Kniha plyne až příliš samovolně, jako by zpovídající Honza Dědek do Vlčkova monologu dodatečně jen dopsal otázky, aby budily zdání rozhovoru. Výpovědi nijak nekonfrontuje, mnohdy se ani nesnaží rozkrývat souvislosti. Výsledkem je proto tisící výpověď o šedesátých až osmdesátých letech, shodná s obrazem vykresleným již v seriálu Bigbít a mnoha knižních publikacích.
Nic nového se nedočtete ani k tématu údajné Vlčkovy spolupráce se Státní bezpečností. Autor jej nechává uhýbat a odbíhat k zobecněním (horší než donašeči byli ti, kteří něco z neopatrnosti prořekli) a v plné nahotě vyplouvá na povrch problematická redakce textu. V druhé polovině totiž přestává být zřejmé, zda se Vlček chce podělit o zkušenosti, vyprávět hospodské historky, anebo si vyřídit účty. A autor se jej nijak nesnažil usměrnit.
Vlček až nekriticky vyzdvihuje vlastní přínos, leckdy za cenu shazování práce ostatních. A z toho, jak se přitom jeho slovník podobá normalizačnímu, mrazí v zádech. Klišé o intelektuálech střídají prohlášení na stranu zesnulého skladatele Karla Svobody, v nichž šla veškerá slušnost stranou, stejně jako v rozpravě o rozhlasových play listech tvořených počítači. Dle Vlčka existuje jediný způsob, jak programy vytvářet, a s jeho odpůrci na hranici!
Úlohou autora či redaktora je udržet zpovídaného v kolejích a oddělit zrno od plev. To podstatné a nesmírně cenné, co Vlček může říci, zůstalo v této knize jen nakousnuto. Ani zdaleka však vytěženo.
***
Honza Dědek & Josef Vlček: Zub času rozhovor Nakladatelství: Galén, 2012 Hodnocení: 50 %
