Lana Wachovská se rozhodla, že si filmařský svět po takřka dvou dekádách zaslouží pokračování legendární trilogie, která ve své době definovala žánr a do tvorby filmů vnesla řadu nových trikových postupů a dogmat – minimálně tedy alespoň o prvním dílu Matrixu se to dá tvrdit. O nedávno uvedeném čtvrtém díle Matrix Resurrections se nicméně dá tvrdit, že byť po čtvrtém díle diváci a fanoušci toužili, tak si tohle rozhodně nezasloužili.
Na filmu je solidních možná tak prvních 20 minut. Během nich je vidět obstojná filmařina i celkem dobrý pokus o vybudování příběhu, atmosféra je příjemná a diváka úspěšně „zahákne“. Asi tak na dalších deset minut. Po první půlhodince se však ve stále větší četnosti začne projevovat nezvládnutá akční kamera, jejíž některé záběry by se styděli použít i režiséři béčkových akčňáků. Vedle rušivých a mnohdy velmi špatně choreograficky zvládnutých scén si také divák začne uvědomovat, že tak nějak postrádá motivaci film dokoukat.
Velmi proměnlivé tempo vyprávění příběhu a jakákoliv absence čehokoliv, co by šlo označit za dobrou hudbu, pak působí více divácké bolesti než radosti. Nevyváženost díla podtrhují dobře vypadající digitální efekty, které se, naneštěstí, střídají s výše zmíněnou nezvládnutou akční kamerou a místy hutnějšími, trochu více psychologicky pojatými scénami (obzvláště na začátku jich je dost a jsou druhou a možná i poslední ozdobou filmu).
Trailer k filmu Matrix: Resurrections
Tou první a hlavní ozdobou filmu je herecký výkon Keanu Reevese a Jessicy Henwickové. Keanu dostal příležitost si více zahrát Thomase Andersona než takřka „superhrdinského“ Nea a jeho mentální rozpoložení uchopil s grácií. Henwicková a její postava kapitánky Bugs ve filmu působí svěže a ukazuje, že by příběh ze světa Matrixu mohl klidně stát na ní, bez Nea i Trinity. Podmínkou by však bylo, že by jej musel napsat někdo jiný, než Wachovká a její kolegové David Míitchell a Aleksandar Hemon, kteří story Matrix Resurrections scénáristicky dost zmrzačili.
Řada pasáží filmu totiž působí až směšně, flashbacky scén z dřívějších filmů, kterých je do dvouhodinové stopáže nakydáno až přespříliš, vyvolávají spíše dojem, že divák sleduje retrospektivu o tom, „jak jsme tehdy natočili tři dobré filmy“. Ty záběry tam ale tak nějak musejí být, jinak by v té stopáži nebylo jiného dobrého a pochvalného. Lana Wachovská nedodala nic, co slibovala, jen politováníhodný galimatiáš, který od poloviny své délky diváka prakticky jen nepříjemně dráždí, ba přímo obtěžuje.
Hodnocení: 4/10
