Kreativní destrukce v éře AI. Státy hledají recept, jak kvůli robotům neztratit celou generaci mladých

Politici na celém světě nyní stojí před nelehkým úkolem: postarat se o ty, které umělá inteligence (AI) připraví o živobytí. Pokud se jim podaří poskytnout lidem rekvalifikace a nová zaměstnání, zvýší AI prosperitu celé společnosti. V opačném případě však hrozí, že tato technologie vyvolá společenské nepokoje.

Vlády proto začínají propojovat politiku v oblasti AI se vzděláváním, rekvalifikacemi a ochranou lidí na trhu práce. Například britská ministryně pro technologie Liz Kendallová slibuje, že umělá inteligence v její zemi bude „pracovat ve prospěch pracovníků“. 

Singapurská vláda si zase stanovila za cíl zvládnout „přechod k umělé inteligenci bez nárůstu nezaměstnanosti“. Svým občanům nabízí intenzivní rekvalifikační podporu a bezplatný přístup k prémiovým nástrojům AI, pokud absolvují vybrané kurzy. Místní univerzity mají mezitím za úkol průběžně aktualizovat učební plány podle toho, jak umělá inteligence mění dovednosti požadované na trhu práce.

Tyto a podobné programy reflektují rostoucí obavy vyspělých ekonomik z toho, že pokud změny na trhu práce způsobené umělou inteligencí nepodchytí včas, mohly by vést k odporu voličů a v krajních případech až k sociálním bouřím. Mění se totiž úplně všechno: jaké dovednosti firmy oceňují, které úkoly automatizují a jaká pracovní místa vytvářejí, nebo naopak ruší. 

Mezinárodní měnový fond odhaduje, že přibližně každé desáté volné pracovní místo ve vyspělých ekonomikách nyní vyžaduje aspoň jednu novou dovednost, jež je často spojena právě s AI. Některé sektory jako bankovnictví či poradenství už začaly v souvislosti se zaváděním AI propouštět a méně nabírat. Zvláště mladé pracovníky, kteří na trh práce teprve vstupují, ohrožuje zmenšující se nabídka juniorních pracovních míst, neboť umělá inteligence je často využívána právě pro rutinní úkoly, jež dříve představovaly první krok v daném povolání.

Nová technologie zatím k masové nezaměstnanosti nevedla a ani ekonomický výzkum jednoznačně neprokázal, zda AI více pracovních míst vytvoří, nebo zruší. Politicky výbušným tématem je však už teď. Nedávný komentář Financial Times poukazuje na rapidní vzestup antiAI populismu, poháněného právě obavami o pracovní místa a soukromí a brojícího proti výstavbě datových center, rostoucí sociální nerovnosti a koncentraci moci ve velkých technologických firmách. 

Rozzlobená mládež

Tento odpor je patrný zejména u mladých lidí. Šíří se případy, kdy univerzitní studenti při promocích vypískali řečníky hovořící na téma umělé inteligence, protestovali proti používání AI nástrojů při slavnostních ceremoniích a odmítali kontrakty univerzit s velkými technologickými firmami. 

Podle Bloombergu se postoje studentů k AI rychle mění. Technologie se sice obává jen kolem 40 procent z nich, nadšení ale slábne. Zatímco loni se za nadšence označovala více než třetina studentů, nyní je to zhruba pětina. Podíl naštvaných naopak vzrostl z 22 na 31 procent. Nová technologie se rozšiřuje právě v době, kdy se tito mladí absolventi snaží vstoupit na trh práce, ale jejich možnosti získat stáže či pozice pro začínající administrativní nebo analytické pracovníky se rapidně zhoršují. 

Historickou paralelu s nástupem mechanizace nelze přehlédnout. Takzvaní luddité na počátku 19. století rozbíjeli pletací stroje, aby chránili své živobytí a zabránili snižování mezd, znehodnocování svých dovedností a slábnutí své vyjednávací síly. Dnešní odpor vůči AI se nese v podobném duchu.

Tím, jak technologické změny vznikají a jak následně proměňují firmy, pracovní místa i rozdělení ekonomických příležitostí a zisků, se dlouhodobě zabývá loňský nositel Nobelovy ceny za ekonomii Philippe Aghion. Ten ve své nedávné přednášce v Praze vysvětlil proces „kreativní destrukce“: momentu, kdy ekonomický pokrok nahrazuje staré technologie a způsob práce, což vede k nahrazování starých firem novými. 

Ekonomiky prosperují a rostou, když nové společnosti, technologie a nápady zpochybňují a nahrazují to, co existovalo dříve. Tento proces však má své vítěze a poražené. Těm prvním otevírá nové příležitosti, druhým naopak snižuje hodnotu jejich dovedností, ohrožuje jejich podnikání a ničí profesní vyhlídky. 

Kreativní destrukce je zdrojem růstu, takže nedává smysl ji zastavit. Nové technologie vždy přinášejí nejistotu, ztrátu některých pracovních míst i dodatečné náklady pro firmy, které se musejí přizpůsobit. Aby vlády mohly dále podporovat inovace a aby tyto změny nevedly k rostoucímu odporu, musejí podle Aghiona budovat instituce, jež lidem pomohou náklady přechodu zvládnout.

To nejlepší z Evropy i z Ameriky

V případě umělé inteligence to podle něj znamená spojit silné stránky amerického a evropského modelu a vyhnout se těm slabým. Spojené státy mají hluboké kapitálové trhy, lepší podmínky pro vznik nových firem a vyšší toleranci k riziku. Evropa má zase silnější sociální ochranu, která lidem pomáhá překlenout ztrátu práce, nemoc či jiné životní otřesy. Stinnou stránkou amerického přístupu je nejistota, toho evropského strnulost. Tyto dva přístupy jsou často chápány jako odlišné, ale Aghion argumentuje, že je potřeba je zkombinovat.

Podle Aghiona jsou klíčové hlavně tři podmínky. První je konkurence, která udrží ekonomiku otevřenou novým firmám a nápadům. Pokud trh ovládne několik dominantních hráčů, inovace přestanou pohánět změnu a stanou se zdrojem jejich tržní moci. 

Druhou podmínkou je vzdělávání. To má lidem pomoci osvojit si dovednosti, po nichž bude na trhu práce poptávka, a zároveň rozšířit okruh těch, kdo se mohou na nových technologiích podílet. Aghion v této souvislosti mluví o „ztracených Einsteinech a Mariích Curie“, tedy o dětech, jejichž talent se kvůli slabému zázemí, horším školám nebo nedostatku příležitostí nikdy nerozvine.

Třetím pilířem je aktivní politika podporující zaměstnanost, sociální ochrana a pružný trh práce. Cílem je zabránit tomu, aby technologická změna vedla k růstu chudoby, a zároveň pomoci propuštěným pracovníkům rychle najít uplatnění v odvětvích, kde vznikají nová místa. Sociální ochrana proto musí chránit lidi, ale nesmí vést k jejich odchodu z trhu práce. Má pracovníky motivovat k hledání zaměstnání, umožnit jim rekvalifikaci a firmám zároveň ponechat dostatečný prostor pro najímání i propouštění.

Dánská inspirace

Aghion jako příklad této komplementarity uvádí dánský systém „flexicurity“, který spojuje flexibilitu pro firmy s jistotou (security) pro zaměstnance. Zaměstnavatelé mohou sice relativně snadno propouštět, ale lidé, kteří přijdou o práci, dostávají štědrou podporu v nezaměstnanosti, rekvalifikaci a aktivní pomoc při hledání nového zaměstnání. 

Dánské pojištění v nezaměstnanosti může u nízkopříjmových pracovníků nahradit až 90 procent předchozího výdělku, přičemž dávky mohou být vypláceny až dva roky. Současně jsou ale lidé na dávkách povinni hledat si aktivně zaměstnání, přijímat nabídky nebo se vzdělávat. 

Tento systém podporuje schopnost lidí měnit práci a možnost firem zaměstnávat jen ty, pro něž mají produktivní uplatnění. Příliš obtížné propouštění totiž brzdí změny, produktivitu i růst. Podle údajů dánské vlády změní každý rok zaměstnání v soukromém sektoru zhruba čtvrtina Dánů. Snadnější najímání a propouštění zároveň snižuje riziko pro firmy, takže jsou ochotnější dát šanci i lidem, kteří by jinak zůstali mimo trh práce.

Právě proto se dánský model objevil i v českých debatách o reformách a Národní ekonomická rada vlády navrhla modernizaci zákoníku práce, včetně větší flexibility při propouštění v kombinaci s odstupným.

Dánský model je inspirativní, ale není univerzálním návodem pro všechny. Každá země musí tento princip přizpůsobit svým vlastním institucím, trhu práce a míře důvěry mezi státem, podniky a pracovníky. 

Flexikurita je totiž drahá. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj patří výdaje Dánska na aktivní politiku zaměstnanosti k nejvyšším mezi členskými zeměmi. Dánsko si tuto politiku může dovolit, protože vysoké daně jsou vyváženy vysokou důvěrou ve veřejné instituce. I ono ale nyní svou politiku reformuje, aby své zdroje využívalo ještě efektivněji.