Rap je pořád nejautentičtější žánr, říká básník před mikrofonem Paulie Garand
Jeden hudební žánr si v Česku jede svou vlastní ligu. Je jím rap. Důkaz? Například v listopadu bylo v první třicítce nejprodávanějších alb u nás přes dvacet rapových titulů, vesměs od českých a slovenských tvůrců. Nescházela mezi nimi ani novinka Paulieho Garanda. Ten jako jeden z prvních raperů pronikl do playlistů komerčních rádií a dosud vydal desítku sólových alb, jež se řadí k nejúspěšnějším titulům prestižního labelu Ty Nikdy.
Jeho pravé jméno je Pavel Harant, narodil se před sedmatřiceti lety v Liberci, kterému zůstává věrný, i když svůj život musí dělit mezi severočeskou metropoli a hlavní město, kam zajíždí za pracovními povinnostmi. Letos vydal jak EP Nahoru na dno, tak album Molo II, jímž s producentem Kennym Roughem navázali na deset let starou desku Molo, která je vynesla do první ligy tuzemského hiphopu. S umělcem, který se už na pohled od běžné představy rapera dost liší, jsme si povídali v autě na trase mezi Libercem a Prahou, dvěma městy, s nimiž je osudově spojen. Mimochodem, právě v Liberci 6. prosince symbolicky vyvrcholí podzimní Molo II Tour.
Zpět ke starým příběhům
O desce Molo II Paulie často mluví jako o svém zásadním počinu. Proč vlastně? „Definovalo můj elektro indie sound i estetiku, ať už lyrickou, nebo vizuální,“ vysvětluje za volantem. „V té době šlo o projekt, který podle mě na českou scénu vnášel něco novýho. A pro mě to byl i odrazový můstek k dalším krokům, nastavil pevný a jasný koncept, který doteď piluju. Proto jsme se s Kennym rozhodli pro pokračování.“
V čem je ta návaznost spíš – v příbězích, které vypráví, nebo ve zvuku, atmosféře nahrávky? „Ve všem, co jste vyjmenoval, ať už jde o schéma výstavby tracků, tematiku, estetiku či sound. Zároveň jsou obě desky propojeny koncepčně, vracíme se k deset let starým příběhům, máme tam nejrůznější odkazy na první díl nahrávky, jen jsou ty rýmy podaný trochu jinak. Desky se hodně proplétají, což byl záměr, chtěl jsem, aby Molo II bylo takovým starším bráchou původní desky,“ říká Paulie.
Desky Molo a Molo II jsem si před rozhovorem pečlivě naposlouchal a zaujalo mě, že je propojuje i použití dětského sboru, což v českém rapu rozhodně není obvyklé. Na desce Molo zpívá v písni La Familia pojednávající o rodinných hodnotách, ale jakou roli má v nové písni Erupce? „Užití dětského sboru je skutečně další přiznaná návaznost na starší album,“ potvrzuje Paulie. „Nechtěl jsem ale sbor použít v tematicky podobném songu a z celé té škály připravovaných písní mi děti seděly nejlíp právě do Erupce. Je to hodně emoční věc, a když jsem přemýšlel, jak vystavět její refrén, sbor mi tam krásně pasoval.“ Pobavilo mě, že v písni Erupce zpívají děcka z té samé školy jako na první nahrávce Molo. „Je to tak, jsou to děti ze Základní umělecké školy Jabloňová v Liberci, kam chodil i můj producent Kenny Rough. Dokonce tam hrával na saxofon, který doteď používáme při živých vystoupeních. Přišlo nám symbolické podívat se zase po deseti letech na to samé místo.“
Český rap je souboj eg
Rap je často popisován jako svět plný řevnivosti, kde se přátelství moc nepěstuje. Paulie si ale na desku Molo II přizval spoustu hostů, vedle zpěváků Bena Cristovaa nebo Marcella i hodně raperů – Resta, Ega, MC Geye. Je tedy představa o zakořeněné nevraživosti mezi jednotlivými interprety jedním z klišé panujících o rapové scéně? „Za mě to klišé úplně není, kus pravdy na tom bude,“ připouští Paulie. „Český rap, to je souboj eg, naštěstí já osobně to nemám tak vyhrocený. Na desky si vybírám lidi, kteří mi sednou, spolupracujeme třeba i na delší bázi, než je jedno album, zůstáváme v kontaktu. Naopak rapery, se kterými bych musel hrát tu hru na ego, ve svým světě nechci. A už vůbec nechci s někým spolupracovat jen proto, aby mi to nahnalo čísla.“
Nejde si nevšimnout, že mezi spřátelenými rapery má Paulie spoustu umělců ze Slovenska. Paulie vysvětluje, že na slovenskou scénu je napojen dlouhodobě. „Vyrostl jsem na kapelách jako Kontrafakt nebo Moja Reč a rap ze Slovenska mě vždycky hodně bavil. Ale vlastně to ani neberu tak, že existuje česká a slovenská scéna, vnímám nás jako jednu, česko-slovenskou scénu. Asi i proto mám na desce hodně slovenských hostů.“
Táta jako terminátor
Paulie Garand je ve svých textech dost otevřený a osobní, klidně bych řekl, že je to jedna z charakteristik jeho tvorby. Například v novém tracku 512 zpívá o svém otci a nehodě, která ho potkala. Pauliemu sice není příjemné na to vzpomínat, ale nakonec vypráví, co se vlastně stalo. „Táta doma spadnul ze schodů vedoucích dolů do sklepa a zlomeným žebrem si propíchnul plíci. Karma naštěstí nějak zařídila, abych byl zrovna ve studiu, který mám na zahradě hned u východu z našeho domu, takže jsem byl od místa nehody asi deset metrů. Měl jsem navíc ve studiu zrovna otevřený dveře, takže jsem zaslechnul ránu a nějaká intuice mi napověděla, abych se šel podívat, co se stalo. Pod schody ležel táta, takže jsem hned volal záchranku. Bylo to fakt za pět minut dvanáct. Doktor mi pak v nemocnici řekl, že kdybych tátu přivezl o pár minut později, bylo by zle.“ Takže to nakonec dobře dopadlo? „Naštěstí. I tátova rekonvalescence proběhla až zázračně rychle. Jsem rád, že má tyhle terminátorský sklony,“ směje se Paulie.
Zajímám se o to, jestli je pro něj otevřenost v textech i něčím jako terapií – způsobem, jak se vyrovnat s tím, co ho tíží, a třeba i sám se sebou. „Určitě,“ přikyvuje. „Já si ale ani neuvědomuju, že jsem osobní. Když mi moje nitro říká, že je v pořádku jít s něčím ven, nemám o tom sebemenší pochybnosti. Někdo se může divit, že chci posílat do světa i hodně osobní texty, ale kdybych měl pocit, že už jsem za hranou nebo nadmíru patetickej, moje kritický já by řeklo dost. Beru to tak, že když už něco napíšu, chci, aby to svět slyšel. A jak říkáte, na mě samotnýho působí ta otevřenost terapeuticky. Za mikrofonem ze mě spadne tíha těch témat a cítím se pak lehčí. A většinou zjišťuju, že podobný vliv to má na lidi, že jim moje tracky můžou pomoct, pokud vyprávějí o něčem, co sami zažili. To beru jako zadostiučinění.“
Rapeři z ulice a z dobré rodiny
Úspěch rapu a hip hopu historicky souvisí s tím, že byly od začátku vnímány jako biografické žánry, protože pravdivé životní příběhy byly tím, co rapeři na celém světě uváděli jako svůj hlavní inspirační zdroj. Ale už americká rapová ikona Jay-Z uvedla, že texty mnoha jeho kolegů jsou přibarvené a realita se v nich mísí s fikcí. Jak je to v Česku, ptám se Paulieho. „Nevidím do každýho rapera. Stane se, že když poslouchám určitého interpreta a pak se dostanu k tomu, abych rozklíčoval jeho osobní život, nemusí mi jeho výpověď připadat autentická. Ale u spousty jiných to zase sedí úplně přesně. Každopádně je pořád rap v rámci textů naprosto nejautentičtější žánr. Většina interpretů se snaží psát to, co žijou, a i když třeba nejdou tak do hloubky, vypovídá to o jejich osobnosti, charakteru a hodnotách,“ říká Paulie, který na rapovou scénu před lety vstupoval z úplně jiného zázemí než rapeři často stavějící na odiv, že je vychovala ulice. Bral to na začátku své dráhy jako handicap?
„Nikdy jsem nerozlišoval, kdo je z ulice a kdo z dobrý rodiny. Ale jasně, příběhy většiny slavných raperů začínají na ulici, odkud se vyšvihnou, vydělají peníze a žijí si ten svůj sen. Já jsem sice studoval, ale šel jsem i tak ulici vstříc, vyrůstal jsem na parkovišti za školou se skejtem v ruce. Na rozdíl od jiných jsem však čerpal inspiraci spíš z literárního světa a snažil se ji reflektovat ve vlastní tvorbě. Mluvil jsem syrovým jazykem o svým životě a zároveň odkazoval na literární vzory. Handicap jsem necítil, spíš jsem svý rodinný zázemí bral jako výhodu a možnost podívat se na svět kolem z širší perspektivy.“
Když Paulie mluví o inspiracích z uměleckého světa, chci, aby uvedl konkrétní jména. „Těch by bylo strašně moc,“ zní odpověď. Po chvilce váhání to Paulie upřesní. „Pokud bych měl vypíchnout aspoň jeden ze záchytných bodů, tak by to byla beat generation, Kerouac, Bukowski, Corso, Burroughs, Ferlinghetti a další. Ti mě uchvátili už na střední škole, kde jsem hltal třeba i Milana Kunderu. Klíčová pro mě ale byla ta beatnická generace básníků a bohémů.“
Mladá krev a zasloužilí MC’s
Rap stojí na rýmech a hře se slovy, což vyžaduje bohatý slovník. Kdo v Pauliem v rané fázi jeho života živil lásku ke slovům, bez které se asi raper neobejde? „První, kdo mě nabádal k psaní, byla moje učitelka češtiny na základní škole. Tenkrát jsem v rámci školního cvičení napsal básničku a ona ji pak otiskla ve školním časopise. Tak se jí líbila, že mě ve snaze psát podporovala. Na střední umělecké škole jsem měl zase učitele, který mi doporučoval knížky, objevil mi třeba Robinsona Jefferse, básníka, jehož inspirovala příroda a pobřeží Pacifiku, odtud moje obliba přímořský tematiky. A pak tu byli kamarádi. Scházeli jsme se v kavárnách a hospodách a čmárali tam básně na účtenky. Měl jsem prostě štěstí, že jsem už v době, kdy jsem dospíval, potkával typy, jako jsem byl já, podobný ,pacienty‘, kteří se zaobírali tím samým koníčkem.“
Jedním z nich byl Jonáš Červinka alias Lipo, s nímž Paulie v devatenácti založil kapelu BPM. „Jonáš dostával od táty z Universalu (Martin Červinka, v letech 1998 až 2008 umělecký ředitel vydavatelství Universal Music – pozn. autora) spoustu rapový muziky, hlavně zahraniční tvorbu, já měl zase v oblibě českou a slovenskou scénu. Takže jsme si vyměňovali cédéčka, a tím pádem mě ovlinily jak newyorské věci, Common, J Dilla, Kanye West a jeho první alba, tak čeští interpreti jako DJ Wich, Supercrooo, PSH s deskou Repertoár nebo kapely Naše Věc a Divokej Západ,“ vypočítává Paulie. „Všichni ti umělci mi nastavovali nemilosrdný zrcadlo, což vedlo k tomu, že jsem nechtěl jít ven jen tak s něčím. Měl jsem sám od sebe odstup, a ačkoli jsem začal dělat muziku už na začátku střední školy, první demo Mozoly jsem vydal až ve čtvrťáku, v roce 2006.“
Dneska už patří Paulie Garand ke „služebně starším“ raperům, což by ho mohlo opravňovat k tomu, aby mladším kolegům předával to, co se sám za těch skoro dvacet let naučil, co už ví a oni možná ne. Paulie má na to dva úhly pohledu. „Ano, snažím se radit mladším lidem, mám pod sebou třeba talentovaného producenta a songwritera Matěje Soukupa známýho jako Under My Pillow, vydal jsem mu jeho první album a teď s námi jede tour jako předskokan. Na druhou stranu mi ale hrozně vadí, když zasloužilí MC’s na svých sociálních sítích jako zatrpklí dědci štěkají na mladý rapery a snaží se jim předávat zkušenosti rejpáním. Pro mě je to odstrašující příklad, na tuhle úroveň nikdy nehodlám klesnout.“
Narcisové za mikrofonem
Říkám Pauliemu, že mi nikdy nešlo do hlavy, jak si můžou rapeři pamatovat texty kolikrát až pětkrát obsáhlejší, než jsou texty například popových kapel – a na koncertech jich dát z hlavy dohromady dvacet. Má na scéně nějaké taháky? Jak řeší, když mu část textu vypadne? „Popravdě, rapeři jsou narcisové a já k nim svým způsobem patřím taky,“ ušklíbne se Paulie. „Mám svoji tvorbu rád, a když dělám na tracku, naposlouchám si ho tak, že se mi dostane pod kůži. Kato někde řekl, že na stage bys měl jít ve stavu, kdy už nad texty vůbec nepřemýšlíš, máš je v paměti tak zaryté, že už se na pódiu můžeš soustředit jen na interpretaci. Touhle cestou se snažím jít taky, ve studiu si tracky natrénuju natolik, že na pódium přicházím hlavně performovat a texty mi naskakujou samy. Teďka jsem se učil na turné skoro celou desku zpaměti a myslel jsem si, že to bude složitější. Byl jsem docela překvapenej, že mi to do tý hlavy pořád leze.“
I další můj dotaz směřuje k textům. Jak často se Pauliemu přihodí, že ho má hotový za pár minut, a v kolika procentech případů ho naopak musí opracovávat týdny, než je s ním spokojený? „Osmdesát procent textů jsou věci, který piluju a cizeluju, aby byly co nejdokonalejší, i když vím, že dokonalosti člověk nedosáhne nikdy. Zbývajících dvacet procent představují texty, který vychrlím do diktafonu, ve studiu je pak jen lehce upravím a nahraju. Tenhle přístup začíná být čím dál častější. Někdy už jdu do studia záměrně bez přípravy, něco tam vytvořím a ten samý den odcházím s hotovou věcí. Dřív to bylo naopak, do studia jsem přicházel totálně nabiflovanej.“
Mezi Libercem a Prahou
Paulie Garand je taky liberecký patriot. Ve městě pod Ještědem vyrůstal a dosud v něm napůl žije. Dokazuje tak, že úspěšný umělec nemusí být nutně spjat s pražským prostředím. I když, jak říká, Praha a Liberec, to je jeho věčný vnitřní boj. „Prahu odmala zbožňuju, ale nikdy jsem se v ní jako doma necítil. Domov mám v Liberci a kořeny tam budu mít navždy. Mně vlastně nezbývá nic jinýho než snažit se mezi těmi městy nastolit co nejlepší kompromis. Liberec člověka příjemně usazuje, zatímco Prahu potřebuju jako tvůrce, protože je tam jiná energie a mnohem víc lidí, kteří do toho šlapou – a čím jsem starší, tím víc hudebních vlivů potřebuju. Liberec je pro mě taková základna, kde si odpočinu, kdežto Praha místo, kde se tvoří.“
Pendlovat mezi Libercem a Prahou je pro Paulieho nezbytností i proto, že v Praze žije jeho partnerka, herečka a zpěvačka Alžbeta Ferencová známá třeba ze slovenského seriálu Iveta. Jak řeší svou partnerskou „dvojdomost“? „Hodně o tom debatujeme. Do doby, kdy už nebudeme řešit jen kariéru, ale budeme chtít zakládat rodinu, volíme ten zmíněnej kompromis. Já za Alžbetou jezdím do Prahy, ona za mnou do Liberce. Mnohdy nám to i vyhovuje, Alžbeta je taky ambiciózní a má hodně práce, ať už je to film, divadlo nebo hudba. Samozřejmě se potýkáme s tím, že když se delší dobu nevidíme, chvíli pak trvá, než se na sebe vzájemně napojíme a v tom vztahu se aklimatizujeme. Ale i když může naše soužití někdy působit složitě a rozpolceně, nevidím zatím jiné východisko a myslím, že to máme nastavený nejrozumněji, jak můžeme. Ale samozřejmě jednou přijde ta chvíle, kdy se budeme muset rozhodnout, kde budeme chtít žít, vychovávat děti a tvořit rodinu.“
Brockhampton po česku
Blížíme se k Praze a je tu i čas, kdy by už bylo dobré vypnout diktafon. A tak se šoféra ještě zeptám na jeho nejbližší plány – a třeba i na to, co chystá ve studiu. „Molo II je deska, který chci dát prostor, jaký si podle mě zaslouží. Mám z ní radost a chci si ji co nejvíc užít. Proto se tentokrát neženu za dalším albem. Současně mi teď na konci roku připadá, že mi ubývají síly, což se mi dlouho nestalo. Většinou je to tak, že když mám slabší období, fyzicky nebo psychicky, do čtrnácti dnů se to přežene a odněkud přijde nová energie – ale teď ji ne a ne najít,“ přiznává Paulie.
Paulie Garand
Raper, producent a filmař, vlastním jménem Pavel Harant se narodil v roce 1987 v Liberci. Debutoval v roce 2006 demosnímkem Mozoly. V letech 2007 až 2009 byl spolu s raperem Lipem členem skupiny Básníci před mikrofonem (BPM), která v roce 2010 získala cenu Anděl v kategorii Hip hop & R’n’B. Od roku 2010 je součástí labelu Ty Nikdy, kde vydal už deset alb (mimo jiné Molo, Boomerang, Amonit, Molo II). Věnuje se i natáčení videoklipů a je autorem vlastní oděvní značky Garand Brand. Žije střídavě v Liberci a v Praze. Jeho partnerkou je slovenská herečka a zpěvačka Alžbeta Ferencová.
Za okamžik už se však představa unaveného rapera zase hroutí. Paulie se totiž za závěr svěří s velkou věcí. „Rozhodl jsem se založit si vlastní vydavatelství. Vycházím z toho, o čem jsme mluvili, zkusím s mladými talentovanými lidmi, kteří mě zajímají, vytvořit label a tam se nějak činit. Možná k tomu vznikne i jeden zvláštní projekt. Chtěl bych se všemi, kdo v tý věci budou zainteresovaní, odjet na týden na chatu a natočit album, který label uvede na scénu.“ A jméno? Jak label nazve – zajímám se. „Corso Records. Podle mého nejoblíbenějšího básníka, což je Gregory Corso. Ale zároveň bude to naše ,korzo‘ takovou promenádou, kde potkáte spoustu zajímavých umělců, producenty, zpěváky, rapery… Něco jako Brockhampton, což byla hiphopová parta týpků, kteří v Americe žili v jednom baráku a společně tvořili. No a my budeme takovej Brockhampton po česku!“
