Hradišťan nikdy nebyl jen housle, cimbál a Jan Pavlica. Od roku 1998 si pod stejným názvem razí vlastní uměleckou cestu taneční soubor. Jeho choreografka Ladislava Košíková připravila na oslavu šedesátých narozenin Hradišťanu představení Kytice. Lidem soubor zatančí 24.října v uherskohradišťském Klubu kultury.
Jak dlouho trvala práce na Kytici?
Nabídku od uměleckého ředitele Mezinárodního operního festivalu v Litomyšli jsme dostali na podzim roku 2006. Byli jsme nadšení, protože taková nabídka nepřichází každý den. Pak nastalo náročné, ale pro mě krásné období, hledání toho nejlepšího uchopení. Následovaly desítky a desítky hodin zkoušek s tanečníky Hradišťanu, na nichž ležel ten nejnáročnější úkol. Zkoušeli jsme se sbory, sólisty a nakonec jsme museli všechno sladit s orchestrem. Premiéra byla v červnu 2007.
Vzpomínáte si na pocity, s nimiž jste choreografii tvořila?
Byl to pocit velké pokory před hudbou Bohuslava Martinů. Cítila jsem zvláštní chvění, možná i strach a zodpovědnost před velkým choreografickým úkolem. Přála jsem si odjet někam pryč, být sama, poslouchat hudbu, hledat a tvořit. To však nešlo, život je o životě tady a dnes. A možná to bylo dobře. Rázem jakoby dávné příběhy vystupovaly ze zaprášené minulosti a jejich hrdinové žili mezi námi.
Dílo Martinů vypovídá o základních hodnotách lidského života. Jakým způsobem se filozofické myšlenky vyjadřují tancem?
Dokud bude člověk, bude na světě láska i neláska, bolest i radost a všudypřítomná smrt. Sdělit tyto myšlenky pohybem je stejné jako psát pohybem. Mnohdy řečí těla řekneme více než slovy. Vyslovit pohybem příběh znamená vžít se do osudu hrdiny, sestoupit až do jeho podvědomí, hledat v sobě samém pocitovou paralelu a odhalit i to, co je skryto v hlubinách duše. Důležitá je pravdivost sdělení, opravdovost pohybu. Nejen tančit, ale i cítit.
S Hradišťanem spolupracujete pětatřicet let. Dokážou vás jeho členové ještě překvapit? Ano. Třeba když mi koupí ve Strážnici perníkové srdce.
