Aktivní třicátník v invalidním důchodu na tom ještě není tak špatně jako jeho nevyzpytatelná matka nebo apatický otec se stejnou diagnózou a svým svérázným způsobem často přemýšlí o bohu, své nemoci či vlastním životě. A moc rád natáčí krátká amatérská videa (na internetu má vlastní stránku a na YouTube vlastní kanál).
Film, na němž se podílela česká HBO, nemá takovou emotivní sílu jako zmíněný snímek Davida Vondráčka o bezdomovcích žijících na hřbitově v bludu o vlastní svobodě. Byť jej s oceňovaným filmem spojuje i jméno střihačky. Zajímavě ale odkrývá kus izolovaného života psychicky nemocných i trochy ze života na malé obci otravovaného malichernými spory.
Celým filmem, který vznikal asi rok a neobsahuje žádný velký vývoj, se táhne motiv touhy po spojení. Jiří Láska ho zkouší navázat pomocí svých filmečků, pomocí vysílačky i pomocí uspořádaní velké oslavy svých třicátin. Jeho kondice, s níž se není lehké vypořádat, ale zůstává velkou překážkou.
Režisérka Dagmar Smržová, která pro HBO před třemi lety natočila už dokument o boji za život těžce postiženého dítěte Zachraňte Edwardse, chce podle svých slov novinkou přispět k diskuzi o tom, zda mají psychicky nemocní lidé žít v ústavech, nebo víc mezi ostatními. Možná i proto a z osobních sympatií trochu tlačí na city a záběry občas podbarvuje sentimentálním hudebním doprovodem.
Její natáčení, doplněné filmovými díly pana Lásky, které vystihují jeho osobnost i situaci, by víc těžilo z většího odstupu, i časového mezi jednotlivými návštěvami. A možná i z doplňků odborníků, kteří by jeden osobní příběh zasadili do kontextu. I jako určitá forma deníku má film co říct, jen je toho o něco méně.
