Nejlepší místo k životu: Obec lesů vod a strání
• Bílovice nad Svitavou patří mezi nejlepší místa k životu díky spojení přírody, historie, komunitního života a blízkosti Brno.
• Obyvatelé obce udržují silné tradice – od rodinné trafiky fungující po generace až po bohatý spolkový a kulturní život.
• Bílovice zároveň modernizují veřejný prostor, školy i volnočasové zázemí, aniž by ztratily svůj jedinečný charakter.
Duší každého z nejlepších míst k životu jsou jeho obyvatelé. Právě ti tvoří společenský život a každodenní cvrkot obcí. Představujeme zástupce Bílovic nad Svitavou, Moravan a Drásova. Všechny obce jsou z okolí Brna a všechny patří do top 5 v absolutním pořadí datového žebříčku e15 magazínu.
Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům, napsal kdysi básník S. K. Neumann o cestě, která ho zavedla do Bílovic nad Svitavou, kde složil své zásadní dílo: Knihu lesů, vod a strání. Bílovice se od jeho časů v mnohém změnily, v kráse okolí nikoli. I tenhle aspekt se podepsal na tom, že jde o druhé nejlepší místo k životu v Česku a největší překvapení speciálního datového žebříčku e15 magazínu. Představujeme ho očima těch, kdo v obci žijí.
Je odpoledne a vlaky z brněnského hlavního nádraží odvážejí všemi směry lidi z práce, maminky s dětmi ze škol a nákupů, studenty. Do Bílovic nad Svitavou je to sotva deset minut, přesto jako by to byla cesta v čase. Éra předválečné bohémy je už sice dávno pryč, ale opravené vily z té doby, ba i hospody čelí tlaku moderní doby s grácií. S. K. Neumann či Rudolf Těsnohlídek, jemuž byla místní příroda zase inspirací k Lišce Bystroušce, nebo bratři Čapkové by klidně mohli čekat na rohu každé ulice.
Žádné repliky
Někdy v té době, po konci první světové války, otevřela v obci také trafika, kterou dodnes provozuje stejná rodina. Nyní ji reprezentuje Dagmar Hájková, vnučka někdejšího zakladatele. „Byla bych moc ráda, kdyby bylo všechno jako tehdy. Vím to, jsem staromilec,“ rozhlíží se po malém podniku. Nad pultem svítí původní světlo, přede dveřmi stejné smaltované tabulky s reklamou na prodej kolků a tabáku jako kdysi. Žádné repliky. Dokonce na stěnách tikají stejné hodiny a v regálech budíky. V součtu: hodiny čtvery, budíky dva. „Tyhle jdou napřed a tamty se zase předcházejí, tak abych věděla, kolik je hodin,“ popisuje Dagmar Hájková za pultem obloženým všemožným zbožím a dárky. Za kasou má i notýsek na dluhy určený pro zápis stálých zákazníků, jimž se rozhodla pomoci.
Její rodina na místě bydlí odnepaměti, zhruba od konce 18. století, historie domu ale sahá ještě dál. Jde o jednu z nejstarších staveb v obci, koneckonců číslo 34 mluví za vše.
V první válce byl dědeček paní Dagmar Jan Škaroupka zraněn, nesl si s sebou potíže s pohybem kvůli průstřelu kolene, a protože se nemohl věnovat původní profesi – stát u rýsovacího prkna a kreslit strojní výkresy –, dostal koncesi na trafiku. Cigarety a tabák se nejdříve prodávaly z okna, pak vyrostl na původní předzahrádce s altánem na rohu ulic malý přístavek, který je trafikou doteď. Vždycky se tady prý říkalo U Kapličky, obchod se tak dnes oficiálně také jmenuje. Mimochodem fotku pradědečka s rodinou včetně čtyřleté maminky paní Hájkové na zdi mezi historickými artefakty najdete také.
Maminka i tatínek Dagmar Hájkové v listopadu oslavili nebeskou svatbu, tedy 75. výročí té opravdové. „V kostele nám nechtěli věřit, jestli se prý někdo nepřepsal v datu, ale je to tak,“ usmívá se Dagmar Hájková. Přichází jaro a ona se těší, že bude s tatínkem zase jezdit na kole po okolí. Věk dožití a zdraví obyvatel byly mimochodem také jedním z aspektů, které datová analýza při hledání nejlepšího místa k životu zohledňovala.
Od února k listopadu
Ale zpátky do historického přítmí malé trafiky. V roce 1948 přišel po komunistickém převratu zákaz živností. Dědeček sice nechtěl trafiku zavřít, ale dostal tak vysokou daň, že mu nic jiného nezbylo. Jen malý důchod. „Měli jsme jenom to, co jsme vypěstovali na poli nebo na zahradě. Když vám řeknu, že jsme maso měli jednou za tři měsíce, dneska mi těžko někdo uvěří,“ vzpomíná Dagmar Hájková. A jaký dědeček vlastně byl? Prý měl jednu vlastnost, která se v rodině dědí. „Dědeček byl úžasný, ale taky trochu generál. Moje maminka je na tom stejně a já prý budu ještě horší,“ říká s nadsázkou paní Hájková.
Trafika sice stála v éře komunismu dál, ale byla zavřená. Znovu ožila až po sametové revoluci. „Tehdy tu v obci žádná nebyla, tak se sestra rozhodla ji otevřít,“ vzpomíná Dagmar Hájková. V roce 2009, když odcházela do důchodu, podnik po sestře převzala. Více než 30 let práce v pohostinství v ní nechalo touhu potkávat se s lidmi dál.
V poslední době jí k trafice přibyl ještě jeden malý úkol. Paní Hájková má klíče od protější kapličky, stará se o ni, uklízí ji a otevírá pro veřejnost. K tomu zpívá ve sboru. Dodejme, že i spolkový život byl jedním z aspektů při posuzování nejlepšího místa k životu.
Aniž by Dagmar Hájková chtěla, splňuje snad všechny aspekty, které dělají život v obci kvalitním. „Když se tady někdo narodí, je to pouto na celý život. Bydlela jsem 30 let v Brně, ale cítila jsem, že se musím vrátit. Tam jsem prostě nebyla doma. Chyběly mi lesy, příroda,“ říká a její desetiletá fenka Míša jde ke dveřím přivítat zákazníky.
Letopisy bílovické
Když už je řeč o historii Bílovic, existuje publikace s názvem Idyla v srdci Moravského Švýcarska?, která se soustředí právě na přelom 19. a 20. století, kdy se z venkovské obce stalo oblíbené výletní a rekreační místo. Jejím autorem je Jan Lata, státní zástupce působící na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně a v letech 2017–2023 prezident Unie státních zástupců. Dnes bytem v Bílovicích nad Svitavou, kam se před osmnácti lety s manželkou přistěhovali: „Právě skloubení historie v srdci přírody mě tady velmi zaujalo. Jezdili sem bratři Čapkové, malířka Zdenka Braunerová, vyrostla tady spousta krásných vil i krásný kostel od architekta Antonína Blažka. Současně musím pochválit obec, že nové počiny, jako je lávka přes Svitavu, budova obecního úřadu nebo hasička, jsou vlastně architektonicky pěkné záležitosti.“
Otazník v názvu jeho knihy není náhodou. Ne že by autor zpochybňoval romantické usazení obce, ale míří právě k historii. „Spolu s popularitou obce a přílivem výletníků i nových obyvatel se sem z Brna přelévaly česko-německé národnostní spory. Dnes máme tendenci si to období idealizovat, ale tak růžové to vždy nebylo,“ cituje ze svého bádání. Otázka Jana Latu provází od studií, už v Praze spoluzaložil na konci devadesátých let spolek Antikomplex, jehož cílem byl střízlivý pohled na česko-německé vztahy a bourání stereotypů o území označovaném jako Sudety.
Jan Lata patří mezi mladší vrstvu Bílovických. Dojíždí do Brna za prací, v obci si postavil dům, a jak s nadsázkou připomíná, také zajistil hrobové místo. „Pokud tady něco kromě krásné přírody oceňuji, je to blízkost a dostupnost Brna. Deset minut hromadnou dopravou je skvělý čas. Koneckonců i podle toho jsme si Bílovice vybírali, když jsme se rozhodovali, kam z Brna s manželkou půjdeme,“ popisuje.
Příliv nových obyvatel, jakým byl kdysi on sám, se v poslední době zastavuje, ale lokalita pořád nepřestává lákat. V obci působí hodně spolků, výběrem hasiči, mateřská centra, skauti, Sokol nebo Živá farnost. Právě k ní má Jan Lata blízko, je totiž trvalým jáhnem – vedle práv vystudoval i teologii. „Postupně jsem vrůstal do života farnosti, až přišlo tohle mé rozhodnutí.“
I on se podílí na veřejném životě, uspořádal zde několik přednášek, na něž pozval hosty, a samozřejmě na chodu farnosti. Úřad trvalého jáhna je jediný, u kterého katolická církev dovoluje sňatek, přesto může plnit důležité role, například křtít, oddávat nebo sloužit církevní pohřby. „Kněží bude čím dál méně a je důležité, aby se o sebe farnost dokázala v budoucnu sama postarat,“ říká Jan Lata.
Brno za rohem
Bílovice ale nežijí jen historií, přírodou a spolkovým životem. Stačí se podívat na moderní budovu obecního úřadu od architektonického studia P. P. Architects. Projekt vytvořil v letech 2016–2018 nové centrum obce včetně náměstí a získal ocenění za nejlepší novostavbu v historickém prostředí.
V trendu obec pokračuje i nadále. Letos začala druhá etapa revitalizace rozsáhlého Mlýnského ostrova, území mezi Svitavou a Mlýnským náhonem, kde byl až do přelomu století v provozu mlýn. Obec ho nechala v roce 2024 strhnout a nahradila jej dvěma novými budovami. Už v září se do jedné z nich nastěhuje část žáků místní základní školy, začátkem příštího roku na ostrově přibude restaurace a minipivovar. Vznikne zde také rozsáhlé dětské hřiště, odpočinková zóna, sportovní hřiště nebo amfiteátr.
Bílovice ještě jednají s krajem, zda podpoří stavbu cyklostezky na opačné straně řeky podél ostrova. Podle starosty více než tříapůltisícové obce Miroslava Boháčka (STAN) bude areál tak velký, že nabídne vyžití nejen místním, ale i lidem z okolí včetně Brňanů. „Ti sem vždy v minulosti jezdívali a stále jezdívají na procházky přírodou,“ připomněl starosta při startu prací na začátku roku.
Duch obce v údolí Svitavy tak zůstane zachován. A zatímco se paní Hájková pomalu smiřuje s tím, že bude poslední, kdo provozuje rodinnou staletou trafiku, vyrůstá tu prostředí pro další generace.
Bílovice nad Svitavou
• První písemná zmínka pochází z roku 1298, obec leží v údolí řeky Svitavy na rozhraní Drahanské vrchoviny a Brněnské kotliny. Je to jedna z nejlidnatějších obcí v Česku bez statusu města, má zhruba 3800 obyvatel.
• Byla působištěm S. K. Neumanna, básník zde žil v letech 1904–1915 a napsal tu jednu ze svých nejslavnějších sbírek, Knihu lesů, vod a strání. Rudolf Těsnohlídek, spisovatel a novinář, v bílovických lesích čerpal inspiraci pro texty o Lišce Bystroušce.
• Tradice charitativního Vánočního stromu republiky vznikla právě tady na základě události z roku 1919, kdy Rudolf Těsnohlídek nalezl v bílovickém lese odložené dítě, holčičku Lidušku.
• Dominantou obce je kostel sv. Cyrila a Metoděje, postavený v letech 1908–1913.
