Už ve druhé polovině roku, pravděpodobně během našeho předsednictví Evropské unie, se bude rozhodovat o tom, jestli po roce 2035 trh ovládnou elektromobily. Europoslanec (ANO) Ondřej Knotek vidí tento cíl jako příliš ambiciózní a riskantní. „Vsadit jen na elektromobily znamená odevzdat prosperitu evropského autoprůmyslu do rukou Číny a být na ní strategicky závislí,“ říká.
Green Deal je všudypřítomné téma. Co ale konkrétně pro nás znamená a jaké jsou jeho milníky?
Green Deal začal v roce 2019 v okamžiku, kdy se rozhodlo, že od roku 2050 bude Evropská unie „uhlíkově neutrální“. Důležitým milníkem je rok 2030. V tuto dobu se mají v porovnání s rokem 1990 snížit emise uhlíku o 55 procent. Nejde si ale dát jen vznosné cíle bez změny klíčové legislativy. A proto byl předložen klimatický balíček Fit for 55. Jedna z jeho čtrnácti klíčových změn, kterou v budoucnu pocítíme všichni, jsou emisní limity pro osobní auta a dodávky.
V roce 2035 se má škrtnout sto procent emisí u nových aut. Pokud tedy bude nové auto vypouštět oxid uhličitý, nebude de facto smět na evropský trh. Nejde ale o technologicky neutrální přístup, protože to nesplní ani biopaliva nebo syntetická paliva, která pocházejí z obnovitelné energie.
Návrh Evropské komise se už posunul do legislativní fáze a ve druhé polovině roku bude finalizován. V tuto chvíli to vypadá, že v Evropském parlamentu i v Radě EU bude většina pro radikální bezemisní návrh. To by znamenalo, že od roku 2035 budou na trhu nových aut už jen elektromobily nebo auta na vodík.
Co vám na tom tak vadí? Nulové emise můžeme přece jenom vítat.
Ale za jakou cenu? Navíc je tam mnoho neznámých. Vodíková cesta je určitě zajímavá, ale hodně vodíku bude potřeba v průmyslu a na osobní vozy nebude kapacita. Proto si myslím, že pokud stanovíme takto ambiciózní milník již pro rok 2035, tak to bude především o elektromobilech, a tedy také o bateriích. A baterie jsou o kovech, o obrovském množství kovů. Takže na jedné straně si ordinujeme elektromobilitu pro klimatické dobro, a na druhé straně je chemie kovů extrémně náročná pro životní prostředí. A my jsme navíc závislí na jejich dovozu. Kdo nám bude garantovat, že se kovy mimo EU budou zpracovávat ekologicky?
Většinu kovů bude mít pod palcem Čína, která na tom pracuje systematicky již několik let. Ještě hodně dlouho tak bude zásobárnou a Evropa se bez ní neobejde. Akceptováním modelu nula procent oxidu uhličitého z výfuku v roce 2035 si tedy budujeme obrovskou závislost na Číně. Ano, my jako Evropa počítáme s „gigafactories“, aby byly baterie na EU trhu recyklovatelné, ale takových obřích továren a celých hodnotových řetězců bude potřeba v Evropě dvacet až třicet. A to si opravdu neumím představit, že zvládneme do roku 2035. Zkrátka ani elektromobilita není černobílá.
Ale musíme mít velké cíle, jinak vývoj neurychlíme. I trochu bláznivý plán k tomu může přispět, nemyslíte?
Dobře, ale nemusíme být tak ambiciózní, jako je nula procent v roce 2035. Může jít třeba o osmdesát procent automobilů. Jinak do automobilového průmyslu vnesete nejistotu, protože půjde veškerý vývoj jen jedním směrem. Zároveň země mimo EU, kam automobilky vyvážejí, takové přísné cíle mít nebudou.
Tak proč automobilky za elektromobilitu tolik lobbují?
Některé ano, jiné ne. Třeba Toyota nebo BMW to nevidí tak jednoznačně, preferují například syntetická paliva či hybridní vozy. Vsadit jen na elektromobily znamená odevzdat prosperitu evropského autoprůmyslu do rukou Číny a být na ní strategicky závislí.
Nebude ta závislost dočasná, když se počítá až s 95procentní recyklací baterií?
Už teď si Čína hraje s cenou kovů. Dnes je čekací doba na některé elektromobily i více než rok, a je to právě kvůli baterii. Já bych tento přístup nazval ekologickým pokrytectvím, protože v roce 2035 nebudeme mít dostatek „čisté“ elektřiny. V té době ještě budeme závislí částečně na fosilních palivech, ale budeme mít všechna nová auta na elektřinu? A jak to bude s dobíjecí infrastrukturou? Jedna věc je Praha, kde můžete mít dostupnou nabíječku na každém třetím rohu. Ale na venkově? A na dálnicích?
Na nabití potřebujete zhruba patnáct minut. Možná si řeknete: stejně to dopadne tak, že si v roce 2033/2034 každý koupí spalovací motor. Nebo hybrid. Nevíme ale, jaká bude politická nálada za patnáct let. Může se stát, že se zdaní spalovací auta a daně se využijí jako motivační či donucovací prostředek. Nebo se to propíše uměle do ceny benzínu. Zkrátka myšlenka, že si v roce 2033 koupíme „na jistotu“ auto s hybridem, může vzít za své.
Už nyní EU zvažuje mechanismy, jako například ETS II, kdy původní návrh počítal s rozšířením obchodování s emisními povolenkami na silniční dopravu či budovy a sociální klimatický fond, který má určité skupině domácností a drobných podnikatelů související zvýšené náklady kompenzovat. Takže nejdříve zdražíme, a pak budeme kompenzovat. To navrhuje Evropská komise.
Jak se k ukončení výroby nových aut se spalovacími motory od roku 2035 postaví Česko?
Já doufám, že česká vláda nepodlehne tlaku hlasité většiny a vyvine maximální úsilí, aby tento, ale i jiné unáhlené cíle alespoň zmírnila. Bude záležet na míře její urputnosti a schopnosti prosadit naše zájmy.
Podívejte se na rozhovor s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou
Pojďme k energii samotné. Uspíší se všechno válkou na Ukrajině? Jaké jsou nálady v Bruselu?
Stejně jako když vypukla covidová pandemie, poslanci Evropského parlamentu byli i po začátku války na Ukrajině rozdělení. Někteří řekli, že Green Deal – myšleno v té fanatické podobě – je mrtev. Jiní naopak. Základní cíle Green Dealu pro 2050 a 2030 zůstanou, ale válečný konflikt ovlivní cestu, kterou k nim dojdeme. Určitě se o několik let prodlouží těžba a energetické zpracování uhlí. Ještě více budou budovány obnovitelné zdroje a „čistý“ vodík. Vzniklá situace je příznivá i pro jádro. Bude také záležet, zda, respektive za jak dlouho Německo dospěje k závěru, že klimatické cíle v EU bez jádra nezvládneme.
Ale jádro přece patří mezi podporované zdroje energie…
Jádro je podporované v rámci takzvaných udržitelných financí, ale to znamená, že si na ně jako investor půjčíte v bance, ale nemůžete už čerpat dotaci. A to je nespravedlivé. Takže třeba Dánové mohou mít dotace na větrníky, ale my si musíme platit jádro sami. Teď se vede spor o inovační fondy. Jde také o to, abychom podporovali výzkum a vývoj v jaderné energetice, například v rámci Inovačního fondu. Bude důležité dokončit vývoj štěpných reaktorů čtvrté generace, které budou produkovat minimum jaderného odpadu. Pak by podle mého názoru nebyl důvod nepodporovat výstavbu jaderných zdrojů z dotací.
Diskutovaly se další sankce proti Rusku. My jsme dostali výjimku. Bude to stačit?
Výjimku na ropu v rámci sankcí si na dovoz ruské ropy vyjednaly tři země. Česko by mělo mít dvouletý odklad, který je nezbytný pro dokončení již několik let probíhající intenzifikace transalpského ropovodu TAL. Je také otázka, do jaké míry bude ropa, kterou tímto ropovodem dopravíme, odpovídat potřebám našeho petrochemického průmyslu. Ale snad se případné komplikace podaří za dva roky vyřešit. Je škoda, že současná vláda nedokázala sankce v energetice podmínit zastropováním ceny emisní povolenky.
Jakými zdroji dokážeme nahradit plyn? Vodíkem?
Fosilní plyn pro výrobu elektřiny a pro část průmyslových spalovacích procesů, které bude možné elektrifikovat, dokážeme nahradit především jádrem a obnovitelnými zdroji. Především v komunitní energetice mohou svoji roli hrát biometan či bioplyn. Tyto biologické plyny a právě „čistý“ vodík se budou používat také v průmyslu, kde je nutné v rámci výrobního procesu použít plamen a nebude možná elektrifikace.
Důležité je si také uvědomit, že zemní plyn se nepoužívá jen jako zdroj energie, ale také jako surovina. Například pro výrobu hnojiv. Ropa a zemní plyn jsou vstupní surovinou pro chemický průmysl a jejich nahrazení jako suroviny bude záviset jednak na existenci alternativní nízkouhlíkové suroviny, ale také na její ceně. Je zkrátka logické, že i po roce 2050 budou některé výrobní procesy používat pro výrobu fosilní suroviny a v nějaké omezené míře je i spalovat. Související emise bude možné kompenzovat.
Co teď v Bruselu žene změny? Soběstačnost nebo odpovědnost za klima?
Musím říct, že pandemie a válka na Ukrajině jednoznačně posunuly strategickou autonomii EU na první příčky politických priorit. Nemalá část „Bruselu“ je přesvědčena, že soběstačnost a ochrana klimatu jdou ruku v ruce. Ale to jde jen do určité míry. Tím, že není dodržena tzv. technologická neutralita, dochází k protěžování obnovitelných zdrojů, například na úkor jádra. Bohužel v Evropě není dostatek prostoru pro takovou kapacitu obnovitelných zdrojů, aby elektrifikovala dopravu, průmysl, domácnosti a vyrobila dostatek zeleného vodíku. V důsledku toho uvažuje část „Bruselu“ o dovozu podstatné části zeleného vodíku, amoniaku a elektřiny z Afriky a jiných států mimo EU. Pokud spojím tento záměr s onou narůstající závislostí na bateriích z Číny, tak mi to přijde dosti riskantní a unáhlené. V Green Dealu je více paradoxů. Např. snaha o snížení toxických látek v materiálech na co nejmenší či nulovou hodnotu. To ale znemožní recyklaci těchto materiálů a brzdí to oběhové hospodářství, které je nezbytnou podmínkou pro soběstačnou udržitelnou ekonomiku. Jednotlivé pilíře Green Dealu nejsou dostatečně koordinovány. Ambice a rychlost implementace jdou proti principům kvalitního řízení.
Nemáte tady podobný postoj často jako současná vláda?
Vláda a její lidé vysílají v evropských tématech schizofrenní signály. V Evropském parlamentu je tato nejednotnost vládních poslanců také velmi patrná. V klimatických otázkách je ODS mnohem blíže k pozici ANO, než k pozici třeba TOP 09, STAN a PIRÁTŮ. Současné vládě se také nedaří v evropských otázkách koordinovat priority mezi jednotlivými ministerstvy. Vláda si tak nedokáže pohlídat priority, které některé z vládních stran slibovaly občanům. Jeden příklad za všechny. Petr Fiala v předvolební debatě sliboval vyřešit příliš velké množství emisních povolenek, které se dávají každoročně tzv. stranou do rezervy. Když byla letos v březnu možnost se o to zasadit, tak pozice jeho vlády, ale koordinovaná ministryní Hubáčkovou z KDU-ČSL, byla zachovat stávající objem rezervy a dokonce hlasovat proti pozměňovacímu návrhu europoslance z ODS, který chtěl objem rezervy snížit.
Ondřej Knotek (38) je český politik a průmyslový manažer, od roku 2019 poslanec Evropského parlamentu, v letech 2014 až 2018 zastupitel města Mariánské Lázně, dříve člen Pirátů, nyní hnutí ANO. Vystudoval Vysokou školu Chemicko-technologickou v Praze.
