Ústečan Rudolf Wölfel má velký podíl na Zemanově slavném Baronu Prášilovi, jeho jméno však mezi tvůrci filmu chybí.
Než se Rudolf Wölfel natrvalo usadil v Ústí nad Labem, odvedl kus výtvarné práce po boku už tehdy slavného režiséra a scenáristy Karla Zemana a spolupracoval také s Hermínou Týrlovou. Tvořit nepřestal ani po svém ústeckém politickém „průšvihu“, po kterém komunisté hlídali, aby se jeho jméno nikde neobjevilo. S Wölfelovým uměním se lidé setkávali i daleko za hranicemi regionu. On sám zůstával v anonymitě.
S Karlem Zemanem
V šedesátých letech hledaly zlínské, tehdy ještě gottwaldovské, Filmové ateliéry výtvarníka. Karel Zeman si z více než osmdesáti přihlášených vybral absolventa umělecké průmyslovky Rudolfa Wölfela. Kluka z Hranic na Moravě, který se od patnácti let živil sám a na studia si vydělával hodinami klavíru, ale například i skládáním uhlí.
„Měl jsem tu poctu pracovat s Karlem Zemanem. Byl už známý a byl hodně pracovitý, v ateliérech vládl baťovský režim,“ napsal Wölfel v jednom dopise. Se Zemanem dokončoval Wölfel Pana Prokouka a Vynález zkázy. Podílel se na výtvarné podobě Zemanova Barona Prášila, a ve filmu si dokonce zahrál.
Ze vzpomínek na slibný začátek kariéry mu zbyly útržky filmových materálů a fotky. S mladičkou Janou Brejchovou, s Karlem Effou a s kreslenými kráskami, o nichž sní Baron Prášil. Většinu z dokumentů darovala jeho rodina ústeckému muzeu.
Osudný fejeton
Po čtyřech letech u Zemana odešel Wölfel s rodinou do Ústí nad Labem, protože v tehdejším Gottwaldově nebyly byty. Loutková scéna v Teplicích, kde měl pracovat, však mezitím zanikla. Nakonec nastoupil jako redaktor a fotoreportér v ústeckém krajském deníku Průboj.
Koncem dubna 1970 dostal na redakční poradě odměnu za fejeton Máj. Do hodiny a půl měl za stejný článek okamžitou výpověď. Cenzoři totiž nalezli v třísloupcové kurzivě řadu závažných politických jinotajů. „Papírová loďka, která nedoplavala k oceánu“ byla depeše Američanům. „Vůně šeříku, kterou nemožno spálit“ se rovnalo snaze zapomenout, že nás osvobodila Rudá armáda. „Rozkvetlý kousek objevené krajiny, kterou má každý člověk pro sebe“ byl pro cenzory jasný návrat k nacionalismu a soukromému podnikání.
„Táta mě vyzvedl ze školy už v deset dopoledne, vzal mě do cukrárny a řekl mi, že dostal na hodinu výpověď. V těch svých šesti letech jsem tomu nerozuměla, stejně jako spoustě věcí, co se kolem nás děly dál,“ vzpomíná umělcova dcera Tamara Wölfelová.
Rodina v té době očekává druhé dítě a vyhozený novinář marně hledá jakoukoli práci. Umělec, který ovládá tři cizí jazyky a tři hudební nástroje, je postupně kopáčem, přidavačem na stavbě, průvodčím, ale vždycky jen brigádníkem prokletým vyhazovem na „vyšší“ příkaz.
Kostka, Kudrová a jiní
Psal a ilustroval dál, nikdy ovšem pod pravým jménem. „Stalo se běžnou praxí, že jsem už neslyšel své vlastní jméno, ale pane Kostka, pane Havelka. Div ne slečno Kudrová,“ stojí ve Wölfelových záznamech. Nikdy se nevzdával. Zkusil štěstí i u Eduarda Hofmana. „Vy, který jste dělal se Zemanem, chcete opravdu dělat u nás?“ divili se uctivě a málem ho přijali. Pak ale zavolala Praha a zase byl bez práce.
Umění portrétů
Vedle grafiky, kreseb a drobných plastik vytvořil také sérii sochařských portrétů. „Jednou mě požádala přítelkyně, zda bych neseděla modelem sochaři Wölfelovi. Překvapilo mě, v jakých hrozných podmínkách měl tehdy ateliér. Bylo to hned na začátku Krásného Března. Ani okno se tam nedalo otevřít. Měl tam řadu bust, třeba mou kolegyni Karlu Janečkovou, Jožku Mikulu a měl tam spoustu grafik,“ vzpomíná ústecká operní zpěvačka Ludmila Škorpilová.
Sochařské umění politicky nevhodného Rudolfa Wölfela bylo tajně věhlasné. A tak se jednoho dne objevila i dcera známého komunisty Evžena Valčáka s přáním, aby zvěčnil hlavu jejího tatínka. „Prosila, že tatínek už je starý a že mu tou bustou chce udělat radost k narozeninám. A že dobře zaplatí. Táta o tom z pochopitelných důvodů nechtěl ani slyšet. Pak podlehl nátlaku rodiny. Peníze jsme potřebovali,“ líčí Tamara tehdejší otcovo dilema.
Valčákův sochařský portrét byl po umělecké stránce dalším velmi kvalitním Wölfelovým dílem. Starý pán se však jeho předání nedožil a jeho dcera oznámila autorovi, že už o bustu nestojí. „Pamatuji si, jak táta stojí nad Valčákovou hlavou s palicí na rozbíjení forem a my ho prosíme, ať neničí svoji práci,“ vypráví Tamara.
Valčáka nikdo nechtěl
Wölfel se na komunistovu hlavu dlouho dívat nevydržel a napadlo ho dát ji tam, kam patří. Nabídl ji darem krajskému výboru KSČ. Výsledkem byl výslech na pracovišti a ohledání busty. Co kdyby skrývala něco nebezpečného. Následoval dopis ideologického tajemníka. „Vlastní plastice není možné upřít určitou uměleckou úroveň, ale při jejím celkovém posouzení vystupují do popředí některé problémy, které není možné při záměru její veřejné prezentace opomenout,“ píše se v jeho poděkování s odmítnutím.
Sametové revoluce se Rudolf Wölfel nedočkal. Srdce mu vypovědělo službu v prvních dnech roku 1989. Rok nato mu konečně mohly jeho dcery Tamara a Kateřina uspořádat důstojnou výstavu.
