USA rozjíždějí jaderný comeback. AI a soupeření s Čínou a Ruskem ženou investice do reaktorů

Součástí loňské smrště exekutivních příkazů po nástupu Donalda Trumpa byla i série exekutivních příkazů na podporu americké jaderné infrastruktury. Cílem je, aby se kapacita tamních jaderných elektráren zvýšila do roku 2050 ze současných 100 gigawattů na čtyřnásobek. Velké plány se týkají i oblasti, v níž v posledních dekádách země zaostávala – ve vývozu reaktorů a paliva. Začíná být jasné, že to Spojené státy s renesancí jaderné energetiky myslí vážně. A nemalý podíl na tom mají Čína a Rusko.

O oživení vlastních jaderných technologií se Američané pokoušeli už v první dekádě tohoto století. Tehdy měla tato politika stejně jako dnes podporu u obou hlavních politických stran. Priority se ale změnily s finanční krizí, stagnující poptávkou po elektřině a jadernou havárií v japonské Fukušimě. Navíc se výrazně rozběhla těžba ropy a plynu metodou hydraulického frakování. A tak z původně plánovaných 30 nových reaktorů vznikly jen dva. Kontext současného pokusu o renesanci je odlišný – v podpoře jádra se totiž snoubí hned několik Trumpových oblíbených témat. 

Poptávka po elektřině v USA roste v důsledku budování nových AI datacenter a země nové elektrárny potřebuje, aby si v oblasti umělé inteligence udržela prvenství. Jenže zatímco se vývoz amerických jaderných technologií v posledních letech téměř zastavil, z Ruska a Číny se na tomto poli mezitím stali silnější hráči. Federální podpora by tak měla vytvořit rovněž podmínky pro větší konkurenceschopnost domácích technologií pro export. Ačkoli se exekutivní příkazy zaměřují hlavně na podporu malých modulárních reaktorů (SMR), Trump se při jejich podpisu neubránil poznámce, že Amerika bude stavět „i ty velké, velmi velké – největší“ jaderné elektrárny.

Spojené státy tak vstupují do další jaderné revoluce a nepochybně tím do odvětví vnášejí novou, geopolitickou dimenzi. Není pochyb o tom, že Američané budou nyní přistupovat agresivněji k veřejným zakázkám týkajícím se výstavby jaderných elektráren, obzvlášť pokud budou soutěžit s Čínou nebo Ruskem. Stejně tak začne Washington na mezinárodní úrovni vehementně prosazovat jádro jako levnou a zelenou energii budoucnosti.

Armáda jde příkladem

Debata o současné americké jaderné energetice se často stáčí k tvrzení, že USA se dobrovolně vzdaly pozice světového lídra v exportu jaderných technologií a je čas se k tomuto prvenství vrátit. 

Amerika v minulosti kromě vedoucí pozice ve výzkumu využití jádra zaváděla i významné mezinárodní programy, jež měly napomáhat rozšíření této technologie pro civilní účely. V poválečných dekádách to byl například program prezidenta Eisenhowera Atomy pro mír (Atoms for Peace), který měl působit také jako podpora exportu amerických reaktorů. Program podpořil vývoz technologií a školení expertů od Indie a Íránu až po Japonsko či Španělsko. Jiný vládní program, nazvaný Megatuny za megawatty (Megatons to Megawatts), pak v letech 1993–2013 pomáhal přeměnit odepsané ruské jaderné hlavice na palivo pro americké elektrárny.

USA tím pomohly nastartovat první jadernou revoluci a nyní mají ambici vést i tu nadcházející. Jak už bylo řečeno, ta se má týkat zejména malých modulárních reaktorů (SMR). V USA zatím není žádný takový reaktor v provozu, zato v Rusku a Číně už jsou. Rusko se dokonce dohodlo s Uzbekistánem na prvním vývozu svého SMR modelu. 

Výzkum, vývoj a uvedení do provozu těchto zařízení však stále zdržuje řada nevyřešených otázek a jejich masivnější nasazení se předpokládá až v příštích dekádách. Spojené státy chtějí těmto nejistotám předejít a ubezpečit budoucí investory tím, že budou první SMR provozovat na svých vojenských základnách. Armádní projekt Janus má podle prezidentského dekretu do října 2028 vybudovat na aspoň jedné základně malý modulární reaktor a do roku 2030 tuto síť rozšířit. Armáda zatím vytipovala vhodná místa a v současnosti probíhá výběrové řízení na dodavatele.

Jak zmírnit regulátora

I vlivem programu Megatuny za megawatty klesla od osmdesátých let minulého století americká produkce uranu pro civilní užití o 95 procent. V důsledku toho dovážejí Spojené státy téměř veškeré jaderné palivo, které potřebují, přičemž 20 procent tohoto dovozu pořád pochází z Ruska (ostatní dodávky pak hlavně z Kanady, Austrálie a Kazachstánu). Legislativa ale nařídila ukončit dovoz obohaceného uranu z Ruska do roku 2028 a další z Trumpových exekutivních příkazů se zaměřil na rozšíření domácí produkce například skrze recyklaci a opětovné zpracování. Rok po podpisu příkazu dochází k rozšíření kapacit zařízení na obohacování uranu v Novém Mexiku (společnost Urenco), Ohiu (Centrus Energy Group) či Tennessee (Orano). Ministerstvo energetiky do těchto a jiných projektů postupně nainvestuje téměř tři miliardy dolarů (64 miliard korun). Není nutné dodávat, že hlavním cílem je snížit americkou závislost na dovozu jaderného paliva.

Výstavba jaderných reaktorů byla doposud ve Spojených státech dražší a delší, než je obvyklé v jiných zemích. Experti přisuzovali tento stav hlavnímu regulátorovi – Komisi pro jadernou regulaci (Nuclear Regulatory Commission; NRC). Další Trumpův příkaz volá jednak po reformě NRC, jednak po modernizaci pravidel a standardů pro získání nové licence a zkrácení celého procesu. 

NRC má pověst nejstriktnější jaderné regulační agentury na světě, což je jedním z důvodů, proč jsou americké jaderné elektrárny jedny z nejbezpečnějších na světě. Kongres v těchto týdnech schvaluje legislativu, jež by tuto regulatorní zátěž snížila. Sama NRC v červnu předložila řadu opatření, která mají revidovat zastaralá pravidla, zjednodušit výstavbu nových kapacit a dodat větší pružnost procesu udělování licencí. Zároveň se však objevují obavy, zda změny v pravidlech nebudou na úkor bezpečnosti.

Jak pomoci exportu

Téměř 90 procent ve světě nově postavených reaktorů v posledních deseti letech využilo jiné než americké technologie a design. Hodnota objednávek amerických společností ve srovnání s ruskými je taktéž výmluvná – v následujících letech dodají ruské firmy do světa jaderné technologie v hodnotě 200 miliard dolarů; ty americké jen za necelých osm miliard dolarů. A Čína má ambici vyvézt do roku 2030 až 30 jaderných reaktorů v rámci programu Pás a stezka (One Belt, One Road).

Ze současné globální situace v jaderném odvětví si Trumpova administrativa zřejmě odnesla ponaučení: ruské a čínské firmy se těší masivní státní podpoře, a to nejen materiální, ale i diplomatické. Aby americké firmy přestaly zaostávat, potřebují pomoc od federální vlády.

Kromě zmíněných exekutivních příkazů mají firmám prospět také daňové úlevy plynoucí z „velkého krásného zákona“ (One Big Beautiful Bill) z minulého roku.

Vedle toho uvolňuje pravidla pro půjčky americká exportní banka (Export-Import Bank). A nový finanční mechanismus DFC (Development Finance Corporation), který má zčásti konkurovat čínskému Pásu a stezce, taktéž poskytne podporu pro realizaci amerických zakázek v zahraničí. Nedávno navržená legislativa (například ACE Nuclear Energy Act of 2026) má podobné mechanismy podpory dál podpořit.

Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) chce do roku 2050 30 států až ztrojnásobit své civilní jaderné kapacity. Vhodným exportním cílem amerických jaderných technologií se zdají být především země jihovýchodní Asie, které se nebudou chtít dále vázat na dodávky z Číny. 

Spojené státy hodlají v tomto ohledu nadále zdůrazňovat výhody svého tržního přístupu k vývozu reaktorů a paliva. Stát sice bude poskytovat určité podpůrné mechanismy, ale nelze očekávat, že by v budoucnu americká firma postavila za federální peníze jaderný reaktor, který by také provozovala a vlastnila (tedy model build-own-operate, jenž je aplikován u realizace turecké jaderné elektrárny Akkuyu ruskou společností Rosatom). Americké firmy specializující se na vývoj SMR jako Westinghouse, GE Vernova Hitachi či NuScale Power se pravděpodobně stanou „národními šampiony“ se snazším přístupem k vládní podpoře než v minulosti.

Zároveň se objevují rovněž komentáře, že by Spojené státy měly v oblasti exportů jaderných reaktorů posílit spolupráci se spojenci, konkrétně například s Jižní Koreou, jejíž společnost KHNP vyhrála tendr na dostavbu bloků v Dukovanech, v němž porazila i americký Westinghouse. Ruku v ruce s rostoucím politickým zájmem o americké jádro a vývoz reaktorů půjde v budoucnu také větší diplomatický tlak Američanů na prosazování svých dodavatelů v obdobných veřejných zakázkách.

Oproti předchozím pokusům o renesanci jádra pro domácí civilní užití a export mohou být Američané tentokrát úspěšnější. Rostoucí poptávka z AI datacenter či vyspělejší modely SMR, které by byly lákavé i pro zájemce ze zahraničí, poskytují jadernému průmyslu vnější hnací motor. Zároveň se ve Washingtonu změnil mindset – pokud chce být „Amerika na prvním místě“, musí výrazně posílit a zmodernizovat svůj průmysl a infrastrukturu – a tedy se opět stát lídrem také v jaderné energetice. Pokud to neudělá nyní, definitivně vyklidí prostor Číně a Rusku. Rok po podpisu klíčových exekutivních příkazů se zdá, že v nově vytyčených jaderných ambicích Američané nepolevují.

Jan Hornát vede katedru severoamerických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Byl stipendistou Fulbrightova–Masarykova programu na North Carolina State University a také v Leibnizově společnosti na Univerzitě v Regensburgu. V minulosti působil na ministerstvu spravedlnosti a v Ústavu mezinárodních vztahů.