Bydlelo se tu už před čtyřmi tisícovkami let, bojovalo před sto lety a dnes tu vládne ukázková pohoda. Návštěvník u Ledrenského jezera zjistí, proč tu místní dělají lívance a jak je možné, že někteří dokonce zvládnou zazpívat Kde domov můj.
Šestnáct set metrů nad mořem je už docela nálož. Přesto i sem, do průsmyku pod horou Tremalzo, vedou cyklistické i pěší trekové trasy. Škrábat se sem sice není žádný med, bohatě se to však vyplatí. Za dobrého počasí lze odtud přehlédnout notný kus italské oblasti Trentino (Tridentsko) od Lago di Ledro až ke známějšímu Gardskému jezeru ležícímu o poznání níž. A jestli turista cestou narazí na girlandy jemných, okem téměř neviditelných sítí, je tu v tu nejsprávnější dobu.
Od konce léta až do října průsmykem protahují cestou na jih tisíce ptáků a ornitologům z kroužkovací stanice v Bocca Casèt začíná perná sezona. Odchytové sítě musejí kontrolovat i v noci, přesto si však najdou dost času k tomu, aby zájemcům podrobně představili své úlovky. A že je o čem vyprávět. Odborníci tu napočítali sto pětasedmdesát druhů opeřenců od trpasličích střízlíků po obrovské čápy.
Ledrenské jezero z té výšky vypadá jako velký oválný akvamarín, který někdo upustil do údolí mezi horami. Se svými téměř třemi kilometry na délku a jedním na šířku nabízí spoustu zábavy pro všechny, kdo holdují plavbě pod plachtami i s motorkem v zádech. Se svou nadmořskou výškou přes 650 metrů patří mezi nejvýše položená jezera v Evropě, kde se pořádají mezinárodní jachtařské regaty.
V marině Associacione Vela Lago di Ledro půjčují veškeré vybavení a umožňují také otestovat turistův smysl pro rovnováhu — ať už jen tak vestoje při tréninku stand-up-paddlingu, nebo rovnou s větrem v zádech při rychlejším windsurfingu. Skutečný adrenalin však číhá v říčních údolích kolem jezera. Ti, kteří zatím hledají slovo kaňoning jenom ve slovníku, mohou zdolávání vodopádů vyzkoušet na mírném Rio Palviku. O poznání divočejší Rio Nero si své „černé“ jméno opravdu zaslouží, takže je vhodná pro ostřílenější jedince.
Gnocci boemi
Kdo má rád dobrodružství v sedle nebo šlapání v rytmu pohorek, okolí Lago do Ledro si určitě užije i bez namáhavého výšlapu na zdejší nejvyšší horu. Kolem jezera se vinou desítky kilometrů stezek a tras všeho druhu. Až při zdolávání zdejšího vesměs rovinatého terénu ve vesnici Bezzecca narazí Čech na Piazza Nový Knín, neměl by se nechat vyvést z míry. Ledrenské údolí má s českou kotlinou společného mnohem víc, než se na první pohled zdá, a povědomých názvů či slov se tu vyskytuje překvapivě hodně.
„Když jsem přijel poprvé k rozpadajícímu se domu do Sobotky zjistit něco z minulosti své prababičky, bylo z toho v celé vesnici pozdvižení,“ vzpomíná s úsměvem trentinský rodák Fabio Gerola. „Nejdřív byli všichni plní podezření, pak jsem jim musel vykládat příběh jejího válečného stěhování pořád dokola až do večera,“ dodává. Je to osud společný tisícům rodin od Ledrenského jezera.
Za první světové války se okolní hory staly válečnou frontou, takže úřady odsunuly civilní obyvatelstvo do vnitrozemí tehdejšího Rakouska-Uherska – zčásti kvůli bezpečnosti a zčásti proto, aby ledrenští muži nedezertovali k Italům na druhé straně fronty. Zdejší ženy a děti nakonec v Česku strávily celé čtyři roky života, což vysvětluje spoustu dalších podivností ledrenské kultury. V nabídkách restaurací kolem jezerasou lívance nebo knedlíky, jež se často maskují za veskrze italský název „gnocchi boemi“. Majitel zdejšího minipivovaru Leder vaří český světlý i tmavý ležák a na pergole u zdi si pěstuje pravý žatecký chmel. Sousloví „La Repubblica Ceca“ často slouží jako svérázná vstupenka do obýváků i srdcí ledrenských starousedlíků.
Než se host rozkouká, ocitne se u nich doma nad sklenkou domácí ořechovice a hromadou zažloutlých černobílých fotografií, českých vlaječek a věkem zašlých vzpomínek. Kontakty místních s jejich českými přáteli přitom leckdy přežily všechno možné včetně komunistického režimu. „Prababička si s českými hostiteli psala až do své smrti. Také jim zkoušela v balíčcích posílat nějaké věci na přilepšenou. Ty však nikdy nedorazily, protože je zabavili čeští pohraničníci,“ uzavírá Fabio svůj příběh.
Lék na válku a pravěké menu
Válečné příběhy Ledrenských jsou sice těsně spjaté s českými zeměmi, zdejší všelék na poválečnou bídu je však veskrze italský. Vymyslel ho lékárník Achille Foletto z největší ledrenské vesnice Pieve a vzhledem k tomu, že byl celý kraj vydrancovaný do morku kostí, musel namíchat hodně silnou směs. Aby porazil malomyslnost, použil maliny a jahody z okolních lesů a přes šedesát objemových procent alkoholu. Výsledný likér Picco Rosso přežil až do dnešních mírových dob a stejně jako dřív zvedá náladu místních i turistů.
Pokud bude pocestný chtít na chvíli vyměnit sportovní zápřah celého těla za trochu ruční práce, může navštívit bývalou Folettovu lékárnu. Dnes je z ní muzeum s obrovským herbářem, ručním strojem na výrobu pilulek nebo s objemnou kredencí s křivulemi a lahvičkami s dobovými léky i jedy. Ty nejcennější z nádob jsou přitom ručně vyráběné z pravého českého skla. Lektvary tu však vznikají i dnes. Z bylinek vlastnoručně nasbíraných v lékárnické zahradě si může návštěvník sám připravit měsíčkovou nebo slézovou mast. Umíchat její základ z olivového oleje tak, aby byl jemný a bez hrudek, je skoro stejně namáhavé jako přeplutí jezera na šlapadle.
Cesta do dávné minulosti
Plavba z Pieve do protilehlé vesnice Molina je přitom něco jako cesta časem do minulosti. Dnes stojí na březích Ledrenského jezera pět menších městeček a vesnic, bydlelo se tu však mnohem dříve. Konkrétně koncem doby bronzové před čtyřmi tisíci lety. Zbytky vesnice na kůlech, které se s několika podobnými alpskými místy dostaly až na seznam světového dědictví UNESCO, spatřily světlo světa díky výkřiku moderní techniky. Téměř před sto lety zprovoznili na nižším, Gardském jezeře vodní elektrárnu a díky následnému poklesu hladiny vody v Lago di Ledro se staré kůly dostaly znovu na souš.
Tehdejší život nebýval žádný med. Dokazuje to lovec v hábitu z kozích kůží, jenž se před dřevěnou
