Ducha k čaji, gorily pod zem
Jestli byl k něčemu dobrý ten slavný duch v jihlavském podzemí, kterého tam v roce 2001 údajně nafi lmoval Stanislav Motl, byla to nepochybně vynikající reklama pro jihlavské katakomby. Bez ohledu, zda duch byl, nebo nebyl, katakombám ho už nikdo neodpáře. Žádný experiment neprokáže jeho neexistenci. I kdyby tam duch dnes už nebyl, třeba tam tehdy za Motlem na skok přišel a zase odešel. Duch ví. Protože myšlenky ovlivňují realitu, tak už se možná nějaké skupině magiků v čajovně toho ducha podařilo zhmotnit.
Já ho neviděl. Ale pokud mi dnes přijde něco na jihlavském podzemí fakt zajímavé, je to nehmatatelný pocit jakési „krkovičkovské“ lakoty našich dávných předků a respekt k těm, kteří pro ty Krkovičky chodby do skály na jihlavském vršku vykutali.
Totéž platí i o podzemních kolektorech, o kterých si můžete přečíst v tomto vydání. Paradoxně ve stejném roce, kdy byla dokončena stavba Prioru, který nenávratně zničil jihlavské náměstí, byla zahájena stavba kolektorů, které měly (a mohly) historické centrum chránit. Je to doklad, že i normalizační doba byla méně jednoznačná, než jak jsme si ji navykli soudit po roce 1989.
Říkalo se, že platit stavbu kolektorů jsou vyhozené peníze. Jenže dnes, kdy se stále častěji ve městě objevují dlouhodobé hluboké výkopy na opravách letité zřícené kanalizace, mě napadá, že by to možná zase tak vyhozené peníze nebyly.
V době, kdy je nouze o práci, by nebylo od věci vzkřísit momentálně klinicky mrtvou úvahu, zda by případná dostavba kolektorů nebyla jen prospěšnou „hladovou zdí“, ale i dobře pojištěným finančním vkladem do budoucnosti. (Za sílících pazvuků české aféry Gorila mě napadá ještě jedno využití: co třeba do kolektorů zavřít panáčky z podniku Janoušek-Bém, s.r.o.?)
