Erik Čipera: Sto procent bezbariérových zastávek tramvají je ve Vídni samozřejmostí

Erik Čipera

Erik Čipera Zdroj: E15 Anna Vackova

Původně vystudoval fotografii na FAMU. Pak ho ale oslovil inzerát na vratech Jedličkova ústavu. V občanském sdružení Asistence začal před 12 lety působit nejprve jako dobrovolník a od roku 2003 je jejím zaměstnancem. Řadu let se aktivně zasazuje za odstraňování bariér ve veřejném prostoru. „V Praze je polovina veřejné dopravy bariérová. Je bláznivé, když člověk jede do práce místo 40 minut dvě hodiny,“ říká iniciátor projektu Jedeme v tom s vámi Erik Čipera.

E15: Kromě asistenční služby nabízí vaše občanské sdružení hendikepovaným klientům také pomoc při hledání a udržení zaměstnání. Jak tato služba funguje?

Aplikujeme model podporovaného zaměstnávání převzatý z USA, kdy člověk dostává přesně tolik pomoci, kolik potřebuje. V praxi to vypadá tak, že klienti s hodně těžkým postižením mají svého konzultanta, který jim pomůže se zorientovat v tom, co umí, kde se mohou uplatnit, jak mají napsat životopis, jak si domluvit schůzku a jak na ní uspět. Co klient zvládá sám, nechá se na něm. Konzultant mu pomáhá do fáze, kdy začne pracovat – osvojí si potřebné dovednosti a naváže kontakty na pracovišti.

E15: A kde tito lidé nacházejí nejčastěji uplatnění?

Jsou to především zahraniční firmy. Někteří pracují například i ve státních školách v knihovnách nebo zastávají lehčí administrativní činnost. Je přitom úžasné vidět, jak zdánlivě obyčejné věci, jako je možnost si popovídat s kolegou o včerejším fotbale, dostat výplatu, nebo mít dovolenou, hendikepovaným lidem zvedne kvalitu života a náladu. Navíc si myslím, že i pro zaměstnavatele je skvělé mít někoho takového v kolektivu. Změní to v pozitivním slova smyslu atmosféru na pracovišti. Když vidíte, co musí tito lidé překonávat, prkotiny typu došlého toneru v tiskárně ustupují do pozadí.

E15: V Praze žijí tisíce vozíčkářů. Pomohlo by, kdyby měli všichni možnost používat elektrické invalidní vozíky?

Je pravda, že s elektrickým vozíkem nepotřebujete k pohybu po městě asistenta. Nicméně my spolupracujeme hodně s lidmi, kteří mají kombinované postižení a potřebují podporu i v sociálním kontaktu. Pro ně je pak doprovod asistenta ideální. Kdo asistenta nepotřebuje, může mít samozřejmě vozík elektrický, který mu dává určitou svobodu. Ale potřebuje 100procentní bezbariérovost. Sám totiž nepřejede žádný obrubník, nenastoupí do jiné než nízkopodlažní tramvaje. Nikdo ho do normální tramvaje nebo schodů nevytáhne, protože s vozíkem váží 200 kilo. Jakmile ale bude město bezbariérové, tak je to ideální prostředek – můžete jet, kam chcete.

E15: Na bariéry při cestování po hlavním městě se ve spolupráci s kolegou Tomášem Moravcem snažíte už několik let upozorňovat unikátním projektem Jedeme v tom s vámi. Do něho jste zapojili známé osobnosti bez hendikepu, které jste natáčeli při cestě do práce na invalidním vozíku. Loni se ho například zúčastnilo 12 manažerů velkých českých i zahraničních firem. Připravili jste i na letošek nějaké osvětové aktivity?

V půlce května jsme zorganizovali akci Bludné muzeum, která upozorňovala na nedostatečné značení výtahů do metra. Najít totiž výtah napoprvé na přestupních stanicích Muzeum a Florenc je skutečně nadlidský úkol. Další akcí je série happeningů Nepřizpůsobivé zastávky. Předminulý týden se za hudebního doprovodu konal první pochod v Praze 1 – zaměřený na zastávky, kde se nedá vystoupit, protože nemají ostrůvek a tramvaj staví uprostřed silnice. A i když přijede nízkopodlažní vůz, tak na vozíku z něj nejde vystoupit ani nastoupit. Těchto zastávek je po celé Praze 50.

E15: Říkal jste, že jde o sérii. Takže bude následovat ještě další pochod?

Ano, druhý happening se bude konat 20. června v Holešovicích, který pořádáme s Centrem současného umění DOX, a skončí na unikátní výstavě Postiženi normalitou. Tuto část Prahy jsme vybrali cíleně, protože právě v Holešovicích probíhají velké rekonstrukce tramvajových tratí, při nichž se záměrně vynechávají bezbariérové úpravy zastávek. I když se ví, že by jejich výstavba byla nejlevnější a nejrychlejší. Úřady přitom odpovědnost přehrávají jeden na druhého. Tohle by se ve Vídni v životě nestalo. Sto procent zastávek je tam bezbariérových, je to samozřejmé a nikdo o tom nemluví.

E15: Zdá se, že Vídeň je se svou téměř stoprocentní bezbariérovostí MHD pro Prahu zatím nedostižným vzorem. Jen pro ilustraci, z vašeho dokumentu Praha–Vídeň a zpět vyplývá, že Vídeň má 100 procent nízkopodlažních autobusů (Praha 65 procent), bariérové stanice metra nemají ve Vídni žádné (v Praze jich je 23), nízkopodlažních tramvají jezdí ve Vídni 50 procent (v Praze 20 procent). V jakých jiných městech by se mohli pražští radní inspirovat?

Třeba Kodaň, Helsinky, Mnichov. Obecně na tuto problematiku hodně myslí severské země, Rakousko, Německo, Kanada, USA či Španělsko. Kde nemají stoprocentní bezbariérovost, tam je vždy nějaká možnost, jak hladce cestovat – mají třeba celou povrchovou dopravu bezbariérovou nebo se věnují metru. V Praze je to nakombinované. Převedeno do čísel, polovina dopravy je zde bariérová.

E15: Ve snaze o rozpouštění bariér ve veřejném prostoru je kromě osvěty mezi občany zásadní diskuze s představiteli města. Co se vám už podařilo v rámci jednání s magistrátem prosadit?

Několik let po naší petiční akci, kterou podepsalo zhruba deset tisíc lidí, vznikla magistrátní skupina Pro Prahu bezbariérovou a otevřenou. Ta se letos přeměnila na komisi. Může se zdát, že je to jen slovo, ale komise má přístup rovnou do Rady hl. m. Prahy. V tomto roce se tak pracuje na vzniku koncepce bezbariérovosti. A také díky tomu, že se toho poprvé chopil i nějaký politik – zastupitel Jiří Pařízek, který je současně i předsedou dozorčí rady DPP – se nyní práce na koncepci rozjela rychlejším tempem. Otázkou zůstává, zda ji město nakonec schválí a podpoří finančně.

E15: Dnes už bývalý primátor Bohuslav Svoboda před nedávnem přislíbil, že Praha by mohla být bezbariérová v roce 2025. Existuje už nějaký harmonogram, jak tohoto cíle dosáhnout?

Už se rýsuje. Vlastně už od primátora Béma byl soupis stanic, ve kterých se vybuduje bezbariérový přístup. Trochu se to ale protahuje. Přáli bychom si, aby bylo jasné, co přesně se ten který rok udělá. A v případě, že by se tak nestalo, jsme mohli tlačit na dodržování termínů.

E15: V současnosti žádné zásadnější stavby neprobíhají?

Například výtah se loni ani letos nevybudoval v žádné starší stanici metra. Příští rok se otevřou ve čtyřech. Jednou z nich bude Můstek. Udělá se také konečně výtah na I. P. Pavlova, na nejfrekventovanější stanici metra v Praze. Dodneška tam hendikepovaní lidé nemohou vystoupit. Musí jet jinam a několikrát přestupovat. A jelikož s tím dopravní síť nepočítá, častokrát musejí čekat i půl hodiny na vhodnou tramvaj. Je bláznivé, když člověk jede do práce místo 40 minut dvě hodiny. Někteří vozíčkáři mají důležité schůzky, zkoušky na VŠ, a aby měli jistotu, že na ně dorazí včas, musí vyjet s velkým předstihem, takže tam jsou třeba hodinu před začátkem. V tomto je to cestování nedůstojné.

Erik ČiperaErik Čipera | E15 Anna Vackova

E15: Při zhlédnutí videa na YouTube z loňské akce Jedeme v tom s vámi si člověk mimo jiné uvědomí, jak jsou v řadě případů i zdánlivě bezbariérové úpravy chodníků a zastávek bez asistenta kvůli vysokým nájezdům nezdolatelné. Že na bezbariérové tramvaje se musí čekat i hodinu. Nemluvě o příliš šikmých chodnících s nerovnostmi či nefunkčních plošinách pro nástup do autobusů a příměstských vlaků. Osobně jsem si ze snímku kromě poučení odnesl i jistý pocit zoufalství ze současného stavu. Jak se vy vyrovnáváte s „černými“ myšlenkami?

Věnuji se józe, konkrétně sebezkoumání Ramany Maharšiho a v tomto duchovním směřování se černé myšlenky rozpouštějí. Rád se také vracím do Indie.

E15: Ve zmíněném dokumentu srovnávajícím MHD v Praze a Vídni mě zaujala myšlenka vídeňského zastupitele, který upozorňoval, že mobilita ve městě je důležitá pro všechny. A pro získání potřebných financí navrhuje v nejhorším případě vybírat peníze od lidí, kteří jsou velmi mobilní, tedy od motoristů. Jaký je váš názor?

Já bych se tomu nebránil. Úplně by však stačilo, kdyby se v Praze důsledně vybíraly pokuty. Když jsme zjišťovali, kde vzít peníze na výtahy do metra, zjistili jsme, že každý rok je v Praze evidováno 700 tisíc dopravních přestupků, z nichž však dvě třetiny spadnou pod stůl. To je zhruba 400 tisíc přestupků. Kdyby se za každý vybrala tisícovka, mělo by město rázem takových peněz…

Občanské sdružení Asistence

Vzniklo v roce 1995 a pomáhá lidem s tělesným a kombinovaným postižením, aby mohli žít běžným způsobem života ve svém přirozeném prostředí. Kromě služby osobní asistence to je zejména pomoc při hledání a udržení zaměstnání. V posledních letech se věnuje aktivitám spojeným s rozpouštěním bariér ve veřejném prostoru. Díky projektu Jedeme v tom s vámi získala řadu mezinárodních ocenění – v roce 2007 Cenu SozialMarie za inovativní a kreativní činnost a v roce 2011 Cenu Nadace ERSTE za přínos sociální integraci.

Bankéři vyběhali statisíce

Pěstounská péče nově

Hana Urbanová: I život mentálně hendikepovaných dětí může být bohatý