Vlastimil Brodský, Jiří Lábus, Divadlo Járy Cimrmana, Olga Havlová, manželé Zátopkovi a mnoho dalších. Slavní herci i sportovci, kteří mají jedno společné. Všichni navštívili porcelánku v Chodově, proslulou výrobou růžového porcelánu. „Naše fabrika je tím vyhlášená. Když přijedou známí lidé do Varů, zastaví se také u nás. Aby viděli, jak vzniká růžový porcelán,“ říká v rozhovoru pro Sedmičku ředitel chodovské manufaktury Pavel Štěpán.
Někteří lidé jsou růžovým porcelánem doslova fascinováni. Čím to je? Podle mého barvou, která se snoubí s tvarem. Je to zvláštní barva. V minulosti se jí dosahovalo přidáním práškového zlata do hmoty. Proto byl růžový porcelán tak drahý a získal si jméno, které přetrvalo. Mimochodem, velkým obdivovatelem růžového porcelánu je paní Jiřina Bohdalová. Od doby, co má vnoučka, u nás sice nebyla, ale dřív k nám jezdila pravidelně.
Zmiňujete paní Bohdalovou, tedy herečku. Nedávno jsem si pustil komedii Jak utopit dr. Mráčka, kde hrníčky hrají významnou roli. Jsou jich tam snad stovky. Hrají tam také hrnky z růžového porcelánu? A víte, že nevím. Doktora Mráčka jsem viděl snad dvacetkrát, ale nikdy mě nenapadlo se na tu vodnickou poličku pořádně podívat. No, příště si ji pořádně prohlédnu. Jinak ale růžový porcelán jsme do nějakého filmu, už si nevzpomenu jakého, kdysi dávali. A před pár lety se z něj pilo ve Snídani s Novou.
Kdo kupuje růžový porcelán víc? Ženy, nebo muži? Asi ženy, i když si ho pořizují muži. Třeba sběratelé. To jsou velcí fandové růžového porcelánu, kteří mají doma úplně všechno, co jsme kdy vyrobili. Růžový porcelán je také oblíbeným svatebním darem. A dost ho kupují i lidé, kteří letí do Ameriky. Za mořem jsou z růžového porcelánu doslova paf. V jednu dobu jsme tam růžový porcelán vyváželi, nikoliv přes Porcelu Plus, ale přes Jablonec. A obchod šel dobře. Do 11. září 2001.
Počkejte, chcete říct, že po teroristickém útoku na dvě věže v New Yorku přišla manufaktura z Chodova o americký trh? Jistě! Tehdy nastala částečná obchodní krize a dost věcí se změnilo. Jablonec skončil a s ním také člověk, který nás tam prodával. Od té doby v Americe stálý obchodní kontakt nemáme.
Protože obchod pro zkrachovalý Karlovarský porcelán, jehož součástí byl i závod v Chodově, zajišťovala dceřiná firma Porcela Plus, která také zkrachovala. Jak se vám dnes, půl roku po znovuobnovení provozu, daří vyvážet do ciziny?
Export je zatím trošku strašákem. Na Slovensku fungovaly dva velkosklady Porcely Plus, které se s krachem firmy zavřely. A to je pro nás velký problém, protože Slovensko bylo významným odběratelem našich výrobků. Srovnám-li ho s Českem, zcela rovnocenným.
Jiná otázka je Rusko, kam jsme dřív prostřednictvím Porcely Plus vyváželi šedesát procent produkce růžového porcelánu. Zatímco na Slovensku se nám daří pomalu navazovat kontakty s dřívějšími odběrateli, na někdejší ruské odběratele vazby nemáme. Firma Epiag-Lofida Porcelán CZ tam ale vyváží část produkce z Dalovic, proto spoléháme na nového majitele, že tam nové kontakty najde.
Dobře teď vypadají obchodní kontakty do Asie, ať už jde o Vietnam, Koreu nebo Japonsko. Obnovili jsme také obchod s firmou, která podniká na území bývalých jugoslávských republik. Po krachu Porcely Plus jsme zkrátka začali od nuly. Věříme, že dokonalou exportní síť se nám podaří vytvořit do dvou let.
Jak se na dnešním trhu daří růžovému porcelánu? Neutrpělo jeho jméno krachem Karlovarského porcelánu? To je složité. Právě kvůli krachu Karlovarského porcelánu si stále ještě dost lidí myslí, že nefungujeme a že růžový porcelán se už nevyrábí. A tím pro některé obchodníky přestává být tento artikl zajímavým, protože každý bude logicky obchodovat s tím, co je. V září jsme se zúčastnili Porcelánových slavností v Grandhotelu Pupp. K našemu stánku chodili lidé a strašně se divili, co tam děláme. Mysleli si, že už neexistujeme. To pro nás byla špatná zpráva, ale teď s ní můžeme pracovat. Celkově dnes můžeme říct, že s lidmi, kteří s námi v malém obchodovali už dříve, obchodujeme dál.
Prvního června jste znovu otevřeli podnikovou prodejnu? Čím pro vás byla tak důležitá, že jste ji zprovoznili hned s obnovením výroby? Chtěli jsme si udržet kontakt se zákazníkem. A chtěli jsme tím zároveň říct, že znovu vyrábíme, že jsme tady. Během prvních čtrnácti dnů přišel jediný zákazník. Pak to ale začalo nabíhat a dnes už jsme na normálu. Tržby na této prodejně jsou na stejné úrovni, jako byly v posledních letech. Tedy na dobré úrovni.
Vy jste dříve pracoval ve velkém závodu v Nové Roli, později v menší továrně v Chodově, kde jste dnes ředitelem. Je rozdíl mezi těmito továrnami, které od sebe zase nejsou tak moc vzdálené? Pro mě takové srovnání existuje. Oproti Nové Roli je u nás rozdíl v rukodělné práci, a pak také v lidech samotných.
V lidech? Nerozumím.
Je to o tom, jestli člověk dělá řetězovou práci u automatu, nebo jestli se mu ponechá prostor pro cit a kreativitu. V tom spočívá kouzlo výroby v naší manufaktuře. Zaměstnance baví chodit do práce. A to je podstata. Proto jsme se nepotýkali s větší fluktuací.
Ale letos na jaře jste měli namále. Po krachu Karlovarského porcelánu nikdo nevěděl, co s vámi bude.
Všichni zaměstnanci dostali výpovědi k 31. březnu. A všichni, včetně mě, jsme se hlásili na pracovním úřadu. Věděli jsme ale, že pokud jde o Chodov, existuje tady velký zájem pana Nguyena. Takže jsme se rozešli s tím, že lidé budou doma na telefonu čekat, až pan Nguyen fabriku koupí.
Vy jste věřili, že všechno dobře dopadne? A k tomu tak brzy? V době hospodářské krize? Ano, věřili jsme. A také už osmnáctého května došlo k převodu naší manufaktury na společnost Epiag-Lofida Porcelán CZ. A já spolu se čtyřmi lidmi jsem ještě v květnu nastoupil zpět do práce. Po rozhovoru s novým vlastníkem jsem tehdy zpracoval harmonogram výroby a nástupu zaměstnanců. Lidé se začali vracet v červnu. Do poloviny července nastoupilo všech plánovaných šestašedesát lidí. A ten stav držíme.
A neměli jste obavy z toho nezvyklého spojení, myslím tím český porcelán a vietnamský vlastník? Zkrátka, že by to od začátku nemuselo fungovat. Rozhodně ne! Pan Nguyen je skutečným milovníkem porcelánu! On si ho kupuje i ve světě, když cestuje. A hodně mu rozumí. Má v tomto směru velký přehled. Porcelán je jeho koníček, a to je pro nás přece moc dobře.
Dobře. Proč právě šestašedesát lidí? Předtím, než skončila společnost Karlovarský porcelán, vyráběl závod v Chodově ze své celkové produkce polovinu růžového a polovinu bílého porcelánu. Ten jsme produkovali pro ostatní závody Karlovarského porcelánu. A šestašedesát lidí jsme teď nabrali, abychom z celkového objemu naší produkce mohli vyrábět zhruba osmdesát procent právě růžového porcelánu. Druhou část naší nabídky tvoří bílý užitkový porcelán pro potřeby Dalovic, aby ho tam nemuseli dovážet z Polska, Vietnamu a podobně.
Takže práce teď máte dost, když platíte tolik lidí. Máme před sebou hodně práce v segmentu bílého porcelánu. Od června vytváříme osmnáct nových tvarů, abychom je mohli začít vyrábět. Jenže vytvořit osmnáct nových tvarů, to není legrace. Když jde všechno jako po másle, tak stihnete zhruba jeden za měsíc. Proto jsme museli externě přijmout ještě jednoho modeláře. Od července se nám podařilo zařadit do přímé výroby už tři nové druhy, další čtyři jsou ve fázi zkoušek. Protože ale kromě těchto osmnácti nových věcí máme v plánu ještě dalších patnáct, můžeme už hovořit o tříletém výhledu. Proto teď uvažujeme o posílání výtvarné části naší manufaktury.
Jak se vám shánějí výtvarníci do porcelánky? Šikovných lidí je málo, bohužel. Generace dobrých modelářů a schopných ručních malířů je už prakticky pryč. Těm je dnes osmdesát let. A za nimi je propast. Mám strach, že toto pěkné řemeslo jednou zanikne. Jak jsem se informoval, Střední průmyslová škola keramická v Rybářích letos do těchto oborů nikoho nenabrala.
Svou roli asi sehrál krach Karlovarského porcelánu, nemyslíte? Určitě. Reklama kolem toho bankrotu byla tak drtivá, že rodiče možná usoudili, že dávat děti na keramickou školu nemá perspektivu. Porcelán už ale zažil řadu krizí a všechny je přežil.
Takže výtvarníci se vám shánějí těžce. Lidé nejsou. A v tom vidím nebezpečí pro tuto hezkou práci. Protože k hezké práci potřebuji také srdce a šikovné ruce. A musím mít porcelán rád. A takoví lidé pomalu ale jistě vymírají.
Vidíte, a já myslel, že na porcelán se dnes už jenom tiskne. Samozřejmě, že používáme technologii tisku, ale potom děláme zlaté štafáže. Navíc pracujeme na uměleckých zakázkách. Angažovali jsme malíře, kterému je přes sedmdesát let, protože tam už jde jen o ruční práci se štětcem a barvou.
To už se ale trochu užitkovému porcelánu vzdalujete. Proč? I když užitkový porcelán vyrábět budeme, chceme jít zároveň tak trochu uměleckou cestou. Dát porcelánu kapičku něčeho krásného, aby ten kousek, který pak bezpochyby bude drahý, měl svého ducha a také svou atmosféru. Aby byl po generace součástí rodinného majetku. Jak tomu bývalo dříve.
Dřív si ale takové fajnové kousky mohli dovolit kupovat jen bohatí lidé. Tenkrát jich moc nebylo a moc jich není ani teď… Bohatých moc není, ale když si umanou koupit něco, co se jim líbí, tak o tom prostě nepřemýšlejí a rovnou si takovou věc koupí. A z toho vycházíme. Nyní zkrátka budeme vyrábět zboží nejen pro běžné spotřebitele, ale i pro nejnáročnější zákazníky.
