Jan Rafaj: Zachraňoval jsem válcovny

Jan Rafaj hledá výzvy, které ho nutí ukázat své schopnosti. V práci, ve sportu i v životě. Ta zatím nejdůležitější přišla před devíti lety. Právě se rozhodoval, zda navázat na předchozí studium teologického semináře a pracovat pro některou křesťanskou organizaci, anebo vědomosti čerstvého absolventa právnické fakulty využít v byznysu. Vybral si to druhé.
„Odpověděl jsem na inzerát, ve kterém Válcovny plechu Frýdek-Místek hledaly vedoucího právního oddělení. U výběrového řízení mi řekli, že pokud mám rád výzvy, je tohle místo pro mě to pravé. Byla to tvrdá zkouška,“ vzpomíná Rafaj, jenž tvrdí, že se stal možná nejhůře placeným právníkem a krizovým manažerem tak velké firmy.

Zkouška ohněm

Podnik byl v té době velmi blízko konkurzu. Obchodním partnerům dlužil jednu a půl miliardy korun. Přitom nesl zodpovědnost za téměř tisíc zaměstnanců. Neměl peníze na nákup základního materiálu a energií, natož na renomované právníky, kteří by válcovny plechu vyvedli z krize. Osud firmy na sebe vzali zdejší manažeři.
„Prvním krokem bylo přesvědčit věřitele, aby nás neposílali do konkurzu. Kromě toho jsme u Evropské unie museli odvrátit hrozbu, že budeme vracet peníze, které nám předtím poskytl stát. Situaci navíc komplikovali drobní akcionáři blokující všechna důležitá rozhodnutí,“ ohlíží se Rafaj za svými začátky. Aby se podnik dostal z nejhoršího, musel zavřít válcovnu za tepla a zaměřit se na nové výrobky. Rafajovi, který byl zároveň personálním ředitelem, připadl nevděčný úkol propustit tři sta lidí. Myslel na to ve dne v noci.
„Pečlivě jsme zvažovali každé jméno. Objížděli jsme okolní firmy a snažili se pro lidi najít novou práci. S úřadem práce jsme hledali možnosti rekvalifikace. Starší zaměstnanci před důchodem odcházeli alespoň se štědrým odstupným. Bylo to bolestivé období. Neznám ale případ, kdy by vynucený odchod někomu způsobil doma katastrofu,“ říká manažer, který si považuje toho, že s odboráři, s nimiž nepopulární kroky projednával, má nadále dobré vztahy.
Po vstupu ocelářského gigantu ArcelorMittal, který do válcoven plechu investoval miliardu korun, zůstal Rafaj členem představenstva. Ačkoli se nadále podílí na řízení firmy, jeho hlavním působištěm se stala Ostrava. Tam na něj čekala další výzva. „Mám na starost významné soudní spory. Mnohdy v nich jde o miliardy korun. Nově jsem také jednatelem a ředitelem dceřiné energetické firmy. Chystáme se tam investovat hodně peněz do ochrany životního prostředí,“ říká Rafaj.

Sportovní výzvy

Rodáka z Frýdlantu nad Ostravicí poutá k Frýdku-Místku především práce. Před několika lety se ale zapojil i jinak. Když válcovny plechu zachraňovaly místní fotbalový klub, byl u toho. „Rád do Frýdku-Místku jezdím. Mám tam dobré přátele. Teď se také těším, že se na Olešné projedu po nové stezce pro in-line bruslaře,“ povídá Rafaj.
O víkendech rád vyjde na horskou túru do Beskyd, Jeseníků nebo slovenských Tater. Občas si jde s kamarády zahrát florbal nebo šlape do cyklistických pedálů. „V patnácti letech jsme se s bráchou vyhecovali a za jediný den jsme dojeli s batohy na nosičích až do Tater,“ vzpomíná na husarský sportovní kousek.
Za rok se možná postaví i na start Beskydské Sedmičky. „Budu muset trénovat, ale to je přesně taková výzva, jaké mám rád. Přijít do cíle totálně zničený, ale nevzdat se,“ říká Rafaj. Jeho největším přáním je být dobrým manželem a jednou také otcem. „Těším se, až svým dětem jednou budu předávat zkušenosti,“ vypráví Rafaj.
Třiatřicátník Rafaj si uvědomuje, jak důležitý byl pro jeho generaci rok 1989. „Velmi si té změny vážím. Nezapomenu, na slzy v očích mého otce, když jsme se v polovině devadesátých let loučili před odjezdem do Anglie. Byly to jen prázdniny, pro něj to bylo ale naplnění snu,“ říká Rafaj.