Když přišel vysloužilý sedmasedmdesátiletý námořník Karel Vaněk na rozhovor, svým vzhledem nezklamal. Do sněda opálená tvář, dozadu sčesané bílé vlasy a světle modré oči, ve kterých i po letech zůstal otisk moře. Jeho mohutná postava pomalu sestupovala do spodního patra klubu Matt na Karlově náměstí v Praze jako do podpalubí. U stolu mu číšník automaticky přinesl dvě deci červeného vína. Karel Vaněk žil do svých devatenácti let v Plané nad Lužnicí a neustále se tam z Prahy vrací.
Já myslel, že k námořníkům patří spíš rum. Vy raději červené?
Měl jsem ho rád vždycky, ale láska k němu na moři vzrostla. Pili jsme ho i ze zdravotních důvodů. Dostávali jsme červené víno na tvorbu krvinek, a také abychom si udrželi chuť k jídlu. Když přeplujete obratník Kozoroha nebo Raka, ocitnete se v tropickém pásmu, jsou tam zvláštní podmínky.
Sklenička je tedy vzpomínkou na moře?
Je a byla i dřív. Každé první úterý v měsíci jsme se scházeli na víno s ostatními kamarády, kteří postupně nechávali služby na moři. Založili jsme klub Kladno Fermia. Podle jména naší a švédské tankové lodi, se kterou jsme se srazili za Kielským kanálem.
Srazili? Jak to?
Pluli jsme v noci za velké mlhy. Jsou pravidla, jak se mají lodě v podobné situaci chovat a jak vyhýbat. Aby o sobě lodě věděly, bouchá se na kolejnici a zvoní na zvon. Naší chybou ale do nás švédská loď narazila. Pod ponorem jsme měli díru přes šedesát metrů čtverečních. To je jako štít jednopatrového domu. Nakonec jsme s nakloněnou lodí v poledne vypluli do nejbližšího přístavu Bremerhavenu, kde nám ji opravili.
Kladno byla československá loď?
Československá námořní plavba využívala v padesátých letech minulého století lodě spolufinancované Čínou. Ta v té době nesměla provozovat námořní dopravu. Nebyla totiž členem Organizace spojených národů (OSN). Proto vznikla mezi Československem a Čínou dohoda o vytvoření Československé námořní plavby. Lodě pluly pod naší vlajkou. Jakmile se Čína stala členem OSN, došlo na začátku šedesátých let k vyrovnání a část lodí byla Číně předaná. Kladno byla první, kterou si Československo pořídilo za vlastní peníze.
Kde vzal stát peníze na vlastní loď?
Postavili nám ji Japonci, výměnou za výtěžek z dolu na antracit ve Vietnamu a za dodávku chmele. Důl zase Československo získalo od Vietnamu za to, že tam postavilo hodně nemocnic.
To byl běžný způsob, jak získat loď?
Získali jsme takhle třeba i Vítkovice. Byla to na tu dobu hypermoderní loď. Náš stát vlastnil v Etiopii důl na železnou rudu, která měla vysoký obsah hliníku. Speciálním způsobem ji zpracovávali Angličané v Edinburghu. My jim důl prodali a na oplátku jsme si mohli vybrat, co za něj chceme. Mimo jiného jsme jim zadali stavbu lodi. Byl jsem u toho, když nám loď předávali. V roce 1966 zahájila panenskou plavbu, na téhle lodi jsem se stal členem Magalhaesova výsostného bratrstva. Platí totiž, že kdo vypluje z jednoho místa na zeměkouli na východ a zase se do něj ze západu vrátí, zapíše se do této společnosti. Já se takhle vrátil kolem světa do ústí řeky svatého Vavřince.
Máte na to nějaké potvrzení?
Dostal jsem listinu, která je cennější než křestní list. Na lodi ho musí mít každý u sebe, jestli nechce, aby ho znovu křtili. Aspoň za nás to tak bylo.
A jak křest vypadal?
Byla to zábava, ale daly se při ní dost vybít vášně. Každého, kdo poprvé přeplul rovník, museli na lodi pokřtít. Předstoupil před Neptuna a jeho družinu. Tvoří ji mořská panna, hvězdopravec, doktor, holič a šest černochů, za které jsou přestrojení námořníci, kteří už mají křest za sebou. Neptun a hvězdopravec vymáhali za pomoci černochů poplatek za vstup na druhou polokouli. Ve hře byly láhve whisky nebo kartony plzeňského piva.
Proč jste takový obřad dělali?
Na druhou stranu rovníku musíte vstoupit čistý a zdravý. Křtěný proto absolvuje prohlídku. Doktor mu drhne nohy rejžákem a vymýšlí si podávání speciálních čípků, třeba smradlavého sýra. Námořník prolézá válcem vymazaným mazlavým mýdlem a z obou stran na něj stříkají vodu. Válec je symbolická cesta z jedné polokoule na druhou.
Byla taková zábava obranou proti ponorkové nemoci? Hodně záleží na tom, s kým plujete. Ale ještě důležitější je autorita kapitána. Po Bohu je hned na druhém místě on. Když přijde anglická královna na loď, servírují nejdřív kapitánovi. On je na moři reprezentantem státní moci. Může vás pokřtít, pohřbít, oddat a v případě vzpoury použít zbraň.
Potrestal vás někdy kapitán?
Jednou jsem dostal spolu s ostatními důtku, když jsme si vyjeli na výlet do Hirošimy.
Utekli jste tajně?
Měli jsme volno, ale chybělo nám povolení, že můžeme vyjet za hranice území, kde nám platila pro volný pohyb námořní knížka. Policie o nás věděla a nahlásila to kapitánovi.
To vás za celou dobu nezadrželi?
Bylo nám divné, že v jednom obchodním domě při našem příchodu hrají Novosvětskou od Dvořáka. Mysleli jsme, že je to náhoda. Přitom nás takhle vítali. Nechali nás být, i když věděli o každém našem kroku. Jinde by nás zavřeli, ale oni nás takhle elegantně sledovali, a to, že jsme porušili zákon, si s námi vyřídili až dodatečně.
Když jste se mohl volně pohybovat po světě v době totality, nenapadlo vás někdy emigrovat?
Nedokázal jsem si to nikdy představit. Nemohl bych opustit manželku a rodiče, kteří na mě doma čekali.
Nikdo vás na lodi nehlídal?
Plul s námi třeba kulturně osvětový pracovník. Měl nás komunisticky a odborářsky vést. Ale z lodi nemohl nikomu zavolat na okres a stěžovat si. Práci jsme mu mohli znepříjemnit přehnanou nebo nulovou aktivitou na schůzích.
Uvědomoval jste si rozdíl mezi totalitním Československem a svobodným světem?
Na loď nám chodil z domova denní tisk. Porovnání slov redaktorů s tím, co jsme viděli na vlastní oči, bylo mnohdy dost směšné a trapné.
Byl jste na moři dlouho?
U Československé plavební společnosti jsem pracoval osm let od roku 1960. Z toho čistého času na moři to dělalo pět let. Končil jsem na pozici druhého strojního důstojníka.
Je pravda, že má námořník ženu v každém přístavu?
Samozřejmě v přístavech byly podniky s prostitutkami, ale ty jsou i v Praze, a tam není přístav. Češi nemají v mentalitě chodit za holkama do výkladů, chtějí je mačkat za ruku a zažít romantiku. Já se snažil využít volno pro cestování. V Anglii jsem si třeba koupil ráno pět čokolád, vyjel do Londýna, večer se vrátil, druhý den to zopakoval a třetí šel do služby.
