Z kurátora umělec. Marat Gelman bojuje proti strachu i sérií pestrobarevných jaderných výbuchů
- Jak se bývalý poradce Kremlu a galerista Marat Gelman stal aktivním umělcem a reaguje na otázku jaderných zbraní sérií obrazů pestrobarevných výbuchů.
- Jeho berlínská galerie propojuje umění, historii a identitu a dává prostor exilovým autorům i experimentálním formám.
- Gelman zkoumá ruskou politiku, židovskou identitu a odvahu mlčet, aby podpořil dialog a solidaritu s těmi, kdo zůstali v represivním režimu.
Může ruský prezident Vladimir Putin použít jaderné zbraně? Když se na to Marata Gelmana před čtyřmi lety novináři ptali, řešil dilema. „Věděl jsem, že může. Ale kdybych to potvrdil, hrál bych jeho hru,“ vysvětluje ruský galerista, bývalý poradce Kremlu a dnes kritik ruského režimu. Místo odpovědi se rozhodl vzít červené tlačítko metaforicky do vlastních rukou a začít tvořit umění sám.
„Jak rosteme, učíme se žít s vědomím konečnosti a překonávat strach ze smrti. Stejně je to i s jadernými zbraněmi. Existují a my se s nimi musíme naučit žít, aniž bychom projevovali strach, protože čím víc se bojíme, tím mocnější se vyděrač stává. Pokud ale strach odmítneme, vezmeme mu zbraň,“ popisuje své krédo.
Právě proto se na otázku, zda by Rusko bylo s to použít i jaderné zbraně, rozhodl společně s tvůrčí skupinou Plus Minus Comma odpovědět sérií jaderných výbuchů coby pestrobarevných obrazů. „To je můj boj proti strachu. Vizuálně krásný, ale politicky ostrý,“ říká Gelman o projektu First of All, It’s Beautiful (Především je to krásné), který loni poprvé představil ve své galerii v Berlíně. Po více než 30 letech, kdy na kulturní scéně působil jako galerista a kurátor, tak vstoupil i do role aktivního umělce.
Zkušený kurátor, čerstvý umělec
V devadesátých letech Marat Gelman založil jednu z prvních soukromých galerií v Rusku a později, v letech 2009–2013, vedl státní Muzeum současného umění v Permu. Po ruském útoku na Ukrajinu si ale uvědomil, že už se nechce vyjadřovat k dění jen prostřednictvím děl jiných umělců. „Umělec má vliv. Promlouvá ke svému publiku a zviditelňuje protiválečné argumenty. A zejména ruské hlasy jsou dnes důležité, protože představa, že ‚ruský‘ znamená ‚proválečný‘, je velmi škodlivá.“
Gemanovo vyjádření souvisí s jinou částí jeho osobní historie. Na začátku prvního desetiletí 21. století působil Gelman jako politický konzultant napojený na Kreml a Vladimira Putina a v letech 2002–2004 byl zástupcem ředitele státem kontrolované nejsledovanější ruské televize Channel One. Proto podle svých slov cítí určitou osobní zodpovědnost za to, co se dnes děje. Přestože se pak stal čím dál silnějším kritikem režimu a v roce 2014 raději zvolil exil v Černé Hoře. Ruský režim na něj ale nezapomněl a v prosinci 2021 jej, spolu se dvěma členkami skupiny Pussy Riot, zařadil mezi „zahraniční agenty“ a později i na seznam extremistů a teroristů.
Dnes se Marat Gelman, který se narodil v roce 1960 v Kišiněvě a má ruské, moldavské a po rodičích také izraelské občanství, pohybuje především mezi Černou Horou a Německem. „Polovina rodiny je v Berlíně, ateliér a rezidence zůstávají v Černé Hoře. Malé děti potřebují město, školu a prostor,“ vysvětluje Gelman. Má jich celkem šest a tři nejmladší žijí právě v Berlíně.
Kosmopolitní město se stalo rovněž novým středobodem jeho umělecké práce. Před třemi lety otevřel v centru galerii Guelman und Unbekannt (Gelman a Neznámý; Marat používá dvě verze přepisu svého příjmení), jež dává prostor autorům v exilu a spojuje Gelmanovo renomé se známými i neznámými, často provokativními hlasy současné scény. Galerie se zároveň soustředí i na experimentální umělecké formy, například se zapojením umělé inteligence.
Jaderný výbuch à la Monet nebo Warhol
S její pomocí vznikla také už zmíněná série stylizovaných jaderných výbuchů. Technologie umožňuje v krátkém čase vytvářet až stovky stylových variací jednoho motivu. „Hřiby na plátnech jsou jadrné a živé, inspirují se malířskými styly známých umělců. Každý tvar a barva mají svůj odkaz,“ popisuje Gelman.
Jeden obraz tak představuje atomový hřib jako impresionistickou krajinu inspirovanou Claudem Monetem, kde se výbuch noří do jemné světelné mlhy a pastelových tónů evokujících romantický západ slunce. Jiný odkazuje na Warholovu popartovou ikonografii a zobrazuje výbuch jako komiksový obraz. Další variace se vrací k surrealismu Salvadora Dalího, kde hřib vytváří bizarní deformované tvary ve snovém světle a působí jako fantastický objekt v halucinativní krajině.
Každá verze zachovává motiv atomového výbuchu, mění však vizuální jazyk, estetiku i kulturní rezonanci. Diváci tak mohou objevovat nové detaily a perspektivy – od fascinace krásou až po napětí a varování. Gelman tím propojuje politický komentář s výtvarnou estetikou. Historici umění upozorňují na paralelu s tvorbou Andyho Warhola, který opakoval ikonické obrazy a produkty, jako byla Marilyn Monroe nebo Coca-Cola, a popisoval tak kulturu masmédií. Gelman podobně pracuje s jediným motivem, atomovým výbuchem, a využívá ho k reflexi politického zastrašování a psychologie strachu.
„Lidé mají rádi to, co znají. Když v obraze poznají odkaz, je jim bližší,“ přibližuje myšlenku stylových odkazů autor, který v březnu vystavil některé své obrazy v rámci festivalu Dny Izraele v Praze. Už popáté je pořádá libeňská galerie Beseder.
Dobrý, nebo špatný Žid?
Po úspěchu jaderné série Gelman přišel s dalším projektem, tentokrát zaměřeným na otázku židovské identity. Říká, že masakr izraelských civilistů hnutím Hamás 7. října 2023 v něm zanechal tak hlubokou stopu, že se téma rozhodl otevřít navzdory tomu, že svou židovskou identitu dříve veřejně výrazněji nezdůrazňoval. To se ale po útoku změnilo.
Vytvořil stylizovanou postavu malíře, jakési alter ego se jménem Gelman Žid, která působí jako prostředník mezi autorem a tématem židovství. „Byly zabity tisíce lidí. Zasáhlo mě to natolik, že jsem pochopil, že musím pro Židy něco udělat,“ vysvětluje. Podle něj teď společnost často hodnotí židovskou identitu hlavně podle politických postojů. „Na jedné straně lidé židovskou komunitu respektují a podporují ji. Na druhé straně kritizují Židy, kteří zabíjejí nebo páchají násilí. Otázka ‚dobrých‘ a ‚špatných‘ Židů je proto dnes velmi aktuální,“ říká.
Gelman však chce ukázat, že židovská komunita je stejně různorodá jako jakákoli jiná. „Jsou mezi námi dobří i zlí, drsní i kultivovaní, newyorští levičáci i izraelští pravičáci,“ vysvětluje. „Pokud jsme hrdí na to, že Einstein byl Žid, musíme pochopit, že i Rozalia Zemljačka, která zabila tisíce lidí, byla Židovka,“ připomíná brutální bolševickou revolucionářku.
Všechny tyto myšlenky promítl do výstavy s provokativním názvem Bad/Good Jews (Špatní/dobří Židé), jež vyvolala bouřlivé diskuze nejen svým názvem, ale také místem konání a obsahem. Proběhla loni na podzim v bývalém berlínském nacistickém bunkru, v prostoru, který podle umělců evokuje tunely Gazy, a představila zhruba osm desítek děl. Mezi autory byly známé osobnosti jako například držitel Pulitzerovy ceny Art Spiegelman, známý grafickým románem Maus, nebo Alexander Melamid, jenž ve své provokativní sérii Deset jiných Židů 20. století, mezi něž zařadil třeba americké gangstery Bugsyho Siegela a Meyera Lanskyho, zpochybňuje židovskou identitu a historickou paměť.
Gelman vystavil obrazy vytvořené s pomocí umělé inteligence a následně přenesené akrylem na plátno, v nichž zkoumá židovské dědictví a svou identitu prostřednictvím postavy „židovského Andyho Warhola“. Také některé z nich přivezl letos do Prahy.
Ví AI, co je umění?
Jeho obrazy budí pozornost a dobře se prodávají. Některé stojí kolem čtyř tisíc eur, jiné sedm tisíc, několik našlo kupce také v Praze. Gelman ale nechce pouze tvořit úspěšné obrazy, podle něj musí být umělec především nezávislým myslitelem. „Měl by stát na straně slabších a být součástí globální umělecké komunity. Ti, kdo to nedělají, už nejsou umělci, stávají se jen řemeslníky.“
Z tohoto přesvědčení vznikla i platforma Bad/Good Jews, která propojuje židovské umělce z různých zemí a usiluje o to, aby politické postoje nikoho nevylučovaly z uměleckého prostoru. Zájem o výstavy už projevilo několik galerií a Gelman je připraven pokračovat jako umělec i kurátor. Na pomoc si opět chce přizvat umělou inteligenci, jež podle něj kreativitu nezastaví, ale transformuje. Umožňuje rychle experimentovat, kombinovat styly, zkoumat historii umění, reinterpretovat symboly a vytvářet nové formy, které by dříve vznikaly roky nebo desetiletí. „AI je spíš spoluautorem než autorem samotným. Nikdy nenahradí lidský pohled, zkušenost a smysl pro kontext,“ zdůrazňuje.
„Když jsem začínal jako galerista, měl jsem moc vybírat, podporovat a organizovat. Dnes jako autor spojuji osobní hlas s kolektivním a historickým dědictvím. Vše, co tvořím, reflektuje minulost, přítomnost a možnosti budoucnosti. A právě to je jádro současného umění,“ vysvětluje. Současná tvorba podle něj už však dávno překročila hranice plátna i galerie. „Dnes se propojuje s technologiemi, umělou inteligencí, digitálními médii, historií i s osobní zkušeností. A to, co považujeme za hezké, se mění s tím, co svět potřebuje vidět a cítit. Někdy je krása v dokonalé formě, jindy v konceptu, který vyvolává otázky, smích nebo strach.“
Síla mlčení
Od letošního roku přidá Gelman do svého pendlování další zastávku: Brusel. Je členem Anti-War Committee of Russia (Protiválečného výboru Ruska), který sdružuje politiky, intelektuály a umělce v exilu a spolupracuje s evropskými institucemi. Nyní otvírá v Bruselu vlastní galerii a Gelman převezme roli kurátora. První výstava by měla v květnu představit díla ruského umělce Philippenza, jehož pouliční tvorba kritizuje ruskou vládu i invazi na Ukrajinu.
Galerie má posílit hlas ruských umělců, kteří po invazi přišli o své zázemí a podporu institucí i publika. „Pomáháme si navzájem. A to je dnes zásadní,“ říká Gelman. Současně ale upozorňuje na složitou situaci těch, kteří zůstali v Rusku. V uměleckém prostředí se prý pro ně vžil termín „noví mlčící“. Označuje lidi, kteří nemohou otevřeně vystoupit proti režimu, protože by riskovali vězení. „Mlčení je někdy minimální forma odporu a způsob, jak se nepodílet na zlu,“ dodává Gelman.
Jako kurátor je otevřený široké škále hlasů, zároveň ovšem jasně vymezuje jednu nepřekročitelnou hranici: „Diskutovat můžeme o mnoha věcech, ale ti, kdo podporují válku proti Ukrajině, jsou pro mě mimo diskuzi.“ Toto pravidlo platí bez ohledu na to, zda výstava probíhá v Berlíně, Bruselu nebo třeba v Bělehradě, kde Gelman od května kurátorsky připravuje projekt Vladimira Sorokina, známého ruského spisovatele, konceptualisty a Putinova kritika, který žije v německém exilu.
