Lucie zbourala O2 arenu, ale tím to zřejmě končí

Takových koncertů tuzemských kapel, jakých odehrála původní čtveřice David Koller, Robert Kodym, Michal Dvořák a Petr Břetislav Chovanec alias P.B.CH. za vydané pomoci Kollera juniora Adama a ve dvou písních hostující zpěvačky a novopečené matky Lenky Dusilové, se totiž v české kotlině příliš nevidí.

Nechybělo nasazení, ačkoliv by člověk po třetím koncertě v Praze a desátém v Česku za sebou očekával jistý útlum. Pravda, na Kodymovi s P.B.CH. bylo přece jen trochu vidět jistá těžkopádnost, na rozdíl od stále koncertujícího Kollera a aktivního Dvořáka. Celý koncert tak jako lídr táhl právě Koller ve výborné formě, zpívající čistě, střídající původní bicí s akustickou kytarou a obstarávající i většinu komunikace s publikem.

Jeho pozici pomohla i skutečnost, že jím zpívané prastaré písně typu Šrouby do hlavy, Troubit na trumpety by se nám líbilo, Oheň či „novější“ Černí andělé, Amerika, Pohyby a další nezní archaicky ani po zhruba dvou desítkách let od jejich vzniku. To se na druhou stranu nedá říct od dávného hitu Panic, který v podání nyní již sedmačtyřicetiletého Kodyma zní poněkud…divně.

Nechyběla technika na úrovni zahraničních hvězd. Nechyběly vychytávky, jako malé výsuvné pódium, na kterém bubnující Koller efektně doplul až nad hlavy diváků do výšky několika metrů nad nimi, či tisíce stříbrných papírků vystřelených do publika při písní s drogami v hlavní roli Medvídek.

Nechyběl zvuk, na který jsme zvyklí většinou jen u zastávek zahraničních kapel. A nechyběli diváci, kterých jen na tři pražské koncerty přišlo přes 45 tisíc, kteří po závěrečné písni tleskali téměř v celé hale ve stoje, a zklamán tak odcházel jen málokdo.

Jenže Lucie zpět není. Je to impozantní, ale dočasný návrat. Bez nových písní to totiž nejde. Každý trvalejší návrat na hudební scénu by měl přinést i něco nového, zejména nové písně. Podařilo se to Iggymu Popovi a jeho Stooges, v tuzemsku pak Jasné páce, mimo jiné právě za velkého přispění spoluzakladatele této dávné pražské novovlnné legendy Davida Kollera.

A tak když se Koller po dvou hodinách strhujícího koncertu na závěr s nadsázkou jako vtip optal přítomných: „Tak zejtra, jo?“, víme, že zítra - s výjimkou koncertu na Rock for People - už asi opravdu žádné nebude. A to je škoda - zejména když člověk vidí, co všechno je dnes v tuzemské kotlině považováno za první ligu a co kvalit a záběru Lucie ani zdaleka nedosáhlo.