Blíží se kolaps pravidel světové námořní dopravy. Může nás všechny přijít hodně draho

Soumrak svobodné námořní plavby, který sledujeme v přímém přenosu v Hormuzském průlivu, není jen další příznak krize mezinárodního řádu. Bude velmi pravděpodobně i jejím katalyzátorem. Bezprostřední i dlouhodobé dopady v podobě inflace a narušení dodavatelských řetězců pocítíme všichni.

Ze střední Evropy to tak nemusí vypadat, ale světové oceány jsou hlavním protagonistou globální historie. Drží svět pohromadě – a to nejen dnes, kdy po mořích proudí přes 80 procent objemu světově obchodovaného zboží, kabely na mořském dně zajišťují přenos 97 procent světové komunikace a zavedení standardního transportního kontejneru propojilo globální centra levné výroby se spotřebitelskými trhy napříč kontinenty. Kde by dnes byla bez kontejnerů taková Čína. 

Světový obchod po moři samozřejmě existoval tisíciletí před „věkem objevů“, kdy se ustavila evropská impéria a jejich zámořské kolonie. Jeho síť spojovala Středomoří před velkým kolapsem středomořských civilizací na začátku 12. století př. n. l. a po krátkém přerušení i po něm. Pojil místní ekonomiky s jižní Asií, a ještě mnohem dřív provazoval lidská společenství v Tichomoří. Umožňoval tranzit zboží, technologických inovací, revolučních politických idejí i bacilů.

Po většinu lidských dějin se však jednalo hlavně o obchod se vzácným zbožím, artikly s vysokou přidanou hodnotou nebo se surovinami strategického významu pro koloniální metropole; vše ostatní se obchodovalo lokálně. Poslední vlna globalizace to změnila. 

Díky svému významu byl námořní obchod jednou z raných oblastí rozvoje mezinárodního práva a s ním i postupného ustavování principu svobodné námořní plavby. Její prosazování si – jako globální veřejný statek, ale samozřejmě také ve vlastním zájmu – vzaly v moderní době za své dvě velmoci světových moří: Velká Británie a posléze Spojené státy. 

Vynutitelnost práva na mořích byla vždy složitá. V cestě mu stály světové války i piráti, jejichž kriminálním aktivitám (a občas i budování autonomních a demokratičtějších politických společenství v různých zákoutích Atlantiku) se vždy dařilo tam, kde byla státní suverenita slabá nebo kam nedosáhla vůbec. Dnes už však řádem na světových mořích neotřásají tolik aktivity těchto „nepřátel všeho lidstva“ („hostis humani generis“), byť jejich aktivity v Guinejském zálivu, kolem Afrického rohu nebo úžin v jihovýchodní Asii stále trvají.

Za jeho otřesy stojí vedle povstaleckých hnutí, jako jsou jemenští Hútíové na Rudém moři, hlavně státy samotné, popřípadě polosoukromé stínové flotily, jež slouží jejich zájmům. Zprvu se jednalo o flotily menších států jako Severní Korea, Venezuela či Írán, teď jde především o plavidla spojená s Ruskem.

Konec velké epochy globální politiky i obchodu

Pochopit a popsat dnešní razantní změny ve světové politice je mimořádná intelektuální výzva. Jsme obklopeni ději probíhajícími se strhující rychlostí. Tyto děje jsou navíc komplexně propojené s mnoha těžko uchopitelnými zpětnými vazbami, jejich efekty jsou často globálně synchronizované, přitom jejich interpretace se liší. Co je pro politický Západ nepořádek a chaos, je pro mnohé nezápadní pozorovatele spíš absence imperiálně vnuceného řádu a možnost volnějšího pohybu na globální geopolitické šachovnici.

Teoretik mezinárodních vztahů Amitav Acharya v této souvislosti používá zajímavou metaforu světa jako „multikina“, ve kterém se souběžně odehrává řada příběhů v různých „sálech“ a pro různá publika. Pro dění na světových mořích je ale v tuto chvíli patrně přiléhavější metafora geopolitického analytika Paraga Khanny, jenž mluví o „entropii“ světové politiky. Spojuje ji s úpadkem americké hegemonie, rozptylem moci a politické autority a s tím související neuspořádaností, nahodilostí, až náhodností světového dění. 

Jako každá metafora naráží entropie na určité meze: ve fyzice tento koncept vyjadřuje míru pronikání tepla do chladnějšího prostoru, kde teplo je výsledkem rychlejšího pohybu a přeskládávání částic. Druhý zákon termodynamiky uvádí, že jde o nezvratný a jednosměrný proces. Podle italského fyzika Carla Rovelliho je ostatně právě proto jedinou základní fyzikální rovnicí, která zná rozdíl mezi minulostí a budoucností. 

Právě proto, že jde o proces stálý a nezvratný, by entropie při doslovném čtení nenechávala v mezinárodní politice prostor pro různé historické projekty ustavování řádu – včetně řádu námořního. Ten se vyvíjel po staletí a usnadňoval tak interakci na světových mořích. V roce 1982 došlo k jeho souhrnné kodifikaci v úmluvě UNCLOS, jež mimo jiné výslovně stanovila princip svobodné námořní plavby, zavedla pravidla užívání mořského dna nebo vymezila rozsah pobřežních vod a výhradních ekonomických zón (EEZ). 

Dnes se tento regulatorní rámec, jehož je UNCLOS úhelným kamenem a který doplňují další ustanovení Mezinárodní námořní organizace (IMO) umožňující volnou plavbu mimo národní jurisdikce, rychle drolí. Na vině je válka s Íránem, ale také Hútíové ohrožující plavbu do Suezského průplavu, útoky na obchodní plavbu v důsledku ruské války proti Ukrajině v Černém a Středozemním moři, rozmach stínové flotily nebo ruské útoky proti kritické námořní infrastruktuře v Severním moři a Baltu. 

Rozrůstání stínové flotily je ostatně dobrým příkladem toho, jak slábnutí mezinárodního řádu působí v oblasti námořní plavby a zároveň jej zpětně umocňuje. Jejích služeb zpravidla využívají státy, které porušují mezinárodní pravidla. Jsou kvůli tomu vystaveny mezinárodním sankcím, jež se potom snaží obcházet, a při absenci účinného vynucování pravidel mezinárodní řád trpí dál.

Narušení tranzitu v Hormuzské úžině jako jedné z klíčových tepen globální ekonomiky, jíž proudí čtvrtina po mořích převážené světové ropy zejména pro asijské trhy a pětina světové produkce LNG, přímo ovlivňuje inflaci. V druhé vlně přijdou dopady nedostatku dusíkatých hnojiv: ze zemí Zálivu zasažených konfliktem se vyváží skoro polovina močoviny a třetina hnojiv na bázi amoniaku, jejich zemní plyn potom pohání výrobu v EU nebo Indii. Tento nedostatek se projeví v horší sklizni, a tím pádem se promítne do cen potravin, ale způsobí i jejich nedostupnost například v částech Afriky. 

Až 45 milionů lidí může být ještě letos světově ohroženo hladem a navíc se zřejmě bude stupňovat ozbrojený konflikt o zdroje. Tyto dopady může ještě prohloubit extrémní počasí a protekcionistická opatření jako omezení vývozu za účelem ochrany domácího zemědělství, k nimž se už teď uchyluje Čína.

Problém je, že v důsledku probíhající entropie s nejvyšší pravděpodobností nepůjde o dočasný šok, po kterém se světový obchod vrátí zpět do normálu. 

Doba, než se ustaví nový normál a s ním spojená předvídatelnost, může být dlouhá. Dvacáté století bylo tak naprané dějinami, že kvůli němu zapomínáme, že absence řádu a kolaps vztahů mezi společnostmi napříč dějinami často nebyly jen krátká přestávka, ale trvaly dlouho a vedly k dlouhodobým ztrátám společenského know-how a někdy přinesly nečekané geopolitické vítěze.

Koneckonců, v podmínkách globální krize velkých geopolitických celků těsně předcházející a provázející evropský „věk objevů“, jimi byly do té doby spíše periferní státy západní Evropy jako Portugalsko, Španělsko, Nizozemí či Anglie.

Strategické úžiny v centru pozornosti

Konflikt s Íránem nepodrobuje těžké zkoušce jen mezinárodní normu pro užití ozbrojené síly. Dnešním uzavřením volné plavby klíčovými úžinami pomocí relativně laciných dronových systémů či jejím případným zpoplatněním zasadí globálnímu obchodu těžkou ránu, zvlášť pokud s nimi bude spojena geopolitická nepředvídatelnost, oportunismus a riziko mezinárodního konfliktu. 

Hormuzem nakonec prochází jen 7,9 procenta světového námořního obchodu, zatímco Tchajwanskou úžinou, kde si roli vrátného může chtít přivlastnit Čína, prochází plných 21,2 procenta, Malackou 21,6 procenta a Suezským průplavem 16,4 procenta. V Panamě se Trumpově administrativě podařilo nátlakem odstranit čínskou koncesi na provoz tamních přístavů bez vojenské intervence. Příští krize kolem některé ze strategických úžin však už může probíhat jinak. 

Rostoucí náklady na přepravu zboží kvůli hledání průchozích cest a pojištění rostoucích rizik přitom budou na globální obchod v jeho současné podobě těžce dopadat. Podobně tomu může být se vznikem paralelní infrastruktury obchodu v podobě překrývajících se sítí přístavů.

Jak nedávno napsal časopis The Economist, rozmach Čínou kontrolované globální infrastruktury čítající nejméně 129 přístavů, z nichž se třetina nachází poblíž strategicky významných světových námořních úžin, již takový paralelní rozvoj povzbuzuje.

Snaha o snížení rizik souvisejících s narušením dodavatelských řetězců (velké téma připravované nové bezpečnostní strategie EU) a rozmach národních industriálních politik je pochopitelnou „vyvažovací“ reakcí na globální nejistotu, kterou eroze současných praktik ve světové politice přináší. Znamená však další náklady.

Obrana multilateralismu je národní zájem

Multilateralismus se nezhroutí ze dne na den. Počet jeho životů ale není neomezený. Současná světová „permakrize“, jejíž další dějství konflikt kolem Hormuzu vyvolal, mu může vzít víc než jeden. Co to znamená pro menší stát ve střední Evropě? 

Multilateralismus a mezinárodní právo nejsou filozofické abstrakce. Jsou to základní pilíře fungování globálního obchodu v jeho současné podobě. Jejich prosazování je klíčový národní zájem. 

Zastavit a zvrátit probíhající entropii ve světové politice je velký úkol. EU pro něj spolu s globálními partnery může mnohé udělat, pokud se na tom její členské země dokážou shodnout a společně investovat. 

Vedle seriózní podpory pravidel a předvídatelnosti je třeba i resilience. Té je možné dosáhnout větší samostatností, ale hlavně skrze diverzifikaci a zahraniční přátele, o které se v těžkých časech můžeme opřít. Skutečná odolnost je totiž vlastnost ne jednotlivce, ale celého společenství. Vyžaduje otevřenost druhým a reciprocitu, ne uzavírání se do sebe a sobectví.