Imrich Veber: Postižení nejsou jiní | E15.cz

Imrich Veber: Postižení nejsou jiní

Rok a půl fotil Imrich Veber v opavském sociálním ústavu Marianum. Série jeho fotek teď putuje Českou republikou.

O život znevýhodněných lidí se dvaadvacetiletý Imrich Veber vždycky zajímal a mentálně postižené z Mariana potkával v opavských ulicích. Rozhodl se jejich život zdokumentovat. Docházel za nimi s fotoaparátem, několik měsíců v Marianu i pracoval. Vzniklo tak osm tisíc fotek. Padesát nejlepších tvoří kolekci Nejeden život.

Jak jste přišel na nápad zachytit život mentálně postižených? Zajímají mě sociální témata, před dvěma lety jsem například nafotil soubor o životě ostravských bezdomovců. Také znám reakce Opavanů, když potkají skupinku mentálně postižených z Mariana na ulici. Otáčejí se za nimi, ukazují si na ně, připadají jim divní. Chtěl jsem ukázat, že nejsou jiní než my. Akorát neměli takové štěstí. Řada z nich by ani v ústavu nemusela být, kdyby vyrůstali v normální rodině.

Bylo těžké mezi ně proniknout? Některý týden jsem byl v Marianu každý den, jindy dvakrát do týdne. Později jsem tam brigádničil a byl s nimi denně od šesti do šesti. Trávil jsem s nimi čas, pomáhal při práci na zahradě nebo s nimi jel na výlet. Kupodivu jsem mezi ně pronikl rychle. Bál jsem se, že se nebudou chtít fotit, ale bylo tomu přesně naopak.

To znamená, že se chtěli fotit hned a z fotoaparátu nebyli nervózní? Postavili se přede mě a říkali, ať je vyfotím. To by ale na fotkách působili hodně nepřirozeně. Po nějakém čase si na mě zvykli tak, že focení ani nevnímali.

Na co jste se při focení zaměřil? Chtěl jsem vykreslit jejich život takový, jaký opravdu je. Aby na fotkách nevypadali prvoplánově jako postižení. Záměrně jsem nefotil jejich postižení, ale především tu psychickou stránku, vztahy mezi nimi, emoce.

V Marianu jste strávil rok a půl. Jací jsou lidé, kteří tam žijí? Velmi přátelští a otevření. Když tam člověk přijde, hned se seběhnou, začnou se ho vyptávat. Neostýchají se chytit vás za ruku nebo obejmout. Bylo to velmi příjemné setkávání.

Jste v kontaktu i dnes? Pořád za nimi chodím a dál je i fotím. Chodím na návštěvy, když se potkáme na ulici, hlásíme se k sobě.

Co říkali na své fotky? Líbili se sami sobě a měli radost. Mrzí mě, že se do výběru nejlepších fotek nedostali všichni. Ale nosil jsem jim fotky i v průběhu focení a loni na Vánoce jsem jim udělal DVD se spoustou fotografií.

Výstava putuje po České republice. Kde ji lidé ještě uvidí? V červnu v Olomouci, od září na Krajském úřadě v Ostravě. V jednání je i Praha a Jindřichův Hradec.

Co chystáte dál? Než zemřel děkan Josef Veselý, chtěl, aby vyšly jeho básně doplněné mými fotkami. Projekt pokračuje, právě na tom začínám pracovat. Chtěl bych, aby z fotek bylo cítit jeho duchovno, byl velmi srdečný člověk. Kniha vyjde v únoru příštího roku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!