Vodárny, ocelárny a možná loterie. Británie startuje éru znárodňování a regulovaných cen

Nový britský premiér Andy Burnham sám o sobě tvrdí, že je socialista. Při nástupu do Downing Street, kde vystřídal Keira Starmera, slíbil Britům, že „dostane základní životní potřeby pod silnou veřejnou kontrolu a udělá je pro lidi znovu cenově dostupné“. Burnham se netají, že pilířem jeho politiky má být zestátňování a regulace cen.

Už oznámil, že od prvního ledna příštího roku zavede cenový strop na autobusové jízdenky po celé Británii na dvě libry (56 korun). Burnham a jeho ministr financí John Healy tvrdí, že peníze na stropované jízdné ušetří v rozpočtu jinde. Změnou priorit. A především decentralizací, kdy chce přenést moc z Westminsteru zpět do jednotlivých britských hrabství.

Stát místo trhu

Právě decentralizace, regulace cen a znárodnění klíčových oborů mají být pilířem Burnhamova vládnutí. Na první poslech to zní jako Margaret Thatcherová na ruby. Privatizace a deregulace po excesech zestátnění v 70. letech přinesly tehdy do Británie prosperitu. Tento kurz udrželi i labouristé, když pod vedením Tonyho Blaira převzali od konzervativců v roce 1997 moc.

Když v roce 2007 vystřídal Blaira v premiérském křesle jeho dlouholetý ministr financí Gordon Brown, Andy Burnham byl v jeho kabinetu ministrem zdravotnictví. Labouristé tehdy dělali ekonomicky velmi liberální politiku a z toho, co Thatcherová rozjela, téměř nic neměnili. Spíš to rozvíjeli. Blairova a později i Brownova vláda tehdy razila strategii, že trh a konkurence jsou schopny lidem dodat lepší veřejné služby než při nejlepší vůli zvládne stát.

Andy Burnham dnes říká, že „neoliberalismus byl obrat špatným směrem“. A vrací se prý ke klasické labouristické politice. Tedy před Blaira a před Thatcherovou. K zestátňování a regulovaným cenám.

Kde vzít peníze na znárodňování

Socialistické plány má velké. Otázka bude, kde na to vezme peníze. Pokud chce zestátňovat, bude firmy muset od soukromých investorů vykoupit. A ti to neprodají levně. Drahé budou i cenové stropy typu zastropované jízdenky na autobus.

Andy Burnham bude moci hrát jen to, co mu investoři nakupující státní dluhopisy dovolí. Doby, kdy měla Británie nejvyšší rating, jsou dávno pryč. U první z tria světových ratingových agentur ho ztratila v roce 2013, u poslední v roce 2018. Státní dluhy se vyšplhaly na 94 procent HDP. Úrok z desetiletých státních dluhopisů je jeden z nejvyšších mezi vyspělými zeměmi. Aktuálně dosahuje 4,96 procenta. Je tedy zhruba na naší úrovni. O více než procento vyšší než u silně zadlužené Francie nebo Řecka. Pro srovnání: ještě v roce 2016 si Britové půjčovali na deset let za 0,72 procenta.

Vodárny, ocelárny

Znárodňovací a regulační plány mají tedy své jasné finanční meze. Nový premiér zatím nepřišel s přesným seznamem firem, které by jeho vláda chtěla zestátnit. Některé případy se ale už rozjely za jeho předchůdce Keira Starmera. Tím nejvýraznějším je vodárenská společnost Thames Water, kterou tíží takové dluhy, že bez zásadní změny nevydrží déle než do konce roku. První obavy z kolapsu se začaly objevovat už před třemi lety. Vodárenská firma, která zásobuje 16 milionů Britů, je dlouhodobě kritizovaná kvůli špatným službám, průsakům a haváriím. Politici obviňují soukromé vlastníky, že dlouhodobě zanedbávají investice.

Problém je, že vodárenský byznys je sice soukromý, ale zároveň velmi tvrdě regulovaný. Cenu pro zákazníky neurčují firmy, ale regulátor Ofwat. Ten každých pět let určuje, kolik můžou vodárny účtovat zákazníkům a kolik zároveň musí investovat. Systém tlačí firmy do obrovských dluhů. Zákazníci jsou ale zároveň kvůli nekvalitním službám přesvědčeni, že soukromí investoři zanedbávají modernizaci sítí a z firem si jen vytahují peníze. To je politická konstelace na převzetí státní kontroly, jak o ní mluví nový premiér.

Další firmou, jejíž zestátňování už začalo za předchozího premiéra, jsou ocelárny British Steel. Tady vláda rozhodla o znárodnění už 17. července, aby „zachránila tisíce pracovních míst, zajistila dodávky domácí oceli pro stavebnictví a zbrojní průmysl.“ Vlastníkem British Steel byla do té doby čínská firma Jingye Group. Britská vláda má teprve rozhodnout, jestli Číňané po zestátnění dostanou vůbec nějaké kompenzace. Operativní kontrolu převzala vláda nad British Steel už koncem loňského roku, poté co chtěli Číňané uzavřít vysoké pece v ocelárně ve Scunthorpe.

Komárkova loterie v centru zájmu socialistů

Podle informací deníku The Daily Telegraph by dalším adeptem znárodnění měla být National Lottery, kterou na základě operační licence z roku 2024 provozuje firma Allwyn Entertainment českého finančníka Karla Komárka. 25 procent výnosů z loterie jde na „dobročinné účely“, o nichž rozhoduje speciální státní komise. Dalších 12 procent získává přímo britská vláda. Úvahy o zestátnění Národní loterie prosakují z britské politické debaty pravidelně. Teď ale v celém novém labouristickém projektu znárodňování dostávají jiný rozměr. Žádné konkrétní informace však zatím nejsou k dispozici.

Ekonomická historie ukazuje, že zestátnění klíčových firem a infrastruktury nikdy žádné zemi prosperitu nepřineslo. V případě Británie dokonce platí přesný opak. 

Ve stagnující ekonomice s prudce rostoucími státními dluhy, kde rychle rostou životní náklady jako v Británii, je bohužel volání po kontrole státu silným politickým instinktem.

Inflací ke znárodnění

Zdaleka to není jediný případ. Newyorský levicový starosta Zohran Mamdani slibuje vznik sítě městských obchodů, kde budou ceny o 30 procent nižší. Tedy dotované. Je to jeho recept, jak zastavit zdražování, které považují lidé v New Yorku za aktuálně největší problém. 

V deglobalizujícím se světě, kde ekonomika roste pomalu, ale ceny rychle, se bohužel politici, kteří budou lidem slibovat ochranu před zdražováním a růstem životních nákladů, uspějí stále častěji. Roztáčí to nebezpečnou spirálu, kdy ekonomiky se silnou rolí státu v byznysu méně prosperují, čímž se dál zvyšuje politický tlak na další posilování státu. Mimořádně nebezpečný kruh úpadku, který Británie bohužel důvěrně zná ze 70. let.