Hudba není jogurt s krátkou expirací, říká strůjce zvuku Penerů Mike Trafik
Prosím, tykejme si, žádá zdvořile hned po zapnutí diktafonu Michal Řepka alias Mike Trafik. A přeje si, aby jeho věty zůstaly hovorové i na papíře. Snad bude mít čtenář i díky tomu pocit, že s ním zašel na kafe Mike T, DJ neodmyslitelně spjatý s legendami českého rapu PSH a hudební producent, který právě vydal sólovou desku Melodrama.
Cestou na rozhovor si znovu pouštím jednu ze dvou čerstvě zveřejněných skladeb. „Z fotky mý mámy kape krev,“ zpívá v ní slovenská zpěvačka Katarzia a ptá se posluchače, jestli mu to nepřipadá jako zvláštní jev. Po chvíli se na nahrávce přidává Vladimir 518, podle kterého „obrazy minulosti generujou spoustu tmy“. Píseň s drsným titulem je odpovědí na stejnojmennou skladbu z roku 2001 od skladatelského dua Hapka–Horáček a předznamenává, že se Mike vydává nejen za hranice současných trendů, ale i vlastního emočního pohodlí.
Svou osobní cestu za zvukem nové desky Melodrama jsem nevědomky podnikla už přede dvěma lety, kdy jsem v kině sledovala české sci-fi Bod obnovy. Závěrečné titulky doprovázela skladba Vidim to, jako by to bylo včera. Stojí za ní stejní umělci, tedy Katarzia, Vladimir 518 a Mike Trafik. Do mrazivé filmové atmosféry roku 2041 temný zvuk a beaty dobře zapadaly. A přestože na nové desce tuhle skladbu z filmu nenajdeme, zapadala by tam. Mike už tehdy posluchači naznačoval, že se společnost trápí.
Na albu Melodrama se trápí i sám Mike. „Jsou tam věci, co jsem nějak zpracovával. Ať už jde o pohledy na svět, moje životní prohry, rozchody nebo o pracovní věci a beefy, který probíhaly klidně před deseti rokama.“ Tak řečenými beefy se rapeři častují od nepaměti – prostřednictvím médií i svých skladeb si vysílají často nelichotivé vzkazy rivality. Čtyřiačtyřicetiletého hudebního producenta už ale války dávno míjejí – nikdy si v nich neliboval a dnes je má, jak říká, vyřešené. „Za ty roky mám větší nadhled.“
Něco víc než plná lednička
Kromě osobních pádů v sobě a ve své tvorbě zpracovává i problémy, o kterých ví, že s nimi nehne. Třeba ty globální. „Po mým návratu z cest mě ještě víc trápí to, v jakým stavu je společnost. Ta evropská je něčím hrozně zabržděná a individualistická. Máme problém se unisono postavit za něco jinýho, než je plná lednička, sleva nebo to, že tady jednoduše něco nechci.“
S prací na desce začal v roce 2019, do jejího vydání tak uplynulo skoro šest let. „Není to samozřejmě stejný, jako když šest let něco vyvíjíš. Ale je to období, kdy jsem na tom průběžně s určitýma pauzama pracoval,“ vysvětluje. Za sebou má jako výkonný producent čtrnáct alb, byl však zvyklý práci dokončovat na jeden zátah. „Pracovat na něčem tak dlouho pro mě bylo nový, ale stejně jsem to nakonec nemohl nechat ležet v šuplíku.“ Vracet se k práci na albu po pauzách pro něj byl nakonec ten nejlepší moment: Prožil totiž díky tomu několik začátků v jednom projektu.
Většinu masterů – tedy téměř finálních mixů skladeb – ještě ladil v Japonsku a to, že dokázal věci dokončit z druhé strany zeměkoule, mu dalo nadhled. „Protože se ukázala určitá malost nebo nicotnost v celosvětovým kontextu. Člověk se bije do prsou za něco, co je ve finále tak malinký, že si to můžeš posílat přes půlku světa.“
Instantní hudební polévka
Zaoceánská dálka kromě trošky cynismu nabídla i nový pohled formovaný nepřítomností rodiny a prakticky výlučně mužskou společností. „Mohl jsem se díky tomu na desku podívat jinýma očima, nezacyklit se a neustřelit z vlastního úsudku.“ A v kontextu tvůrčího procesu se dostáváme k Mikeovu pohledu na většinu současné hudební produkce. Podle něj je dnes hudba instantní a mizí z povědomí posluchače, sotva vznikne. „Hudba má mít sílu. Nemá za čtrnáct dní projít jako jogurt,“ říká Mike Trafik.
Poukazuje na to, že v umění dnes vznikají díla, která jsou skoro na jedno použití. „Kvůli rychlosti doby, tedy dostupným technologiím, algoritmům a honbou za čísly místo originality a kvality pak i věci, který by za normálních okolností měly mít větší šanci na přežití, mizejí stejnou rychlostí. To mi vadí,“ vysvětluje. Hudební průmysl jako celek je podle něj stoka, a to i v malém českém rybníčku. „Tímto děkuju všem mým hudebním i produkčním spolupracovníkům. Protože děkovat lidem, kteří to s tvorbou myslí vážně a bez falešných her, je potřeba.“
Od začátku března do dubna Mike Trafik s deskou objede česká města od Liberce přes Karlovy Vary po Nymburk nebo Olomouc. Turné zakončí v Praze. Koncertů ho čeká osm a s dalšími hosty z desky se vrhne do takzvaných boiler rooms. Tedy na pódium umístěné uprostřed klubu, které obklopí fanoušci ze všech stran. V Česku zatím méně častý přístup k práci s koncertním prostorem má pro Mikea několik opodstatnění. Z těch pragmatičtějších uvádí třeba to, že jako hudebník jede zhruba pětadvacáté turné v životě a na klubové scéně to obvykle znamená stále stejný set-up – interpret na pódiu a fanoušci pod ním s minimálními odchylkami v podobě dekorací nebo světel.
„No a pak je tady ta vyšší rovina – a to že to fakt strašně maká,“ říká Mike a má na mysli, že je boiler room velmi funkční pro vytvoření skvělé atmosféry koncertu. Je tak podle něj jedno, jestli přijde tisíc lidí nebo dvě stě. Syrovost kontaktu s posluchači, kteří stojí kolem, přináší pocit autenticity. „Zkusili jsme si to s PSH v Roxy a ten zážitek byl neskutečnej. Bourá to hranice a je tam unity moment,“ vysvětluje mi a líčí pocit jednoty napříč komunitou.
Strůjce nového zvuku Penerů
Trafik se stal stálým členem Penerů strýčka Homeboye (PSH) po boku Michala Opletala alias Oriona a Vladimíra Brože jako Vladimira 518 až v roce 2003. Potvrdil tak svou rychle rostoucí hvězdu na poli DJských soutěží a jen o tři roky později společně s Penery začali hledat nový zvuk s deskou Rap’n’Roll. S veselými kluky z Jižáku byl tak trochu konec, čehož si všimli i kritici. „Zatímco debut Repertoár z roku 2001 je v podstatě bezstarostná a svobodná deska, právě následný Rap’n’Roll je plný temných a nervních momentů. Není těžké odvodit proč. Hiphopová scéna se za posledních několik let výrazně radikalizovala a stala se konfrontačnější v tématech, textech a koneckonců i ve zvuku,“ psal tehdy kulturní publicista Luděk Staněk pro Lidové noviny.
Pro někoho, kdo se narodil v roce 1997 – dovolím si tímto do textu opět osobněji vstoupit –, je hodnocení devadesátkové rapové scény a jejího překlopení do nového milénia náročná disciplína. Nejen generace Z ale může čerpat informace z dokumentárních filmů a sérií o rapové scéně jako Rap Story z roku 2021, z Lekce rapu s hudebním publicistou Karlem Veselým, která je o rok mladší, nebo z filmu přímo o PSH s podtitulem Nekonečný příběh. Pokud vás tohle téma zajímá, jeden ze zmiňovaných dokumentů si určitě pusťte. Zasvěceným průvodcem teď a tady nám ale může být právě Mike T.
Redefinovat rap
Začátky Penerů datuje rapová historie do roku 1993 a od té doby ušli rozmanitou cestu. Zjednodušeně řečeno: Přestože zmiňovaný debut Repertoár z roku 2001 zůstává v repertoáru PSH dodnes, deska Rap’n’Roll vychýlila jejich tvorbu ze zajeté trajektorie a ukázala, že nechtějí recyklovat stále dokola to, co jim přineslo úspěch. Naopak: Tvorba se má podle nich posouvat a vyjadřovat to, co se děje teď. Jak ale Mike vnímal to, když v pouhých třiadvaceti letech začal přinášet svou hudební vizi do kapely, která se proslavila dávno předtím a od devadesátých let definovala český rap a hip hop?
„Teď to zní hrozně, ale v tý době mi to bylo celkem jedno. To je ta síla mládí,“ vzpomíná. Za hlavní důvody, díky nimž ho tehdy velký tlak takzvaně nepoložil, dnes označuje dva. „V tu chvíli jsem tomu prostě věřil. A druhá věc, kterou si samozřejmě uvědomuju, je, že nebyly sociální sítě.“ Pokud tak chtěl někdo Trafika jako novou krev v PSH kritizovat, musel mu zavolat na pevnou linku nebo poslat dopis. „Což se teda nestalo,“ říká s úsměvem.
Humorná vsuvka ohledně hejtů zprostředkovaných pevnou linkou však dostává náš hovor k tomu, čemu dnes čelí nejen hudebníci, ale všichni, kdo jsou aktivní na internetu. „V dnešní době jsou lidi schopný napsat cokoli a neustále mě udivuje, co snese klávesnice. Co si cizí lidi dovolej nejen vůči mně, ale obecně vůči druhým lidem,“ neskrývá Mike svoje rozhořčení a je mu jasné, že tehdy by mu to, co udělal z PSH, „lidi dali sežrat“. Spoluhráči ale stáli za ním. „My v kapele to naštěstí máme všichni nastavený stejně – neradi se cyklíme v sobě.“
Restauratér Trafik
V pondělí odpoledne nám poloprázdná kavárna Underdogs kousek od Palackého náměstí poskytuje dostatek prostoru pro nerušený rozhovor. Bezprostřední Michal Řepka ale i sem dokáže přenést atmosféru pátečního odpoledne. Jeden by skoro zapomněl, že týden teprve začal, a má chuť se tady prosedět do víkendu.
Ačkoli by se to nabízelo, nesedíme v restauraci u Mikea. Jak se totiž brzy dočtete, Michal Řepka je kromě hudebníka také úspěšným podnikatelem v gastronomii. S příchodem obsluhy v „konkurenčním“ podniku by tak člověk mohl čekat mnohé – vysoké nároky nebo hledání chyb tam, kde by je běžný zákazník přehlédl. Je tu ale Mike se svou pokorou a dobrou náladou. Ví totiž, že podnikat v pohostinství je sakra těžká věc. „Jaký máš kafe, je spíš hořký, nebo kyselý? No jasně, v pohodě, to zní skvěle,“ rozumí si od začátku s místní obsluhou, jako by se neviděli poprvé. A dává si espresso.
Celý život balancuje mezi světem muziky a jídla. Vystudoval hotelovou školu v pražských Bohnicích, vařil na Pražském hradě. V roce 2006 založil úspěšnou vršovickou restauraci Jam & Co., kde se snoubí Asie s Evropou. Myslí na vegany, bezlepkáře i na ty, kdo si radši uvaří sami doma – stojí totiž i za projektem Tydle nudle, výrobnou čerstvých nudlí, které si mohou zákazníci vyzvednout přímo na prodejně nebo objednat v on-line supermarketu Rohlík.
Po hlavě skáče do dalších projektů, provozoval pop-up kavárnu Kiosko na Žižkově nebo revitalizoval odpočinkovou zónu Čapadlo na nábřeží Vltavy kousek od Národního divadla. O tohle konkrétní místo ale i přes snahu uspět v soutěži na další roky přišel. Podle svých slov neférově. Mike T. se však nevzdává, to by muselo být, aby za projektem zavřel dveře!
Ani v podnikání ale nepropadá technokracii a trochu s nadsázkou říká, že mu k bydlení nestačí postel a teplo. Místo pro život má mít „koule“. „Trápí mě neutěšenej veřejnej prostor. Praha je zaneřáděná bordelem a turistickejma pastma,“ vysvětluje, proč v případě Čapadla uskočil od lokalit, které si obvykle vybírá. Veřejným prostorem podle něj prostupuje individualismus, stížnost jednoho dokáže projekt pro desetitisíce dalších lidí zbortit jako domek z karet, a když jde o lukrativní lokalitu, začnou si na ni brousit zuby vlci. „No a takhle to prostě je.“
Byznys není sprosté slovo
Když po roce 2006 oznámili s kolegy Vladimirem 518 a produkčním Alešem Víškem vznik labelu Bigg Boss, znovu se jim podařilo rozčeřit tuzemské rapové vody. Dosud undergroundová a neorganizovaná scéna se začala seznamovat s tím, že byznys nemusí pro rap být sprosté slovo. Část zastánců starého směru sice mluví o komercializaci, vydavatelství se zaměřením na rap a hip hop ale umožnila dostat žánr do mainstreamu. Muzikanti se svou tvorbou mohou důstojně živit a pomáhají dalším s vydáváním desek nebo tvorbou kapelního merchandisu, kterým se fanoušci identifikují se svými oblíbenými interprety – label je nový kmen.
„Podle mě máme blbě zakořeněný vnímání komerce. Komerce je, když uděláš produkt zabalenej do umění jednoduše s cílem zalíbit se. Pokud je to výpověď nebo vyjádření umělce, komerce to za žádných okolností není. I když se výsledný dílo někomu nelíbí,“ říká Mike.
Na scéně podle něj neexistuje nikdo, kdo by bral hudbu čistě jako byznys – bez lásky to nejde. „Ale samozřejmě když se do rapu dostaly peníze a stal se z něj světový žánr číslo 1, tak to pro určitou část scény, která to chtěla zachovat v undergroundu, bylo těžko skousnutelný.“ V roce 2021 vydavatelství Bigg Boss ukončilo činnost, matadoři rapu chtěli mít prostor pro sebe a pro vlastní projekty. Není to tak, že by vyhasl tvůrčí potenciál. „Znáš to, usekneš ruku a narostou další dvě,“ pousměje se Mike.
Hip hop na pohřbech
Vydržet přes dvacet let v jednom projektu se stejnými lidmi je podobná výzva jako manželství. A rozvodovost v Česku se pohybuje kolem 37 procent. Penerům se ale daří úspěchů dosahovat i mimo PSH, což podle Mikea značně usnadňuje situaci. Členové si přejí a nepotřebují si závidět. „Nikdy jsme si nedlužili prachy a nezasahovali do vztahů s ženskejma. Náš mužskej svět je díky tomu rovnej,“ říká mi.
A zatímco pro spoustu interpretů se na pomyslném žebříčku životních úspěchů tyčí vyprodaná O2 arena nebo Eden, PSH opakovaně říkají, že tam nemíří. Chtějí hrát v klubech a tyto mety přenechat jiným. „Definitivně to přišlo s koncem labelu. Naše pozice si vzali mladší a to je v naprostým pořádku. Je v tom neuvěřitelná lehkost bytí – už prostě nesoupeříš.“
PSH už mají leccos odehráno i odžito. „Už jsme hráli na svatbách, na narozeninách. Tak teď už jenom ty pohřby,“ smějí se Orion, Vladimir 518 a Mike T. v jedné ze závěrečných scén filmu PSH: Nekonečný příběh. Pro jistotu se proto nabízí otázka, jestli se od roku 2022 něco nezměnilo. „Ne, pohřby jsme furt ještě nehráli,“ ujišťuje mě Mike. Shodneme se ale, že by to byla slušná párty. __
