Jak film Čelisti zkreslil vnímání velkých bílých žraloků
Bylo léto roku 1975 a dokonce i krmení rybiček se zdálo být nebezpečné a na pobřeží panoval strach. Před čtyřiceti lety vstoupil film Čelisti na filmová plátna. Všechna kina promítala příběh, který u diváků vyvolával představy, že i ve skutečném životě na ně na pláži zaútočí obrovský bílý žralok.
„Čelisti byly pro velké bílé žraloky určitým mezníkem,“ říká Oliver Crimmen, který měl více než 40 let na starosti oddělení ryb v londýnském muzeu. „Zaznamenal jsem velkou změnu u veřejnosti i ve vědeckém vnímání žraloků poté, co byla vydána kniha Čelisti Petera Benchleyho a následně podle ní vytvořen film,“ dodal.
Klíčovým problémem snímku bylo, že vykreslil žraloky jako pomstychtivé tvory. Příběh se odehrává okolo jednoho žraloka, který jakoby nenáviděl jen určité osoby a šel po nich s cílem je zabít.
Snímek je volně založený na skutečném incidentu z roku 1916, kdy velký bílý žralok napadl plavce u pobřeží New Jersey. „Východní pobřeží USA zasáhla obrovská vlna testosteronu. Poté, co viděli Čelisti, rozhodly se tisíce rybářů, že žraloky dostanou,“ popsal reakce na film George Burgess z výzkumného programu pro žraloky na Floridě. „Nemusel jste mít skvělou loď nebo vybavení, každý průměrný chlapík mohl chytit velkou rybu a bez výčitek - byly to přece zabijáci lidí,“ dodal.
Autor knihy Čelisti Peter Benchley byl z těchto reakcí znepokojený. „Kdybych věděl, co vím teď, nikdy bych tu knihu dnes nenapsal,“ uvedl o mnoho let později. „Žraloci nemají za cíl lidské bytosti a určitě nechovají žádnou nenávist,“ dodal. Zbytek svého života strávil Benchley kampaní za ochranu žraloků.
Snímek z filmu Čelisti z roku 1975 |
Podle Burgesse poklesl v letech po premiéře Čelistí počet velkých bílých žraloků u východního pobřeží Severní Ameriky o 50 procent. Výzkum bioložky Julie Baumové v letech 1986 až 2000 pak dospěl k závěru, že v severozápadním Atlantiku klesl o 89 procent počet žraloků kladivounů, o 79 procent počet velkých bílých žraloků a o 65 procent počet žraloků tygřích.
Tyto změny ale nenastaly jen kvůli sportovnímu rybolovu, mnohem větší počet žraloků bývá zabit omylem při obchodním rybolovu anebo rovněž cíleně kvůli polévce ze žraločích ploutví, která je populární v Asii.
Od 90. let minulého století začali být velcí bílí žraloci v mnoha částech světa chráněni, například v Kalifornii, Austrálii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe. To přispělo ke zvýšení počtu těchto zvířat, stále to ale ani vzdáleně nedosahuje úrovně před rokem 1975.
Nelze popřít, že Čelisti hluboce zasáhly naši psychiku a náš strach ze žraloků narostl. „Žraloci na filmovém plátně před rokem 1975, to byla úplně jiná kategorie,“ uvedl John Mullarkey, profesor filmové a televizní vědy na univerzitě v Kingstonu. „V Čelistech vás toto obrovské stvoření dlouhé šest až devět metrů může pozřít celého… To zasáhlo představivost veřejnosti,“ dodal.
Není žádným překvapením, že lidé se rádi bojí tvorů jako jsou žraloci a zíráme na ně škvírami mezi prsty, když si zakrýváme oči při sledování filmů jako Čelisti. „Nebojíme se predátorů, jsme jimi fascinovaní,“ říká zoolog Edward Wilson z Harvardovy univerzity. Lidé si o nich podle něj rádi vypráví příběhy či smyšlené historky, protože „fascinace vytváří připravenost a připravenost souvisí s přežitím, takže milujeme naše příšery“.
Snímek z filmu Čelisti z roku 1975 |
Ve skutečnosti je tomu tak, že některé druhy velkých žraloků útočí na lidi - ročně je zabito asi deset lidí, hlavně velkým bílým žralokem, žralokem bělavým a žralokem tygřím. Jen velmi zřídka jsou ale oběti žralokem snědeny, většinou umírají na šok.
Pro útok žraloka existují dva obvyklé důvody. Zaprvé si žralok plavce plete s jeho běžnou kořistí jako jsou tuleni, navíc když sebou lidé ve vodě prudce pohybují a mají na sobě lesklé předměty, které připomínají rybí kůži. Zadruhé žraloci vždy zkouší podle jednoho sousta, zda jde pro ně o vhodnou potravu, když zjistí, že nestojíme za moc, vyplivne nás.
Někteří z vědců s tímto odůvodněním souhlasí, jiní se ale domnívají, že žraloci velmi dobře vidí a mají i dobře vyvinutý čich, takže by si nás s tuleni nespletli. Spíše je podle nich pravděpodobnější, že například velcí bílí žraloci v lidech vidí jiné predátory, se kterými mohou soupeřit o jídlo. Když na nás útočí, nechtějí nás sníst, ale chtějí, abychom opustili určitou oblast. Experti na výzkum žraloků RA Martin, Neil Hammerschlag a Ralph Collier zkoumali množství útoků a zjistili, že se žralok před útokem nejprve staví do určité agresivní pozice a tak vysílá varování. Když je ignorováno, zaútočí. Statistiky tyto jejich průzkumy potvrzují. V USA dochází průměrně k 19 žraločím útokům ročně, zaznamenáno ale je jen jedno úmrtí za dva roky.
Od Čelistí uplynulo 40 let a naše vnímání oceánu se pomalu mění. Narůstá snaha o ochranu žraloků a větší pochopení pro tyto tvory, kteří jsou fascinujícími predátory.
Volání po jejich ochraně je čím dál tím hlasitější a i když je pro většinu lidí těžké je milovat, získávají si větší respekt. Už pro nás nejsou jen zločinnými stvořeními, jsme mnohem více ochotni přijmou jejich přítomnost. A z toho by měl autor Čelistí Peter Benchley radost.