Pětadvacet let stojí v čele nejvýznamnější neziskové organizace ve střední a východní Evropě. Každý rok rozdělí mezi potřebné v Česku a v cizině stamiliony korun. Za jeho působení v čele Člověka v tísni vznikl také dokumentární filmový festival Jeden svět, jehož 20. ročník právě probíhá. Za tu dobu se stal největší přehlídkou filmů s tematikou lidských práv na světě. „Když se řekne Člověk v tísni, je to vyhraněný názor na lidská práva v zahraničí, postoje vůči české společnosti. Jdeme do spousty těžkých témat a nedáváme si bobříka mlčení,“ říká ředitel organizace Šimon Pánek.
Na lidská práva nejen v cizině máte vyhraněný názor. Přesto dají zahraniční vlády peníze právě vám, české organizaci. Může za tím být i to, že Češi jsou nekonfliktní a nemají geopolitické či například nerostné zájmy?
Do hlav donátorů přesně nevidím, ale neskromně bych řekl, že jsme dobří a v některých situacích lepší než západní instituce. Umíme více improvizovat, máme dost velkou kuráž, jdeme do nebezpečnějších a senzitivnějších míst − i o kus dál než velké nevládní organizace hlavně z USA. Také jsme relativně mladí a můžeme být pružnější, zatímco většina velkých západních nevládek existuje 40 i 80 let.
Velkou roli hraje i kvalita, vnitřní pravdivost, otevřenost. Hodnoty, o nichž všichni mluví, ale zdaleka ne ve všech firmách nebo organizacích se opravdu dodržují. Donátoři nejsou hloupí, oni si umějí vše zjistit, změřit, a podle toho nakládat se svými penězi. Vliv může mít i to, že jsme relativně levní, skromní, i platovou politiku držíme odpovídající neziskovce.
Co si mám pod tím představit?
Samozřejmě že lidé, kteří řídí stamilionové projekty ve světě a srovnávají se s kolegy ze západních zemí, nemohou mít tisíc dolarů. To by nám nevydrželi. Ale pořád nemají pět či deset tisíc dolarů, jako mají lidé z některých organizací v USA, kde je to považováno za profesionální práci a top pozice jsou velmi slušně zaplacené.
Zahraniční vlády či globální organizace stojí za 85 procenty vašich peněz. Máte pocit, že vypisují „správné“ projekty, kde je třeba pomoci?
Do projektů a tendrů, které nedávají smysl, se nehlásíme, protože nakonec je z toho frustrace na všech stranách. Frustrovaní jsou lidé, kterým pomáháte, protože jim pomáháte špatně, děláte něco jiného, než potřebují. Frustrovaní jste vy, protože děláte něco, na čem vidíte, že nemá smysl, a frustrovaný je nakonec i donátor, neboť vidí, že financuje něco, co nedává smysl. Je to jedna z důležitých součástí mého školení nováčků.
Jak nákladná je jedna mise?
To se nedá jednoduše vyčíslit. Jsou relativně levné mise v bezpečných zemích, typicky v transformujících se státech na Balkáně, v Moldavsku, Gruzii. Pomáhají třeba se zavedením systému sociálních služeb.
Nestavějí se tam školy, nevozí tisíce tun potravin, nemusejí mít bezpečnostní zajištění, vysílačky, landrovery, neprůstřelné obrněné místnosti. Taková mise může dávat smysl i za několik milionů ročně. Ale za severní Sýrii byl loňský obrat 450 milionů, protože jsme tam živili 200 tisíc lidí měsíčně, což samozřejmě stojí strašné peníze.
Bude jich nejspíš potřeba stále více, že? Ideální svět bez nutnosti pomáhat potřebným nás asi nečeká.
Několik posledních let vypadá, že svět se hodně komplikuje. Posunuje se k nějaké multipolaritě s různými centry moci.
Skončí středoevropský klid mnoha let bez válek?
Evropa je dnes v asi nejtěžší situaci od druhé světové války. Není to úplně nadnesené, že hledá cestu dál. Ztratila výsadní postavení ve světě jednak proto, že se svět
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
