Devětadvacetiletý handicapovaný stolní tenista Ivan Karabec se stal paralympijským vítězem a také mistrem světa i Evropy. Má za sebou zahraniční angažmá v Německu a v současnosti hraje extraligu za Baník Havířov.
Kdo vás ke stolnímu tenisu přivedl? Můj otec, který je bývalý ligový hráč. V deseti letech mě vzal na nějaké utkání, které se mi hrozně zalíbilo. Od té doby jsem věděl, že to chci dělat.
Původem jste z Českých Budějovic. Kdy jste přišel do Havířova? V roce 1994 jsem startoval na mistrovství republiky mladších žáků, kde si mě tehdejší havířovské vedení všimlo a nabídlo mi, jestli bych se nechtěl přestěhovat do Havířova a hrát za ně. Havířov byl odjakživa bašta stolního tenisu. Chtěl jsem to zkusit.
Tehdy vám bylo čtrnáct. Jak na to reagovali rodiče, že se chcete stěhovat na druhý konec republiky? Hlavně maminka o tom nechtěla ani slyšet. Ale otec ji nakonec přemluvil. Odcházel jsem tehdy do úplně jiného prostředí, ale docela v klidu. Rodiče mi řekli, že když se mi nebude v Havířově líbit, okamžitě pro mě na druhý den přijedou.
Byl jste na čtyřech paralympiádách. Jak na tyto akce vzpomínáte? První paralympiádu jsem absolvoval v Atlantě v šestnácti letech a myslím, že jsem tam nepropadl. Skončil jsem na děleném pátém až osmém místě. O čtyři roky později jsem už v Sydney vyhrál. To byl krásný okamžik. No a potom přišly už trochu černé dny.
O co šlo? V sezoně před paralympiádou v Athénách vyšlo pravidlo, že se musí potahy na raketách lepit ekologickým lepidlem, což jsem začal dělat. Přišla paralympiáda a po prvním vyhraném zápase mi vzali raketu na kontrolu a oznámili mi, že jsem diskvalifikovaný ze soutěže. Prý moje raketa nesplňuje požadavky. Ukazoval jsem jim plechovku od lepidla, dělal jsem všechno možné, nic nezabralo. Já totiž hraji celý život jednou raketou a to staré lepidlo v tom dřevě zůstalo asi zažrané. Myslím, že někdo chtěl, abych paralympiádu neobhájil. Nedovedu si to jinak vysvětlit, protože v soutěži družstev mě normálně nechali hrát. No a v Pekingu jsem nepostoupil ani z kvalifikační skupiny a v soutěži družstev jsme skončili čtvrtí.
Nyní hrajete za Havířov, do kterého jste se vrátil ze Schinbornu. V Německu jste už nechtěl působit? Nebudu zastírat. Co se týče finanční stránky to bylo velmi lákavé. Ale Schinborn hraje na úrovni našeho krajského přeboru a za pět let jsem tam neprohrál ani jedno utkání. Potřeboval jsem novou sportovní motivaci a tu jsem našel tady.
