První žena v čele Zoo Praha mění pravidla. Chce moderní muzeum a přípustnou komerci
- Zoo Praha funguje pouze navenek, ne uvnitř jako tým.
- I to je podle Lenky Poliakové dědictví po Miroslavu Bobkovi, kterého vystřídala v čele zahrady.
- Kdo je první žena v pozici ředitelky Zoo Praha? Jak má vypadat velký restart věhlasné organizace? A kterých zvířat by se mohli návštěvníci nově dočkat?
„Nejsem zabydlovač,“ vysvětluje Lenka Poliaková, proč si do kanceláře ředitelky nepřinesla jediný vlastní talisman. Přestože jsou její představy o způsobu vedení v naprostém protikladu se stylem předchůdce Miroslava Bobka, pracoviště, jež po něm převzala, ponechala takřka beze změn. Přidala jen dvě rostliny – rozkvetlé orchideje a obří fíkus stojící před oknem. „Mám ráda prázdno, prostor a přehledno. A systém,“ říká první žena, která kdy stanula v čele zoo Praha, jež se pro veřejnost otevřela v září 1931.
Ředitelkou zoologické zahrady v Troji ji pražští radní jednohlasně zvolili počátkem roku, nastoupila v březnu. Není tu poprvé, vrátila se po třinácti letech. Po absolvování oboru wildlife management na České zemědělské univerzitě a mezinárodního obchodu na VŠE byla pražská zoo její první prací. Dva roky se tu starala o in situ projekty, které pomáhají zvířatům ve volné přírodě – koordinovala například návrat koňů Převalského do jejich prapůvodního prostředí v mongolských stepích.
V těch dvou letech však Lenka Poliaková zažila i tehdejšího ředitele Miroslava Bobka. Svoji zkušenost s ním už dříve veřejně popsala jako to nejhorší, co ji v profesním životě potkalo: lidi měl pro svou neschopnost spolupráce motivovat terorem, výjimkou nebyly ani sprosté noční telefonáty plné křiku. Kvůli němu se nakonec jako mnoho dalších v roce 2013 rozhodla odejít. Někteří z těch, kdo zůstali, ředitele obvinili ze šikany a bossingu, které Bobek sice odmítl, nakonec ale loni rezignoval.
Poliaková poté sbírala zkušenosti v soukromé sféře, především však téměř deset let s přestávkami pracovala pro stát. Jako odbornice na veřejné zdravotní pojištění strávila většinu toho času na ministerstvu zdravotnictví a radila i Adamu Vojtěchovi. Dnes veškerý čas 41leté pražské rodačky patří zoologické zahradě. Tak tak jí nějaký zbývá pro syna a dceru.
„Přijedu pozdě večer domů, zahrajeme si pexeso, jedno dobble. Děti jdou spát a já k e-mailům,“ říká s úsměvem a pak s důrazem dodá: „To není stížnost! Tak rozmanitá práce je nepředstavitelné dobrodružství. Jeden den stěhujete koně do Kazachstánu, druhý rekonstruujete nemovitosti.“
Město si ji vybralo na základě vize, kterou předložila v komplexním materiálu, o němž sama Poliaková mluví skromně jako o „skice“. Budoucí pražskou zoo, do níž ročně zavítá takřka 1,5 milionu návštěvníků, vykresluje jako šampiona v šíření osvěty. Jejím cílem je živá instituce, která bude soustřeďovat odbornou i laickou komunitu lidí s kladným vztahem k přírodě.
„Vidím se jako někdo, kdo má vymezit směr,“ popisuje svoji roli v této změně, a o krocích, které k ní povedou, nechce rozhodovat sama, ale v týmu. To bude v pražské zoo zvyklé na vládu pevné ruky novinka. „Můj sen je, aby zahrada fungovala stejně dobře vevnitř, jako působí navenek. Tady vidím velký potenciál. Skutečně netoužím po tom, aby tu po mně zůstal obří pavilon nesoucí mé jméno.“
Jedním z důvodů, proč se podle ní zoo potýká s vnitřními problémy, je třeba to, že její předchůdci nikdy adekvátně nepodporovali klíčové manažery, kteří mají na starost jak zvířata, tak personál. „Zahrada nefunguje jako jeden tým, míra problému je obrovská. Nikdo po lidech nechtěl, aby se zabývali otázkami, proč tu jsme, kam zoo posunout a jak k tomu přispět. Ano, každý dělá, co umí, ale bez ohledu na to, co dobrého dělají ostatní,“ popisuje Poliaková současný stav. Řešení? Mnoho malých kroků včetně diskuzí s kolegy, jaké hodnoty má zoo zastávat, kam směřovat. Posílila také personální oddělení a nastartovala školení pro manažery.
Chov kterých zvířat stojí pražskou zoo nejvíce peněz?
Medvěd lední
Ročně obvykle spotřebuje až pět tun masa a ryb. V pondělí, středu a v pátek mu chovatelé servírují dvanáct až patnáct kilogramů zvěřiny, hovězího či vepřového masa, kostí a vnitřností. K tomu slepici, pět křepelek nebo tři holuby jako zákusek. V úterý, čtvrtek a v sobotu je na menu patnáct kilogramů mořských ryb, třeba makrel, sleďů či lososů. V neděli přichází půst. Na jídelníčku nesmí chybět několikrát do týdne 500 mililitrů lososového oleje. A aby zvířatům nebylo v létě horko, dostávají zmrzlinu s kousky ryb, ovoce a zeleniny. Náklady? Stovky tisíc korun ročně za jediného medvěda. Zoo aktuálně chová dva, dvojčata Gregora a Aleuta.
Varan komodský
S krmením varanů mají chovatelé o poznání méně práce. Jednou za pět až sedm týdnů postačí koza či ovce. Mladí jedinci dostávají jednou týdně naráz pět až deset potkanů. Skutečným nákladem pro zoo tak není krmivo, ale teplo, přesně kolem 35 stupňů Celsia. Loni zaplatila zoo za veškerou spotřebovanou elektřinu dohromady téměř 30 milionů.
Slon indický
Drahý je z mnoha důvodů. Hodně toho sní a zaměstná téměř desítku chovatelů. Dospělý samec denně spořádá 45 kilogramů lučního sena a slámy, k tomu 60 kilogramů okusu – nejraději má ovocné větve a bambus, buk, dub, méně pak vrbu či javor.
Slůňátka preventivně dostávají kokosový olej, zdroj přirozeného antivirotika, kyseliny laurové. Aktuálně má zoo Praha šest slonů indických: samce Ankhora a pět samic, Gulab, Shanti, Lakunu, Tamaru a Janitu.
Gorila nížinná
Gorily zkonzumují hodně větví a listí, ale téměř žádné ovoce. Třeba banány do jejich přirozeného jídelníčku nepatří vůbec, stejně jako u většiny opic. Zato si ráno dopřejí tři kilogramy zeleniny, k nejoblíbenějším patří salát, rajče, okurka, celer, řepa či mrkev. V poledne přijdou na řadu sušenky, odpoledne další kila zeleniny, třeba fenyklu, petržele či pórku. A samozřejmě větve na okus, nejlépe z ovocných stromů, lípy nebo akátu. K tomu připočtěme na provoz nákladné dva pavilony a podobně jako u slonů širší tým téměř deseti chovatelů.
Hroch
Hrochům se v Praze daří, žijí tu od roku 1933 a zoo se za tu dobu podařilo odchovat jedenáct mláďat. Každý jedinec denně žere luční seno podle chuti, k tomu mrkev, celer, petržel, zelí, jablka nebo červenou řepu. A spořádá toho dost, nákladný je ale také kvůli vodě. Ta se musí často měnit i proto, že hroši denně vyprodukují kolem 150 kilogramů trusu a moči a s oblibou to provozují ve vodě. Zachovat ji průhlednou je proto skutečným inženýrským mistrovstvím, uvádí zoo s odkazem na technologii filtrování.
Když Lenka Poliaková mluví o týmové práci, je zřejmé, jak důležité jsou pro ni mezilidské vztahy. A působí dojmem, že to nejsou jen slova. Je otevřená, přátelská a člověk má pocit, že je v její kanceláři opravdu vítaným hostem. Je jí ovšem jasné, že nese coby ředitelka hlavní odpovědnost a že ji čekají zásadní rozhodnutí. Jak sama říká, roky strávené ve státní správě ji naučily odvaze nebát se velkých úkolů. Těch má na příští čtyři roky více než dost.
Musí dotáhnout výstavbu Arktidy, nového domova pro lední medvědy a tuleně za tři čtvrtě miliardy, nebo rozhodnout o rozšíření pavilonu Čambal pro populární gaviály. A vyřešit, co dál se starým slonincem, legendární stavbě ze sedmdesátých let minulého století, o které se v zoo žertuje jako o nejrobustnějším teráriu. Místo navržené pro největší savce od jejich odchodu do nové expozice v roce 2013 obývají hadi, ještěři a želvy.
Poliaková má ale i další plány a při jejich líčení se naplno ozve její odborný zájem o přírodu. Evropě by prý prospělo, kdyby se do ní vrátily největší antilopy světa, antilopy Derbyho, velmi vzácný druh, který žije takřka výhradně v Senegalu. „Kdysi tu byla, ovšem v době, kdy ještě nebylo příliš vyvinuté krmivářské řemeslo. Antilopa je okusovač, žere lístečky, takže není jednoduché ji uživit. Chovy ztroskotaly. Dnes to ale už umíme,“ říká ředitelka pražské zoo a připomíná českou stopu: „Obrovský kus práce na výzkumu a chovu v lidské péči odvádí v této africké zemi Česká zemědělská univerzita. Bylo by fajn, kdyby se tahle antilopa vrátila do Česka. Sedlo by si to.“
Ledacos se dá změnit, napravit, jedna položka si však žije vlastním životem: zvířata a starost o ně. Nejde ani tak o pořizovací náklady, zoo zvířata skoro nikdy nenakupuje, ale téměř výhradně vyměňuje. Zátěží je mnohem spíše provoz. Tak třeba krmivo: pražská zoo loni spotřebovávala každý den v průměru 110 kilogramů hovězího, 131 kg mrkve, 1033 kg sena, dvakrát devět litrů červů a cvrčků a také 820 myší. Celkem za krmivo zaplatila přes 37 milionů.
Zoo Praha a sázka na zážitky
Pak jsou tu energie. Některá zvířata potřebují chladit, například lední medvědi, jiná by naopak nepřežila bez konstantní vysoké teploty jako vzácní varani. Je nějaké zvíře, které stojí co nejméně a zároveň láká davy návštěvníků? „Dělali jsme interní anketu a shodli se na kapybaře. Je to takové přerostlé morče, děti tahají rodiče do zoo, aby ho viděly,“ směje se Poliaková.
Svým vlastním dětem dovoluje Poliaková zoo procházet jedině systematicky: každé si zvolí tři až čtyři zvířata, podle toho se pak stanoví trasa. „Stejně to ale trvá aspoň pět hodin. Občas manipulativně zahnu jinudy, většinou do Indonéské džungle, kterou mám ráda. Syn míří obvykle ke klokanům, dcera k hadům. Takže každý jiným směrem, super,“ směje se Poliaková.
O dětech, rodičích ani o dalších návštěvnících ovšem zoo paradoxně neví téměř nic. Odkud do zoo přicházejí? Kdy si koupili vstupenky, s jakým předstihem? Přiměla je k tomu reklama v televizi, sponzorovaný příspěvek na sítích, nebo banner v metru? Přišel návštěvník poprvé v životě, nebo už podesáté za rok? Jak se pohybuje po areálu?
Nakupuje suvenýry, občerstvení? A když nakupuje na e-shopu zoo, znamená to, že ji vůbec navštívil? V odpovědích na tyto otázky vidí Poliaková nástroj, jak si vybudovat nové zdroje příjmů. V současnosti se zoo opírá kromě nepostradatelné dotace od města jen o dva hlavní: o vstupné a parkovné, což v případě dospělého jedince znamená dvakrát 300 korun.
Více peněz by do zoo mohlo podle její nové ředitelky přitéct z prodeje zážitků. Ty už v nabídce částečně jsou, návštěvník si například může na vlastní kůži vyzkoušet celodenní práci chovatele. Za den strávený péčí o tygry zaplatí dvanáct tisíc korun. Rozšíření této „přípustné komerce“, jak o podobných aktivitách Poliaková mluví, by mohlo zoo významně pomoci. V současnosti hospodaří zhruba s půlmiliardou korun, coby městské příspěvkové organizaci jí Praha ročně posílá kolem 200 milionů.
Provozování zoologické zahrady ale má i své etické rozměry. Klasickým dilematem každé zoo je hledání vhodného kompromisu mezi viditelností zvířat ve výběhu a byznysem. Má mít spokojený návštěvník možnost vidět geparda takřka odkudkoli, a to i za cenu, že bude zvíře nešťastné? Kde leží hranice mezi pohledem profesionálního chovatele a úkolem manažera, jenž má zájem uspokojit zvídavé návštěvníky?
Odpovědí Troji má být něco jako moderní muzeum. Každé z asi 6,5 tisíce zvířat má mít vždy možnost schovat se, návštěvníky by zase měl uspokojit interaktivní výklad o daném zvířeti, případně výstup z miniaturních kamer.
Ostatně první video, které bylo nahrané na YouTube, bylo právě ze zoo. Spoluzakladatel sítě Jawed Karim ho nahrál v dubnu roku 2005 před výběhem slonů v kalifornském San Diegu a konstatuje v něm, že mají opravdu dlouhé choboty. Zoo, jež inspiruje návštěvníky a je místem, kam se rádi a často vracejí, touží vybudovat také Lenka Poliaková. Autentické neformální místo, jež bude krásné zvenčí i uvnitř.
