Každý dvacátý Pražan pochází z bývalého Sovětského svazu

Po roce 1917 byla Praha jedním z měst, kam přicházeli emigranti z revolučního Ruska. „Jako jedinému světovému centru ruské emigrace jim vláda vypomáhala natolik, že zde mohla vzniknout řada vzdělávacích a kulturních institucí, knihoven a archivů,“ říká ředitel Slovanské knihovny v Praze Lukáš Babka.

Ruštinu slýchají Pražané téměř na každém kroku i nyní, třiadevadesát let po Velké říjnové socialistické revoluci a dvacet let po odchodu Sovětské armády. Rusové mají v metropoli například sedm poboček vysokých škol, banku a salony krásy. V Praze jich trvale žije téměř osmnáct tisíc. Rusky ale mluví další desetitisíce Ukrajinců a další tisíce lidí ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Nová generace přistěhovalců vesměs přišla z Moskvy nebo jiných velkých měst. Většina z nich má minimálně několik semestrů vysoké školy.

Nový domov v metropoli našla i Irina Šulc. Mladá žena řídí z kanceláře v Žitné ulici jeden z deseti ruskojazyčných časopisů, které v Praze vycházejí. Důvod, proč je ve městě tolik Rusů, je prý prostý. „Rusům se v Praze líbí,“ říká Šulc.

Z bývalého SSSR je každý dvacátý Pražan

Zprvu byla Praha pro Rusy přestupní stanicí, prvním evropským městem západně od Moskvy. „To už neplatí. Lidem, kteří přijeli v devadesátých letech, vyrostly děti, vystudovaly a zapojily se do české společnosti,“ vysvětluje Šulc.

Z bývalého Sovětského svazu podle statistik pochází každý dvacátý obyvatel metropole. Rusové, Ukrajinci, Moldavané či Kazaši tvoří polovinu cizinců v ní usídlených. Ve skutečnosti jich může být víc, oficiální údaje počítají jen s těmi, kteří jsou v Praze přihlášení k pobytu.

Podle Iriny Šulc, která žije v Česku dvanáct let, za tu dobu vznikla silná ruskojazyčná „infrastruktura“. Třeba v roce 1997 byl v Praze jeden ruský obchod a kadeřnictví. Nyní jsou ve městě desítky obchodníků nabízející ruské zboží, patnáct salonů krásy a na Žižkově obchod s ruskou módou.

„Je zajímavé, že většina potravin se do Prahy nedováží z Ruska, ale z Německa. Továrna na nejlepší ruské uzeniny je v Německu,“ podotýká Šulc.

Z deseti restaurací zbyly jen tři

Silné zastoupení má v Praze ruské a ukrajinské školství: sedm poboček vysokých škol, střední i mateřské školy. Jejich počet stejně jako studentů, a to především z rodin s vyššími příjmy, roste.
Přibývá i institucí, ve kterých je hlavním jazykem ruština.

„Od loňska v Praze působí i první ruská banka, kde je dorozumívacím jazykem ruština,“ říká Šulc. Podobné to je v realitních kancelářích. Prakticky každá má zaměstnance, jejichž mateřštinou je ruština.

Rusové si mohou koupit noviny, časopisy či DVD v rodném jazyku. K nejznámějším obchodům patří Arbat v Bubenečské nebo Moskevský dvorek v Mánesově ulici.

Najít typicky ruskou restauraci je však těžké. „Před deseti lety jich bylo deset, teď jsou dvě tři, ale kromě tradičních specialit nabízejí i knedlo vepřo nebo pizzu a špagety,“ vysvětluje novinář Boris Kogut.

Přestože Rusové v Praze sestavili i amatérský hokejový tým, soudržná komunita podle Koguta ve městě nefunguje. „Rusové jsou zvyklí žít v multikulturní společnosti, a tak krajany tolik nevyhledávají,“ podotýká Kogut.

Karlovy Vary a jako druhá Bubeneč

Místem, kde Pražané potkávají nejvíce Rusů, je zřejmě Praha 6. „Po Karlových Varech jsme druzí, je tu ruská škola, velvyslanectví i nějaké obchody. Ruská komunita se tady koncentruje právě kolem velvyslanectví,“ vysvětluje mluvčí radnice Martin Šalek.

Právě v Bubenči se po VŘSR usazovala ruská inteligence. Dalším mezníkem byl rok 1945, kdy prezident Edvard Beneš z vděčnosti daroval Sovětskému svazu jednu z vil, která před válkou patřila známé židovské rodině Petschků. Vzniklo v ní velvyslanectví, kolem kterého se usazovali a usazují Rusové. Tehdy žilo v Československu čtrnáct tisíc Rusů, dnes jich je v Česku jednou tolik.

Mezi prvními ruskými obyvateli Bubenče byli i profesoři z Českého vysokého učení technického. Postavili dva činžáky a v suterénu jednoho z nich zřídili první pravoslavnou kapli. Potomci stavitelů o využívání modlitebny vedou spor. Dům totiž patří bytovému družstvu.

Srdce ruské komunity dnes ale tepe v kostele Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech. Příchozí, který projde dveřmi do kostela, se zároveň dostane o tisíc kilometrů dál na východ. Planoucí svíce, zlatavé ikony, ostatky svatých, šepot věřících.

I kněz, otec Sergej, naplňuje představy pravoslavného popa: jasné oči, dlouhý vous, typická černá čapka. Na bohuslužby, které jsou několikrát týdně, chodí stovky Rusů. „Potřebovali bychom větší kostel. Plány už máme, ale zatím se je nepodařilo uskutečnit,“ říká Alexander Rimarčuk.

Kromě své profese je zpěvákem žalmů. Při kostele působí jedna z pěti farností pravoslavné církve, jejíž centrum je v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.

Rusové a Ukrajinci: podnikání a zaměstnání

Zatímco ruská komunita se zaměřuje na podnikání a je bohatší, Ukrajinci jsou většinou zaměstnanci a oproti Rusům sociálně slabší. Podle statistik jich v metropoli žije 50 333.

Rozdíly jsou i v ukrajinské komunitě. Ti, kteří přicházejí z východu Ukrajiny, mluví rusky a hlásí se spíš k Rusům. Lidé ze západu, z Karpat, jdou do Česka za prací. Kromě ní nemají většinou na nic jiného čas.
„V Praze vydělávají peníze, aby zajistili rodinu. Ostatní je moc nezajímá,“ říká Ivan Zubov, který přišel v devadesátých letech z Mukačeva.

Pokud se scházejí, tak jsou to Ukrajinci ze stejné obce či příbuzní. „Na kulturu není čas, špatná ekonomická situace doma je nutí myslet na to, jak sehnat práci,“ dodává Zubov