Dokumentarista Jan Gebert: Extrémní věci začali dělat normální lidi | E15.cz

Dokumentarista Jan Gebert: Extrémní věci začali dělat normální lidi

Iva Přivřelová

Jako jediný český režisér letos představil na Berlinale svou novinku Jan Gebert, jeho snímek Až přijde válka dokonce zahajoval sekci Panorama Dokumente. Portrét kontroverzní domobrany Slovenskí Branci a jejich nebezpečných autoritářských tendencí by měl na podzim přijít do kin. Prozatím je k vidění v Praze na festivalu Jeden svět, doprovázený debaty s tvůrcem.

Jaká byla světová premiéra na Berlinale?

Fajn. Film otevírá spoustu otázek a dotýká se kontroverzních témat, takže vyvolal živou diskusi. Jeho obsah je srozumitelný i za hranicemi Slovenska. Netýká se jen minulosti jedné země, podobný problém se vyskytuje v celém současném západním světě, kde stoupají populistické tendence.

Ve filmu se nepouštíte do velké konfrontace s Branci. Pozorujete je, co dělají, a spoléháte, že divák se zhrozí sám.

Tahle metoda je pro někoho asi nezvyklá, řada lidí má pocit, že diváci potřebují slyšet odsouzení Branců. Já myslím, že je silnější bez obalu a zblízka ukázat, jak se ti lidé chovají, a nechat to na diváka působit. Není třeba dovysvětlovat, že diktatura je špatná. V diskusi po premiéře se jeden člověk ptal, jestli film není propagace Branců, ale zároveň vyprávěl, jak moc ho zasáhl. Řekl bych, že emoce, kterou to v něm vyvolalo, je odpovědí na jeho otázku. Až přijde válka není propagační. Neukazuje Brance zidealizovaně.

Šimon Pánek: Evropa je jako celek slabá. Máme strach z budoucnosti

Proč zakladatele skupiny často snímáte i v soukromí?

Extrémní věci začali dělat normální lidi. Dřív se tvrdilo, že extrémní názory, nenávist vůči různým skupinám hlásají frustrovaní, chudí nebo dlouhodobě nezaměstnaní. Dneska to samé prohlašuje vaše učitelka, soused nebo prezident. Stala se z toho norma. Když slušní chlapci ze ctihodných středostavovských rodin dělají domobranu a mluví o slovanské krvi a panslovanské vzájemnosti, je to strašidelnější. Mohl jsem natočit film, kde bych ukázal, že tuhle ideologii hlásají směšní idioti, na které se můžeme dívat zdálky jako na zvířata v ZOO, protože se nás to netýká. Tak bych se vyvaroval nařknutí z propagandy. Zároveň by ten film ale vůbec neodrážel, co se teď děje. Proto jsem se snažil ukázat Brance jako normální lidi.

Jak jste s protagonisty filmu jednal?

Řekl jsem jim, že bych observační metodou chtěl ukázat, co dělají. Oni nemají pocit, že by prováděli něco nelegálního nebo nebezpečného. To, co nám připadá divné, třeba že si zakážou volby a vyhlásí se doživotními vůdci, nebo že si místo jmen rozdají čísla, jim nepřijde jako známka něčeho patalogického. Berou to jako nějakou svou hru. Takže mě to nechali natočit. Myslím, že nebyli až tak naivní, aby si mysleli, že fond kinematografie, firma PINK a HBO Europe jim bude platit propagandistický film. Asi jim ale lichotilo, že o nich vznikne dokument, řekl bych, že ego hlavního protagonisty hrálo velkou roli.

Když se pak podívali na hotový snímek, uvědomili si, jak si protiřečí?

Oni nejsou blbci. Zakladatel Branců studuje filozofickou fakultu, jeho pobočník, který vede výcviky, je předním výzkumníkem ve slovenské akademii věd. Nejde o outsidery. Samozřejmě tam viděli body, které ukazují, že si protiřečí. Třeba když řvou na uprchlíky a posléze říkají, že by se jim mělo pomáhat. Ten den, kdy jsem jim ho pouštěl, jim film asi přišel jako docela věrný portrét. Druhý den chtěli odstoupit od smlouvy, pak si to zase rozmysleli. Uvidíme, jakou diskuzi ten film vyvolá a jaké to bude pro ně mít následky.

Recenze: Mečiar jako obraz všech populistů

Jak dlouho jste je natáčel? V úvodu Branci vypadají jako hnutí pár kluků, na konci jako celkem populární organizace.

Natáčel jsem je skoro tři roky. Film se odvíjí víceméně chronologicky. Na začátku ukazuje jakousi skupinku dětí, jejich činnost působí jako chlapecká hra na dobrodružství, Rychlé šípy se zbraněmi. Ale postupně, jak se mění politické klima v Evropě, získávají čím dál větší sebevědomí. Stává se z nich mainstream a chtějí se podle toho chovat a vstoupit do politiky, do společnosti.

Bavili jste se spolu o politice?

Ne, bavili jsme se o tom, co se bude a nebude natáčet. Občas se mě snažili do nějaké debaty zatáhnout, ale podle mě nemělo smysl se s nimi o politice hádat. Nedělám to moc ani s jinými lidmi, u kterých cítím nějaký blok. Přijde mi to jako ztráta času. Myslím si, že je lepší na ně zapůsobit nějakým příkladem, aby si o sobě sami něco uvědomili. Třeba Až přijde válka spustí debatu, která Brancům dodá nějaký korektiv a může mít větší dopad než nějaké moje rady nebo vysvětlování, co je dobré a špatné.

Nejdiskutovanější film Berlinale? Norský film o Breivikově masakru na ostrově Utøya

Váš dokument ukazuje, že chování mladých Branců nijak zvlášť nekorigují ani rodiče nebo policie.

Nikdo je neusměrňuje. Zlom ale nastal, když si uvědomili, že říkají totéž, co Miloš Zeman nebo Donald Trump. Tím filmem jsem chtěl ukázat, že slova a skutky o dvě generace starších politických lídrů nekončí ve vzduchoprázdnu. Jsou to semínka, které postupně vyklíčí a vyroste z nich toto. K tomu jsem chtěl i zachytit, jak se může rodit totalita, když lidi okolo mlčí. Nechávají lidi s extrémními názory být, jako kdyby to bylo v pohodě.

Bylo psychicky náročné portrét této skupiny natáčet?

Občas jo, ale nejezdil jsem se na Slovensko rozčilovat nebo projevovat svoje pohoršení. Snažil jsem se pochopit, z čeho vyrůstá jejich uvažování. Nejezdil jsem za nimi jako misionář. Mě ani ta skupina sama o sobě nezajímá. Vybral jsem si ji, protože jsem v ní viděl zrcadlo toho, co se děje teď v Evropě.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!