Listopad 1989: Kliky cyklostylů se točily načerno, milice fasovaly ostré

Chceme čistý vzduch. Krušné hory žalují. Tato hesla lidé před dvaceti lety skandovali v listopadových dnech na náměstích. Nejdřív v Teplicích, pak i v Ústí nad Labem. „Za svržením režimu v Teplicích a Ústí nebyly politické, ale spíš ekologické požadavky,“ říká historik ústeckého muzea Václav Houfek. Komunisté nechali podstatnou část Podkrušnohoří zničit těžbou.

Nevětrejte. Nechoďte ven

„Polovina dětí trpěla zánětem průdušek a druhá měla chronickou bronchitidu. Kvůli smogu nejezdily autobusy, takže se lidé nedostali do práce. Z ampliónů a rádia zněly výzvy, abychom nevětrali a nepouštěli děti ven. Ke svržení takového režimu nepotřebujete být politický disident,“ konstatoval Houfek. Pád komunismu předznamenal počátkem roku 1989 výbuch v atriu na Lidickém náměstí v sousedství krajského sídla komunistů. „Detonace rozbila okna a poškodila fasádu. Tlaková vlna poničila i dveře muzea,“ vzpomíná archivář Vladimír Kaiser. Nikdy se nezjistilo, kdo to udělal. Dva dny poté pohrozil neznámý anonym dalším výbuchem, tentokrát v ústecké Masarykově nemocnici. „Tady už policie byla úspěšná. Muž, který vyhrožoval, byl členem komunistické strany a Lidových milicí. „Spojení s výbuchem v atriu mu ale policisté neprokázali,“ dodává archivář Kaiser.

Od ekologie k Národní

Po ekologických demonstracích mezi dvanáctým až čtrnáctým listopadem v Teplicích chtěli ústečtí aktivisté uspořádat podobné akce. Plánovali je na dvacátého listopadu. Mezitím ale společností otřásly události na Národní třídě a tvrdý zákrok policistů proti pražským vysokoškolákům. Jako první na ně reagovali ústečtí vysokoškoláci, kteří v pondělí dvacátého listopadu vstoupili do stávky. O dva dny později je podpořili členové Činoherního divadla. Ten den se také v ústeckých ulicích objevily první letáky o usnesení Občanského fóra. „Žil jsem tenkrát na plný pecky,“ vzpomíná fotograf Petr Berounský. Na černobílý film zachycoval dění. „Holky v Činoheráku psaly na psacích strojích výzvy, klika starého cyklostylu se nezastavila, i když každá blána měla být schválená,“ popsal fotograf. Jezdil starou „stopětkou“ dvakrát denně do Prahy pro zprávy a letáky do pražského Mánesa.

Adrenalin a zápal

„Cítil jsem se jako hrdina. Když jsem jel s kamarádem do kotelny za Ústím zjistit, jestli estébáci nepálí archivy, pořádně jsem riskoval. Jasně že pálili, z komínů se kouřilo. Ale nedostali jsme se dovnitř, silnice zatarasená, svítili jsme na sebe autama. Nevěděl jsem, jestli mě nezastřelí. To byly první dny, ještě vůbec nebylo jasné, kam se to otočí,“ vzpomíná fotograf.
Petr Gandalovič, tehdy vysokoškolský učitel, dnes patřící k politické špičce, byl jedním ze zakládajících členů ústeckého Občanského fóra. „Fungovali jsme jako parta, každý dělal, co bylo potřeba a spoustu věcí navíc. Takovou spolupráci ani atmosféru jsem už od té doby nikdy nezažil. A také si vybavuji strach z toho, že se do událostí zamíchají milice a bude z toho masakr,“ vzpomíná politik.
Největší demonstraci zažilo Ústí v den generální stávky, sedmadvacátého listopadu. Souhlas s požadavky Občanského fóra přišlo na Mírové náměstí vyjádřit až čtyřicet tisíc demonstrantů. „Toto shromáždění před budovou krajského výboru KSČ mělo zásadní význam i pro celou republiku,“ podotkl historik Houfek. Tehdejší šéf krajského vedení komunistů Václav Šípek totiž nechal povolat jednotku Lidových milicí, což byly ozbrojené oddíly z místních továren. Měly samopaly a v nich ostré náboje. „Situace byla napjatá a stačilo, aby někdo náhodou vystřelil, a mohlo dojít ke krveprolití. Proto velitelé Lidových milic odmítli uposlechnout rozkaz a poslali stížnost na ústřední výbor komunistů o postupu krajského vedení strany,“ doplnil Houfek.

Vzpoura ústeckých milic přispěla velkou měrou k odzbrojení a rozpuštění všech těchto polovojenských jednotek, které sloužily režimu od roku 1948. „Právě po událostech v Ústí začaly odzbrojovat milice po celém státě,“ dodal Houfek. Po generální stávce bylo jasné, že komunistický režim prohrál. Šéf krajského výboru Václav Šípek pak definitivně rezignoval 6. prosince.