Neapol: Umění žít. A přežít

Neapol, z terasy Grand Hotelu Parkers

Neapol, z terasy Grand Hotelu Parkers Zdroj: Hana de Goeij

Třetí největší italské město jede každý den naplno – pohltí vás a očekává, že to zvládnete. ZEN vás s pomocí průvodce Louis Vuitton City Guide provede labyrintem, kde platí, že to nejlepší je nejméně nápadné.

Neapol musela být okouzlující, vášnivá a tajuplná dívka. Staletí v její hrudi bilo srdce naší civilizace, v její náruči se hřáli králové a svůj hold jí k nohám skládali nejvýznamnější umělci své doby. Dnes je z ní lehce nerudná vznešená dáma v ošuntělém kabátě, která svá tajemství poodhalí jen těm nejvytrvalejším. Život v ní charakterizuje l’arte di campare neboli umění žít a přežít za každých okolností.

„Lidé v Neapoli vám dají vše a stanou se vašimi nejlepšími přáteli, velmi málo jim záleží na penězích či materiálních věcech,“ vypráví Dimitris Psachoulias, italsko-řecký manažer hotelu Micalo, kde jsem měla být ubytována. Nebyla. V březnu se několik set metrů od hotelu zřítil kus budovy a od té doby je celé okolí uzavřeno. „Technici potvrdili, že je u nás vše v pořádku, nikdo ale nechce převzít zodpovědnost a dát nám to černé na bílém,“ poodhaluje Dimitris stinné stránky povahy Napolitánců. Naposledy jim poslal magistrát pána, kterému bylo nedávno 95 let – ten snad už potřebné dokumenty podepíše, pravděpodobně proto, že brzy zemře a zodpovědností se trápit nemusí.

Obdobně situaci vidí i Vittorio Carità, dědic klenotnického impéria, jenž se do Neapole vrátil po letech v exilu a na kokainu. „Napolitánci doufají, že se něco změní, ale neudělají nic pro to, aby změnu sami iniciovali. Jejich schopnost adaptace je obdivuhodná.“

Jedna z neapolských ulicJedna z neapolských ulic | Hana de GoeijVětšina neapolských ulic je přeplněna lidmi i věcmi. O klidné procházce si můžete nechat jen zdát. Pozor zejména na řidiče skútrů

Taxi na cestě z letiště suverénně přehlíží stopky a na milimetry se vyhýbá kolemjdoucím. Údajně mají řidiči k chodcům respekt, nicméně na neapolských silnicích vládne zákon džungle. Bez mrknutí oka chce řidič za cestu z letiště 60 eur, fixní taxa stanovená městem je 23 eur. Není nad to domluvit se na ceně předem.

„Situace v Neapoli je v podstatě podobná jako v Africe,“ konstatuje Michelle Lowe, hoteliérka vychovaná v Británii, která v Neapoli žije už šestnáct let, „já už nevěřím ani policajtům, stejně si všechno překroutí podle sebe.“ Opatření, která město dělá, jsou podle Michelle nepromyšlená, polovičatá a populistická. Posledním příkladem je pěší zóna podél moře. Myšlenka krásná a pro pár šťastných i velmi výnosná. Zbytek bude trpět ještě nižším počtem parkovacích míst než doposud a obchody, k nimž se nikdo nedostane, zajdou na úbytě. Podle dosavadních indicií to vypadá, že Neapol bude rájem pro turisty a peklem pro místní, kteří chtějí hrát podle nějakých pravidel.

Škaredé černé obleky

Neapol není místem pro vysoké podpatky. Velká část města leží na skále, která vyrůstá z moře, a garantuje tak téměř horolezecký zážitek. Oblíbeným dopravním prostředkem jsou tedy místní lanovky neboli funicolare, pomocí nichž se lze přepravovat mezi jednotlivými patry města. Tentokrát jedeme dokonce zadarmo. Náš průvodce Dimitris se totiž s hlídačem lanovky jednoduše domluvil.

Neapolská lanovkaNeapolská lanovka | Hana de GoeijLanovky, italsky funicolare, jsou jedním z nejvyužívanějších prostředků neapolské hromadné dopravy

„Je spíš výjimkou, že někdo lístek má. V Neapoli se s lidmi vždy domluvíte,“ směje se čahoun. Mimochodem, za návštěvu stojí i stanice metra na trase 1. Stanice Toledo byla loni vyhlášena nejkrásnější stanicí Evropy a pro cestující simuluje fascinující sestup pod mořskou hladinu s efekty, jež rozvlní moře i na studených zdech podzemního tunelu. Skoro to vypadá, že Neapol je pod povrchem čistější než na povrchu.

Napsat, že nevím, na co se dřív dívat, by bylo hrubým podceněním situace. Neapol mne jednoduše pohltila a čekala, co zvládnu. Její fasáda člověka nechává relativně v klidu, vznosné paláce dávno ztratily svůj lesk, výlohy značkových obchodů se nijak neliší od jiných měst a pouliční frmol, v němž bojuji o místo na slunci, je vyčerpávající. Musím jít na jistotu za tím, co staletí přetrvalo. V tomto úsilí se bez dobrého průvodce neobejdu a City Guide od Louis Vuitton opět nezklamal. Servíruje mi jako na stříbrném podnose místa, jež neznají ani někteří domorodci.

Neapol, obchůdek bratrů RicciovýchNeapol, obchůdek bratrů Ricciových | Hana de GoeijObchod bratrů Ricciových je vyhledávaným cílem příznivců kvalitní obuvi. Již několik generací vyrábějí páskové sandály Capri, každému přesně na míru a nezničitelné. Vydrží prý celý život

Mario Talarico je příslušníkem čtvrté generace rodiny, jež v roce 1860 založila firmu na výrobu deštníků. Krámek v uličce odbočující z nákupní Via Toledo lze minout, i když jej hledáte. Nad vchodem visí deštník, cedule se jménem je ale nenápadná, ostatně jako u všech obchodů, které v Neapoli skutečně stojí za to. Mario, jemuž je už přes osmdesát, sedí schoulený na rozvrzané trojnožce a sklání se nad kusem dřeva, ke kterému umně připevňuje drátěnou kostru budoucího deštníku. Jeho výrobky byly kdysi velmi populární mezi členy neapolské aristokracie a obyčejným smrtelníkům je dnes posílá do celého světa.

Neapol, výrobce deštníků Mario TalaricoNeapol, výrobce deštníků Mario Talarico | Hana de GoeijMario Talarico ve své dílně, kde celý život vyrábí deštníky. Jméno jeho rodiny je v Neapoli pojmem

Rukojeti jsou vyřezávány z kostí a z cenného dřeva, které Mario mimo jiné dováží ze střední a východní Evropy. Denně zvládne ve své dílně, vyzdobené fotografiemi, kde se usmívá v objetí celebrit, vyrobit tři až čtyři deštníky. S jeho deštníkem si domů odnášíte kus neapolské historie a řemeslný skvost prvotřídní kvality, jehož výrobě navíc můžete přihlížet.

O něco víc času budete potřebovat u mistra krejčího Gennara Solita. Jeho dílna se dokonale skryje většině očí za zdmi paláce na Via Toledo, ani zvonek nemá označen. Teprve hlídač domu mi potvrdí, že jsem na správné adrese. Správná je už přes čtyřicet let a vládne jí šedivý sedmdesátiletý pán v dokonale střiženém obleku. Klientelu má stálou.

Neapol, krejčí Gennaro SalitoNeapol, krejčí Gennaro Salito | Hana de GoeijKrejčí Gennaro Salito šije jedny z nejlepších obleků ve městě v malém zapadlém salonu o dvou místnostech

„Zákazník přichází většinou bez představy a výběr střihu nechá na mně. Jediné, co nešiji, jsou celočerné obleky, prostě si myslím, že jsou škaredé. Smoking černý ano, oblek nikdy,“ říká, zatímco látku pod rukama uhlazuje masivní osmikilovou žehličkou, které se o napařování nikdy ani nezdálo. „Má skoro třicet let, ale nemám ji za co vyměnit. Ty nové se jí ani zdaleka nevyrovnají,“ usmívá se muž, který ročně ušije kolem 300 obleků. Termín dodání se pohybuje okolo dvou měsíců a cena začíná na 2000 eurech.

Vittorio Carità, excentrický miliardář a vyhlášená postava neapolské společenské scény, a já sedíme v kavárně Intra Moenia na Piazza Bellini, ve vzduchu je cítit moře, sluneční paprsky mě hladí po vybledlé paži a snaží se vše napravit. Obvod náměstí i přilehlé ulice jsou plné studentů, antikvariátů a knihkupectví. Za ráj tento kousek Neapole považují i hudebníci, jejichž nástrojům je určena Via San Sebastiano.

Také Intra Moenia se pyšní přídomkem literární kavárna, příručka o gestech Napolitánců mi přišla zvláště užitečná. „V Neapoli se vám nestane, na rozdíl třeba od Milána, že by vás lidé nepozdravili. Za dva dny tady budete doma a začnou vám nosit jídlo a květiny. Pokud budete Neapol milovat, vycítí to a vrátí vám to zpátky,“ pěje Vittorio ódy na své rodné město.

Neapol, Piazza del PlebiscitoNeapol, Piazza del Plebiscito | Hana de GoeijRozlehlé Piazza del Plebiscito korunuje kostel San Francesco di Paola

Také pro nechvalně známou kriminalitu a nepořádek má vysvětlení. „Když jsem byl mladší, chodil jsem doslova ověšený šperky z otcovy dílny a často jsem šel takhle vyšňořený kupovat kokain, nikdy se mi neztratil ani prstýnek. Kriminalita existuje, setkáte se s ní ale spíše v okrajových částech města. Co se týče odpadků, považuji to za chybu komunikace. Nikdo Napolitáncům neřekl, co s nimi pořádně dělat, až se nakupily v ulicích. S lidmi je to tu jako s dětmi, musíte jim věci pořád vysvětlovat.“

Mimochodem, Vittorio je snad jediný člověk v Neapoli, který nemá rád pizzu – údajný místní vynález, kterým pohostili i italskou královnu Margheritu, jejíž jméno pizza v bavách italské vlajky nese. Na tom, kde najít tu nejlepší, se místní neshodnou – co Napolitánec, to oblíbená pizzeria.

Království koťátek

Neapol je rovněž městem ukrytých pokladů. Na jeden z nich jsem narazila v podobě květinářství Calvanese naproti krásně nefrekventované botanické zahradě, kde jsou jména stromů napsána ručně na keramických kachlích. Království růží, bambusů, palem a čtyř malých koťátek je ukryté za branami bezejmenného paláce a mimo omamnou vůni zeleně nabízí i lehce zarostlé posezení u prosklené věže. Srdce romantika se rozbuší a pragmatik si odpočine od rušné ulice.

Neapol, květinářství CalvaneseNeapol, květinářství Calvanese | Hana de GoeijZapadlá zahrada květinářství Calvanese je jako stvořená pro obnovu duševního klidu po zběsilém ruchu v ulicích

Kromě pizzy lidé v Neapoli jedí hodně ryb a dršťky. Na to druhé mají dokonce specializovanou restauraci Le Zendraglie a za tím prvním jsme se vydali do restaurace Da Dora. Stejně jako nejlepší řemeslníci, i nejlepší kuchaři si asi v Neapoli říkají, že vývěsní štít je zbytný luxus. Nenápadná rodinná restaurace je plná až po střechu i bez okázalosti a marketingu. Dnešní večerní menu znovu potvrzuje, že nejlepší ryba je ta nejjednodušší, pečená a pouze s citronem.

Vittorio mi při loučení předal jednoduchou vizitku jen s mobilním číslem. Až přijedu zpátky, nejméně na týden, mám mu zavolat. Pak teprve budeme mít dost času, aby mi ukázal tu pravou Neapol. Začneme večeří v jednom ze tří set pokojů u jeho kamarádky, baronky neapolské.

Krásná je Neapol

Další místa z LV City Guide (na snímku dole), která ZEN vyzkoušel:

Ciro e Bruno Ricci

Tradiční výrobci obuvi, jejichž specialitou jsou sandály Capri. Jeden z Napolitánců na ulici vykřikoval, že vydrží celý život.

Grand Café Gambrinus

Pro Čecha místo zavánějící domovinou. Chodil sem prý na kafe i Verdi a kavárnu tohoto stylu byste čekali nejspíše ve Vídni.

Galleria Umberto

Ohromná nákupní galerie se stropními vitrážemi a jedněmi z nejstarších obchodů v Neapoli.