Stěhovák na úrovni
Luxus bylo slovo, které si v letech minulých s malými MPV spojoval málokdo. Pokud někdo zatoužil po voze, jehož hlavním úkolem bylo převážet děti a všechny jejich hračky a svršky, volil většinou auta se značkami Renault, Ford a Opel.
Ovšem první generace Mercedes-Benz třídy B to změnila, vdechla do „stěhovacího“ segmentu jakýsi pocit majestátnosti“, její MPV bylo o patro výše, co se týkalo kvality a vybavení. A vůz slavil úspěch, pořídilo si ho více než 700 tisíc zákazníků.
Nové „béčko“ by na to očividně rádo navázalo. Jeho tvůrci se snažili, aby působilo příjemně. Výsledkem byl prosvětlený interiér, se spoustou místa. Třeba zavazadlový prostor nabídl v základním provedení 486 litrů a 1545 litrů se sklopenými sedadly. Hodně místa bylo i na zadních sedadlech.
Nadoblačné průduchy
Na první pohled na mě auto působilo solidně, měl jsem ze všeho pocit, že to vydrží ještě hodně dlouho poté, kdy se ho jako majitel zbavíte. V interiéru mne nejvíce zaujaly vzduchové „letecké“ průduchy. Zdánlivě malý detail ve velkém voze, ale vzhled interiéru výrazně povýšily.
Palubní desce vévodila uprostřed obrazovka, která nabízela informace ze systému nazvaného Mercedes Command. Vypadala tak trochu jako přilepený tablet (asi to bude hodně velké lákadlo pro české zloděje). Obsluhovala se intuitivně.
Satelitní navigace měla dobrou grafiku, ale bohužel se občas chovala zmateně. Na silničkách v okolí Vídně a při výjezdech z dálnice reagovala opožděně.
Safety First
Mercedes je synonymum pro bezpečnost a doložil to i nový vůz. Nemám teď na mysli přehršel airbagů, ale třeba systém rozpoznávání „slepých“ úhlů. Pracoval až moc dobře, chtělo se mi říci po seznámení s ním. Detekoval totiž nejen „skrytá“ auta na dálnici (což se mi hodilo, když mne předjížděl vůz, který snad spadl z nebe), ale i auta zaparkovaná v úzkých městských uličkách.
Další užitečný bezpečnostní systém upozorňoval akustickým signálem na překážky před vozem – například když se přede mnou na křižovatce zčistajasna zjevil cyklista (další spadlý z nebe).
Klídek, pijánko
Abych pravdu řekl, samotná jízda mne však moc nebavila. Byla na můj vkus příliš klidná a uměřená. Jak se na vozy této kategorie patřilo. Přesně v duchu filozofie, že šofér rodinného kočáru by si neměl hrát na jezdce F1.
Testované vozy byly vybaveny čtyřmi motorizacemi – dvěma dieselovými a dvěma benzinovými. Nabídly jen průměrné tempo – v kopcovité krajině jsem si musel vypomáhat častým řazením – zato velmi dobrou spotřebu. Na té se v ucpaných ulicích Vídně podílel i systém stop/start.
Model 180 CDI se choval na dálnici vybroušeně, uhlazeně, zatímco 200 CDI se občas projevoval překvapivě hlasitým duněním. Oba však nabídly skvělou spotřebu, ta se pohybovala zhruba kolem 5 l/100 km. Benzinové motory byly tiché, klidné. Model 200 se pyšnil 156 koňmi a byl nejrychlejší ze všech. Přesto musím říci, že mne svým zrychlením nijak neohromil.
Automat ne
Co mne zklamalo, byla sedmistupňová automatická převodovka – vždy reagovala o něco pomaleji, než jsem čekal. Stokrát lepší pocit jsem měl se šestistupňovou manuální převodovkou.
A to nejlepší jsem si nechal na konec. Řízení. Vůz byl úžasně vyvážený, skvěle vyladěný. Vždy jsem pociťoval tu správnou odezvu.
