Když se romské ghetto probouzí

Většina lidí z romského ghetta je bez práce. Není proto důvod vstávat s východem slunce. Jediný, kdo má po ránu energii, jsou děti. Ještě v pyžamech a některé i bosky vybíhají ven, aby se mohly ráchat v blátivých kalužích, o které tu není nouze. Mezi tlupou malých dětí pobíhají i dvě starší – dívka a chlapec. „Proč nejste ve škole?“ zajímám se. Slovo si bere upovídanější Sára. „Mama nemá peníze, tak dnes poslala do školy jen bráchu. A zítra možná půjdu já.“ Stejně starý spolužák Lukáš jí ochotně přitakává. „My taky nemáme prachy, proto jsem dnes doma.“ Ptám se jich, kolik stojí jejich škola, že si ji rodiče nemohou dovolit, ale odpověď neznají. Do žádné prestižní soukromé základky ale nechodí. Když jim říkám, že je škola zadarmo, nevěřícně kroutí hlavou. To je prý blbost.

Proč nemáme branky?

Děti začínají shánět rodiče. Na mě se dívají nedůvěřivě, s „bílými“ prý totiž nemají moc dobré zkušenosti. Chtějí vědět, jestli jsem ze sociálky a proč se zajímám o jejich děcka. Nakonec se rozpovídají, když se zeptám, proč děti nejsou alespoň v klubovně Charity, která pracuje přímo v ghettu. Zdá se, že tohle téma je voda na jejich mlýn. „To naše rodina odmítá. Nedělají pro nás vůbec nic, měli by je rozpustit. Berou od města milion ročně, ale naše děcka z toho nic mají. Ty peníze by měli raději rozdat mezi Romáky. Chtěli jsme , ať nám sem do dvora koupí branky a míče, abychom si mohli hrát fotbal, ale neměli zájem. Jenom nás chodí poučovat, že máme špinavé děti. Navíc si do té klubovny vezmou si tak maximálně tři děti, zbytek tam nechtějí,“ rozčiluje se čtyřnásobný otec, který si nepřál zveřejnit jméno. Ženy s batolaty v náručí, které vyšly ven, ochotně přitakávají. „Je to tak. Měli by pro naše děcka dělat víc. Pak se diví, že jen lítají venku ušmudlané, místo toho, aby jim nabídli nějaký program, třeba hry, soutěže nebo tábor,“ řekla jedna z nich.

Děti z Žížalky

Komunitní centrum Charity sídlí přímo v jedno z domů v ghettu. Za vchodovými dveřmi každého návštěvníka objektu nemůže minout silný zápach močoviny a výkalů. Zdi jsou tu počmárané, schránky vykopané, na zemi se povalují papíry. Za dveřmi centra je ale situace jiná. Místnosti jsou přizpůsobeny menším i větším dětem. Nechybí hračky, knihy, stavebnice, společenské hry, pingpongový stůl a počítač. „Děti sem chodí rády a není pravda, že by sem směly jen vyvolené. Jsme otevřeným centrem, poskytujeme zázemí, pomoc a podporu všem dětem, které se ocitly v nepříznivé sociální situaci,“ konstatuje pracovnice Charity Vladimíra Přehnálková. Ta se už výchově romských dětí věnuje osm let a každé dopoledne tráví v centru Žížalka, do kterého chodí předškoláci. Mnozí rodiče si zvykli toto centrum brát jako alternativu školky, která je ovšem zdarma, navíc sem své potomky nemusejí vodit – stačí, že po snídani přeběhnou dvůr.
Trochu nejistě sem přichází i pětiletý Nikolas. Rozpačitý je ze mne, tety z Charity dobře zná. Chvilku potahuje, ale nakonec ho přesvědčí oplatek a hrst bonbónů. A přistupuje i na „školu hrou“. Neumí poznávat barvy a má problém rozeznat některá zvířata na obrázku, ale s pomocí tet to zvládá. Většinu zvířat zná jen z obrázku, protože nikdy ještě nebyl ani v zoologické zahradě - alespoň to tvrdí. Když poslouchá pohádku O perníkové chaloupce, nadšeně na všechno přikyvuje, pusu dokořán, oči vyvalené. Dnes je v centru se čtyřletou kamarádkou Verunkou, ale ta je z mé návštěvy tak vyvedená z míry, že raději zarputile mlčí.

Dobré srdce

Blíží se poledne a z otevřených oken se line vůně oběda. Z některých je slyšet i zpěv a kytara. Muži většinou postávají venku, kouří a občas krotí rozvernou drobotinu. Někteří se vracejí domů z „práce“. Obešli kontejnery v okolí a přivážejí na kárách železo. I to je realita ghetta. Děti, které ten den byly ve škole, se pomalu trousí domů. Odpoledne některé z nich navštíví komunitní centrum Lačo Jilo – neboli Dobré srdce, které sídlí ve stejné klubovně jako Žížalka. „My jim pomůžeme udělat úkoly, naučíme se s nimi, pak si mohou vybrat podle svého uvážení nějaký program,“ říká charitní romská asistentka Pavlína Mirgová. Na vděk pracovnice Charity nečekají. A i když návratnost časové a citové investice je nejistá, přesto svou práci nezatracují. A nepovažují ji za marnou.