Hokejku vyměnil za pilu a hoblík

Petr Jurečka je dnes už bývalý hokejista, který hrával za Vítkovice. Zkusil si i zahraniční angažmá v Norsku v klubu Trondheim. Loni s Vítkovicemi vybojoval stříbrnou medaili, ale před letošní sezonou mu vypršela smlouva a klub mu ji neprodloužil. Třiatřicetiletý rodák z Havířova tak s hokejem skončil a dal se na truhlařinu, která ho teď živí. „Jsem nejšťastnější člověk na světě,“ tvrdí.

Když vám Vítkovice neprodloužily smlouvu, jiné nabídky jste neměl?

Ale ano. Byl za mnou pan Marek z Třince, lákal mě, ať k nim jdu, dávali mi solidní peníze. Byli za mnou i z Orlové, ale já už nechci hrát hokej.

Říkalo se, že máte velké nároky. Nemůže to být důvod, proč vám neprodloužily Vítkovice smlouvu?

Ne. To nehrálo roli. Vítkovice prostě chtěly omladit mužstvo a ze zkušených hráčů tam zůstali akorát Jirka Burger a Viktor Ujčík. Já se v tom nepitvám. Vítkovice neměly zájem a tím to končí.

Takže potom jste šel dělat truhlařinu?

Ano. A jakmile jsem k tomu znovu přičichnul, bylo rozhodnuto. I když nabídky byly, všem jsem říkal, že jsem se dostal do ráje. I kdyby mi dávali měsíčně půl milionu korun, už bych nešel prostě hrát. V dílně jsem nejšťastnější. Teď pracuji třeba deset hodin denně, ale vůbec mi to nevadí.

Jste vyučený truhlář, ale přece jenom nějakou dobu jste to nedělal. Neměl jste s tím tedy zpočátku nějaké problémy?

Věděl jsem, že práci ovládám, šlo jen o to, jestli se lidi naučí znovu sem chodit. Dílna více než rok nefungovala, protože otec onemocněl a nakonec zemřel. Přesto jsem to risknul, dal jsem si ven ceduli a teď mám práci na půl roku dopředu.

Takže hokej vám vážně nechybí?

Na hokej jsem si vzpomněl hned u první zakázky. Šel jsem dělat kuchyni na míru a teď existují různé normy na rohy, a když se mě zákazník zeptal, jak to budu dělat, tak mě polil studený pot a říkal jsem si, proč jsem nezůstal u hokeje. Ale jakmile jsem do ruky chytil metr a tužku, už to frčelo. Naštěstí to dobře dopadlo, kuchyň jsem udělal a zákazník u mě byl už podruhé. Jinak na hokej ale fakt nemyslím.

Jste po čtyřech operacích ramen. Mohlo ovlivnit konec vaší kariéry i to, že jste nechtěl riskovat?

Byl to taky jeden z těch důvodů. Za poslední tři roky jsem do nikoho nenajel tělem. Proto jsem měl možná nejdelší hokejku v lize. Používal jsem ji jako šperhák. Do rohu k mantinelu jsem nikoho nepřijel zbourat, ale spíše jsem se snažil puky vypíchnout. I dneska když na dílně něco dlouho brousím, tak ramena cítím. Takže otcova smrt, bolavá ramena a to, že mě Vítkovice nechtěly, zapříčinilo to, že jsem truhlář na plný úvazek. Samozřejmě si nevydělám tolik jako hokejem, ale já zas tolik peníze nepotřebuji. Chtěl jsem si něco vydělat, ale tu hranici jsem dokonce překročil a jenom pro peníze teď nic nedělám.

Vypadá to, že prožíváte krásné období?

Je to tak. Mám rád pohodu. Večer po práci si sedneme, hrajeme na zahradě na kytaru, otevře se vínečko, nic mi nechybí. Já pořád tvrdím, že jsme tady na chvilku a je třeba se bavit.

Zkusil jste si i zahraniční angažmá v Norsku. Kdo vám tuhle štaci doporučil?

Před pěti lety jsem chtěl seknout s hokejem, nepohodnul jsem se s panem Černíkem. Teď vím, že měl pravdu, ale tehdy jsem to řešil nerozvážně. Pan Černík mě po zápase, který jsem odehrál za Vítkovice, posílal na druhý den hrát za Sarezu, abych jí vypomohl, ale já odmítl. Přece jen jsem ten hokej tak nemiloval. Zasekl jsem se a nato mi pan Černík roztrhal smlouvu. Za čtrnáct dní volal kamarád, který hrál v Norsku, že se na internetu dočetl, že jsem skončil s hokejem. Původně jsem tam šel na měsíc, ale zůstal celou sezonu.

Půjdete si někdy zahrát hokej jen tak pro zábavu?

Fakt nevím. Nedávno byli za mnou kamarádi, ať jdu hrát s nimi nějakou havířovskou ligu. Odmítl jsem s tím, že nemám potřebu sportovat. Měl jsem i hokejku v ruce a říkal si, že bych si vystřelil na bránu, ale hrát se mi nechce. Taky se mi stalo, že najednou jsem měl chuť jít si zaběhat. Já běhání přitom nesnášel, ale pak jsem začal skládat dubové fošny a už mě chuť na běhání přešla.

Zmínil jste, že hokej jste až zas tak moc nemiloval. Co jste tím myslel?

Jen to, že mi vždycky chyběl zápal pro hru. Nikdy jsem nehrál srdcem. Ale to není jen pár posledních let, to je od začátku, co jsem začal chodit do hokejové přípravky. Vzpomínám si, že na prvním tréninku jsem otci řekl, že mě hokej nebaví. On mi dal jednu zprava, druhou zleva a já hrál hokej devětadvacet let.

Takže jste hrál jen kvůli otci?

Ano. Ale jsem mu za to vděčný. Já jsem mu pořád říkal, jak mě hokej nebaví, ale stejně jsem se snažil být nejlepší. Chtěl jsem být poctivý člověk, ale bohužel jsem to necítil na srdíčku. Kdyby mě hokej bavil stejně jako práce se dřevem, tak jsem dneska v NHL.

Sledujete výsledky Vítkovic?

Samozřejmě že se to ke mně dostane. Ale nejsem ten typ, že bych hltal každý výsledek. Mám puštěné rádio, ale že bych vypínal pilu, abych okamžitě věděl, jak to vypadá na zimáku, tak to vůbec. Ale já to měl stejné, i když jsem hrával ještě aktivně. Nikdy jsem třeba nevěděl, kolikátí jsme v tabulce. Já se nezajímal, ani proti komu hrajeme. V domácích zápasech jsem zjistil, s kým hrajeme, až při rozbruslení. Vidím žluté dresy, říkal jsem si, tak to bude asi Zlín. Spoluhráči říkali, že jsem flegmatik, a měli pravdu.