Jiří F. Potužník o milánském Expu pro Strategii: Chceme skončit na nule
V listopadové Strategii si dále přečtete rozhovor s reklamním režisérem a autorem filmu Domácí péče Slávkem Horákem, dále o dvaceti letech Asociace PR agentur či proměně brandu Playboy.
„Máme světu co nabídnout. A nemusí vše platit stát,“ říká generální komisař Expa 2015 v Miláně Jiří F. Potužník.
Všeobecná světová výstava Expo 2015 v Miláně, s motem Potraviny pro planetu, energie pro život, je v tuto chvíli oficiálně minulostí. Nakolik se povedl průlomový koncept postavený na výrazném zapojení soukromého sektoru?
Sdílení veřejných a privátních nákladů se nám podařilo ve větší míře, než jsme čekali. Z celkového rozpočtu, který je na konci Expa 230 milionů korun, přispěly třetí strany částkou 100 milionů. Schválně říkám třetí strany, protože to nejsou jenom firmy, ale také například ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) nebo evropské prostředky. Pro stát to znamená radikální úsporu, rozpočty se v letech 2000 a 2005 pohybovaly kolem 300 milionů korun. V Hannoveru se ještě podařilo ušetřit, naopak v Aiči musel stát během akce zaplatit asi 40 milionů. Před pěti lety v Šanghaji už to bylo z veřejných financí půl miliardy. V Miláně spadl státní příspěvek na 130 milionů.
Jaké bylo původní očekávání?
Na začátku jsme počítali, že přímá podpora státu bude 100 milionů. Od MPO že dostaneme možná až 40 milionů, k nimž přihodíme 70 milionů úspory ze Šanghaje. To by bylo 210 milionů, které by stačily na účast podobnou té, která byla v Miláně k vidění. Už tehdy jsme ale řekli, že dodáme i nějaké soukromé prostředky.
Vzápětí se matematika posunula: zůstal příslib 60 milionů z ministerstva financí, 40 z MPO a 70 milionů z Číny. Tímto jsme šli na 170 milionů a bylo jasné, že nějakých minimálně 10 milionů bude nutné sehnat. Předpokládaný příspěvek od MPO nakonec klesl na 15 milionů – byli jsme za ně pochopitelně vděční, díky nim vznikl projekt ČVUT Laboratoř ticha.
Nakonec jsme tedy měli vzorec 60+15+70 čili 145 milionů a požadavek na dofinancování se zvedl na 45 milionů. Bylo nutné sehnat více peněz ze soukromých zdrojů a také se vyrovnat s časovými prodlevami, protože koncept jsme předkládali v létě 2012 a pracovat jsme na něm začali až v únoru 2013, poté co jsem byl na konci ledna potvrzen komisařem. Místo půlroku na obstarání 10 milionů jsme najednou měli pouhých pár týdnů na nasmlouvání částky o hodně vyšší.
Bylo pracné najít a přesvědčit onu třetí stranu?
Ani ne. Věřili jsme, že potenciál existuje, že najdeme obchodní partnery, což se povedlo, třebaže v časové tísni. Zároveň jsme chtěli, aby naším prvním exponátem byl pavilon. Aby byl demontovatelný a nalezl nějaké uplatnění i po Expu. Tyto podmínky nebyly součástí výběrového řízení, nijak jsme soutěž nezužovali.
Požadavek, aby ten, kdo se finančně zapojí, měl zároveň jasno v tom, co s exponátem po výstavě udělá, neplatil tedy pro všechny?
Ne. Některé firmy ponechají exponáty, třeba jako ikony, na místech, která považují za reprezentativní. Jiné se netají tím, že ho hned nebo za čas prodají, pokud možno se ziskem. Další zvažují, že ho věnují obci, kde působí.
A je pravda, že tak jako měli všichni partneři povinnost doručit k určitému datu předmět svého plnění na pozemek či do pavilonu, mají za úkol po Expu do určitého data zase všechno odvézt.
| Celý rozhovor a další zajímavé informace naleznete ve Strategii č. 11, která vychází 27. listopadu. |
|---|
