Máte vystudovanou etnografii a folkloristiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Není to lehce mimo vaše profesní zaměření?
On to byl vlastně až druhý obor, který jsem si přibral. Původně jsem se hlásil na učitelský obor čeština a dějepis, jenže to byly takové divné roky a já jsem asi nebyl z té nejlepší rodiny, která by zaručila, že budu dobře ovlivňovat studenty jakožto pedagog. Nicméně po rektorském odvolání bylo zřejmé, že jsem zkoušky udělal, ale vzali mě na jiný obor. Když mi přišel dopis se zkratkou VIK, myslel jsem si, že je to vědecký komunismus. Na studijním oddělení mi ale řekli, že jsem se asi zbláznil, že jsou to přece vědecké informace a knihovnictví, a to jsem studovat šel. Po roce jsem si ještě přibral etnografii a folkloristiku. Neměl jsem individuální plán, a tak jsem dělal třeba deset zkoušek za semestr, což byl docela fičák.
Jak jste se dostal k práci poradce prezidenta Václava Havla pro evropskou integraci a Balkán?
S panem prezidentem jsme předtím přicházeli do styku pracovně, ale že jsem se stal poradcem, to bylo řízení osudu. Když jsem byl velvyslancem ve Švédsku, dozvěděl jsem se o jednom nehezkém korupčním případu a chtěl jsem, aby se ta věc řešila, jenže se podle mé představy neřešila. Byl jsem tehdy mladý idealista a budovatel demokratického státu postaveného na právních základech. Jednalo se o korupční kauzu spojenou s privatizací Třineckých železáren a s jakýmisi dvěma falešnými sponzory Bácsem a Sinhou. Tak jsem udělal veřejné vystoupení, ze Stockholmu jsem to přes telemost oznámil do České televize a zřejmě jsem značnou měrou přispěl k tomu, že nastal tzv. Sarajevský atentát a padla vláda. Nastoupila vláda úřednická a já jsem krátce na to rezignoval na svoji pozici velvyslance. Věděl jsem, že ve vládě a ve společnosti je spousta lidí, kteří mě považují za zrádce. Nemohl jsem vysvětlit, že jako občan této země mám povinnost a právo se plést do vnitřních věcí vlastní země.
Prezident Havel se za vás ale tehdy postavil.
Pan prezident Havel nechtěl, abych rezignoval, a dokonce mi řekl, že si myslí, že jsem se zachoval správně. Když jsem mu svoji rezignaci předal, tak ji sice přijal, ale nabídl mi, abych nastoupil k němu. Dokonce zaznívaly hlasy, že on mě navedl vystoupit veřejně s oním korupčním skandálem. Já tady přísahám, že to není pravda. Pan prezident Havel byl velmi statečný člověk, a když jsem se mu omlouval, že se moje situace otočila i proti němu, jen se tomu zasmál a řekl mi, že jsem činil správně.
Byl jste velvyslancem jak v USA, tak v Rusku. Jak jste vnímal kontrasty obou zemí?
Vnímal jsem to jako zajímavou výzvu a příležitost ukázat, že jsme emancipovaná země, která si je jistá svou západní příslušností a je pevně integrovaná do Evropské unie a NATO, a že i Rusko dokážeme brát jako možného partnera, a ne jako nepřítele. Možná v určitých ohledech jako soupeře, ale rozhodně ne jako nepřítele. Šel jsem tam s tím, že mám Rusko rád jako zemi, která je nesmírně zajímavá a plná skvělých lidí s obrovským potenciálem. Chtěl jsem se je pokusit svým osobním přispěním přesvědčit, že můžeme být partnery, kteří jsou schopni se respektovat a spolupracovat na otázkách strategických i ekonomických na základě win-win. Rusko ale bohužel nedokázalo pochopit, že když jeden vyhrává, tak ten druhý nemusí prohrávat a prostě se to nepovedlo.
Zasazoval jste se o umístění amerických radarů na našem území. Proč si myslíte, že bylo pro Rusy těžké přijmout, že ten projekt není namířen proti nim?
Za prvé, protože technicky ani nemůže, a za druhé pro nás Rusko ani nepředstavuje hrozbu. Ale my jsme tím ruskou elitu uráželi, když jsme ji nevnímali jako hrozbu, protože se to tak naučili ve své historii. Pokud si někoho vážíte, musíte se ho bát, pokud se ho nebojíte, tak si ho nevážíte. Oni to tak berou i dnes – chce-li být Rusko velmocí, musíme se ho bát. Je to tragická a chybná zkratka. Proto má ale Putin takovou podporu. Běžný Rus si řekne: „Teď máme toho vládce, kterého se svět bojí, a tím nám vrátil naši důstojnost. Medvěd má ještě drápy.“ Jsem tuze rád, že jsme i my na západě dokázali ukázat, že také máme zuby a drápy a že v našem případě jde hlavně o principy. Jsme schopni přijmout nějaký sankční režim, dodržet ho a jsme jednotní. A to i přesto, že je tu spoustu opozičních hlasů a mnoho putinových užitečných idiotů působících v našem politickém prostoru.
Když jste velvyslancem, fungujete jako prodloužená ruka ministra zahraničí nebo jste samostatná jednotka zastupující Českou republiku svým nejlepším vědomí a svědomím?
Velvyslanec je ústavní činitel jmenovaný prezidentem republiky a schválený vládou na návrh ministra zahraničí. Svoji pozici jsem chápal jako součást výkonné složky plnící zadání, které má od svého ústředí. Ovšem ne vždy můžete čekat na zadání a předpokládat, že budete online. Můžete mít tedy profesionální jistotu a čest, že se pouštíte do věcí i s tím rizikem, že to nemusí vyjít a nemusíte být pochválen, a v souladu se svým vědomím, svědomím a svojí profesionalitou konat co nejlépe. Někdy je to trošku za hranou a překročíte instrukce a mantinely, ale pokud to děláte v zájmu vyššího principu, nesmí vás to odradit. V případě, že se ukáže, že ve svém postoji nejste politiky akceptován, máte dvě možnosti – buď rezignujete, nebo to ustojíte. Já jsem se vždy rozhodoval podle toho, co je v zájmu republiky. To pro mě byl ten vyšší princip. Zájem České republiky jsem nikdy nevnímal v kontrastu se zájmy našich spojenců. Když hájíme náš zájem, musíme brát v potaz i zájem našich spojenců.
Takže neplatí „my a Evropská unie“, ale „my jsme Evropská unie“.
Od té doby, co jsme vstoupily do EU, je to tak. To, co konáme, neděláme proto, abychom se někomu zalíbili, ale abychom to dělali v našem zájmu. Náš zájem je být integrovanou součásti euroatlantického prostoru. Jednoznačně patříme na západ, nepatříme nikam jinam. Je to existenciální otázka, civilizační otázka, hodnotová otázka – my jsme západ. Pokud se nás někdo z této rodiny pokouší vykolejit a posunout na východ, tak postupuje proti zájmu tohoto státu a našich občanů.
Rozhodně. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se ještě stanu občanským aktivistou, možná bych se mu vysmál. Měl jsem pocit, že jsem pro budování státu a zahraniční služby vykonal dost, že jsem v rámci svých kapacit měl splněno. Bohužel se ukázalo, že to není tak jisté a naši pozici stále více lidí relativizuje. Když jsem zjistil, že situace na Ukrajině a agresivní putinismus jsou zde relativizovány a někdy i zpochybňovány jako třeba osobou prezidenta republiky, řekl jsem si, že nemůžu zůstat pasivní. Uvědomil jsem si, že je tu mnoho lidí, kteří vlastně neví, co to je demokracie. Tomáš G. Masaryk přece říkal, že demokracie je nekonečná diskuse. Je to o hledání východiska, které neponíží druhou stranu přehlasovanou většinou. Najednou slýchávám, že tento systém asi není moc efektivní a že třeba čínský státní kapitalismus se ukazuje být efektivnější, rychleji roste atd. Tak jsem si řekl, že je potřeba se angažovat, a proto jsem s přáteli založil Iniciativu pro evropské hodnoty.
Co se s tím tedy podle vás dá dělat?
Lide si musí uvědomit, ze jestli tu chceme mít politiky, za které se nechceme stydět, musíme využít svobodných voleb a volit zodpovědně. Jsou tu dvě kategorie lidí. Ti jako vy a já a řada dalších, kterých je tu naštěstí hodně, kteří si uvědomují, co je to svoboda a odpovědnost, že máte odpovědnost za svůj život a za svá rozhodnutí a nemůžete to přenášet na nějaký stát. Vy jste hlavní hodnotou společnosti jako takové. Druhá kategorie lidí preferuje jistoty, které jim někdo slíbí. Nechají se oblbnout rohlíkem a myslí si, že budou mít pořád vyšší důchody a pořád větší podpory v nezaměstnanosti, a odmítají třicetikorunový poplatek u doktora. Tito lidé mají stejné volební právo jako vy a vy jim ho nemůžete vzít. Musíte je přesvědčit, musíte na ně působit a říct jim, co je to ta odpovědnost. Soustředíme se proto na studenty a mladé lidi, kteří, jak doufáme, se mohou změnit a mohou působit na své okolí. Doufám, že tady jednou budeme volit nejen svobodně, ale i odpovědně. Řada lidí na svobodě jen parazituje a chce ji využívat. Ale tak to nejde, my do té svobody musíme přinést vlastní odpovědnost.
Řekl byste o sobě, že jste „self-made man“?
Self-made man, který měl v životě ohromné štěstí a který měl ten luxus, že mohl jít tou svou cestou celkem rovně.
