pojďme k vizím. Dočkáme se doby, kdy bude mít své digitální dvojče i běžný rodinný dům a sám upozorní, že se blíží porucha kotle nebo jak ušetřit za topení?

Technologie k tomu jednoznačně postupně směřují. Ale i u rodinného domu platí to, co u letiště, bez přesných dat to nepůjde. Pokud systém neví, kudy vedou trubky, v jakém stavu je izolace nebo jaké jsou reálné toky energií, AI vám nepomůže. Teprve když má k dispozici přesný digitální model domu, dokáže spočítat anomálie, doporučit preventivní servis nebo predikovat konec životnosti spotřebičů.

V poslední době se v Evropě hodně skloňují rizika blackoutů. Dokážou digitální dvojčata takové krizové situaci zabránit? 

Žádný software na světě nedokáže stoprocentně garantovat, že blackout nenastane, tyhle havárie jsou většinou výsledkem extrémního souběhu nešťastných náhod. Digitální model nám ale umožňuje tato rizika včas pochopit, bleskově reagovat a minimalizovat škody. Pomáhá výrazně zkrátit dobu potřebnou k identifikaci problému, koordinaci zásahu a obnově provozu.  Největší revolucí v oboru je to, že díky datům přecházíme od prostého „hašení požárů“ k aktivní prevenci rizik.

Investice do takto robustních systémů ale musí být obrovské. Vyplatí se to vůbec menším hráčům? 

Vždy záleží na měřítku. U menších regionálních vodáren se bavíme o jednotkách milionů korun, zatímco u velkých energetických nebo dopravních gigantů jde o desítky milionů ročně. Důležité je ale vědět, že to není jednorázový nákup krabice. Digitální model musíte průběžně udržovat a aktualizovat, stejně jako se staráte o reálné silnice nebo potrubí.