Největším supervizorem je Bůh, říká kaplanka věznice Wachová

Liberecká vazební věznice letos slaví sto třicet pět let od svého založení. Také ona má svou kapli, místo, kde hledají útěchu a cestu ke smíření lidé, kteří se dostali do křížku se zákonem. Ve zdejším malém svatostánku slouží kaplanka Renata Wachová. Je připravena vyslechnout nejen, co vězně tíží, ale ukáže jim i jejich příběhy v širším kontextu křesťanské víry, tradice a moudrosti.

Být ve věznici kaplanem není pro ženu právě obvyklé, jak jste se k takové práci dostala?

Vždy jsem byla věřící a je pro mne samozřejmé nějak pomáhat lidem. Je to asi přirozený vývoj. Těsně po revoluci jsem začínala v rýnovické věznici jako dobrovolnice. Podporovat lidi v nouzi mi přijde smysluplné. V té době jsem měla malé děti. Když odrostly a já měla jít do práce, přišla nabídka od našeho hlavního kaplana do věznice v Liberci.

Má to žena-kaplanka těžší než kaplan-muž?

To bych neřekla. V mnoha směrech by se dalo dokonce mluvit o tom, že mi to mou práci usnadňuje. Myslím si, že pro mnoho mužů je snadnější mluvit o osobních věcech raději se ženou než s dalším mužem. Také mají přede mnou určitý ohled. Dávají si například větší pozor na to, jak mluví, a snaží se být i větší gentlemani.

Jak dlouho už pracujete jako kaplanka ve zdejší věznici a kdo je vaším zaměstnavatelem, církev, nebo věznice?

V liberecké věznici působím již pátým rokem, od roku 2007. Svou církví jsem ordinovaná, ale jinak jsem státním zaměstnancem.

Vzpomenete si na svůj první pracovní den?

Hodně mi pomohly zkušenosti z Rýnovic, věděla jsem, do čeho jdu. Vězeňské prostředí tak bylo pro mne již známé. První den proto nebyl výjimečný, byl spíše technický. Můj předchůdce mne prováděl po věznici a seznamoval se zdejšími specifiky a s klíči. Spíše si vzpomínám na svůj pocit. Byla jsem čerstvě po školách, které jsem zvládla v netypickém studijním věku, a cítila jsem vnitřní klid. Najednou jsem věděla, že je vše tak, jak má být.

Co obnáší vaše práce?

Především to jsou pastorační rozhovory. Mluvím s odsouzenými o jejich pocitech a problémech. Snažíme se společně najít reálný pohled na jejich dosavadní život a také přijetí viny. Nabízím duchovní službu, buď v rámci skupinového sezení, nebo jednotlivě. Ve skupinách například čteme z Bible, vysvětluji určité zásady a představuji jiný hodnotový systém. Pomocí podobenství a příběhů bývají lidé většinou schopni lépe pochopit svou situaci. Pomáhám jim podívat se na stav jejich věcí jinýma očima a přinést trochu naděje. Podpořit je ve změně. Při individuálních sezeních se zaměřujeme na konkrétního dotyčného, jeho problémy, často i na jeho rodinu. Pokud mám dost času, což je vždy problém, snažím se zaměstnat mé klienty i jiným způsobem. Před svátky třeba vytváříme společně přáníčka. Při bohoslužbách také zpíváme, protože někteří odsouzení umí opravdu dobře zpívat a hrát na kytaru. Někdy pomáhám lidem ve spolupráci s různými organizacemi i s problémy, které nastávají po propuštění. Když se po čase dozvím, že bývalý vězeň žije v mezích zákona a relativně dobře, je to úspěch.

Znáte někoho z bývalých odsouzených, který našel svou cestu k víře?

O několika lidech to vím, protože se s nimi setkávám i dnes už v civilním životě. Obecně ale platí, že pokud už opustí výkon trestu, nemám u většiny další přehled, jak na své cestě pokračují dál. Trochu frustrující je, když se k nám zase vrátí. Podle statistik i z praxe to není zanedbatelné procento.

Z průzkumu vyplývá, že je to dokonce nadpoloviční většina, máte pocit, že v těchto lidech pak bývá něco jinak?

To je složité, nemám na to jednoduchou odpověď. Vyjít z kriminálu, nemít kam jít a odnášet si jen dluhy je vražedné samo o sobě. Navíc mají nálepku vězně, a tak najít práci je v dnešní době pro ně téměř nereálné. Nakonec pro ně může být jednodušší cesta vrátit se ke starému způsobu života. Někdy to ale bývají lidé, kteří když jsou postaveni do složitější situace, vidí jen jediné řešení. V mých očích existuje třeba dvacet způsobů východisek, ale oni zvolí jen jedno a bohužel musím říct, že většinou to nejhorší ze všech. Při rozhovorech ve věznici se jim proto snažím ukazovat jejich existenci ze všech stran a srovnávat hodnotové žebříčky. Je to běh na dlouhou trať. Změny v člověku se dějí postupně a pomalu. Nejdůležitější je vědět, že z přešlapů se mohou poučit. V tom dobrém slova smyslu.

Je mezi vězni zájem studovat Bibli?

To se nedá paušalizovat, ale kupodivu docela ano. Není to jejich primární zájem. Spíš se to postupem doby odvine. Velmi záleží na osobnosti kaplana, jestli je dokáže zaujmout. Myslím si, že nejvíce oceňují pravdivost člověka, který s nimi pracuje.

Vyhledávají si vás vězni sami?

Každé ráno, když přijdu do práce, mám na stole kupičku žádanek. Musím se jimi probrat a naplánovat si den podle nich. Snažím se, aby se dostalo mé pozornosti na všechny, kteří o to stojí, ale musím se přiznat, že to někdy není v mých silách. Stává se, že musí na pohovor se mnou čekat i týdny.

Zapsal se vám nějaký z vězňů do paměti?

Bylo jich více. Občas se mi někteří vybaví, kdy jsem si říkala, kde bych byla já, kdybych prožila v dětství to, co oni. Spousta z nich ani nemůže vědět, jak má fungovat normální rodina a život. Tím je neomlouvám. Na druhou stranu jim říkám, že se musí s tím vším, ve třiceti nebo ve čtyřiceti letech, umět srovnat a jít dál.

Potkala jste nějakého, o kterém jste si myslela, že je nevinný?

Někteří vězni říkají, že jsou nevinní. Ale záleží na tom, s kým mluví. V rozhovorech s kaplany se možná snaží vypadat lépe, ale nepopírají svoji vinu. Souvisí to s tím, co už jsem říkala, že ve svých situacích prostě nevidí jiná řešení, než která si zvolili. Za celou dobu svého docházení do věznic jsem si myslela o dvou lidech, že jsou pravděpodobně nevinní.

Je něco, co od vězňů nejčastěji slýcháváte?

Nejvíce plánují, jak už to příště zvládnou lépe, a hledí s důvěrou do budoucnosti. Těší se, až zase budou na svobodě.

Je rozdíl při vaší práci mezi věznicí a vazební věznicí?

Je, a velký. Ve vazební věznici se lidé točí rychleji a řeší úplně jiné věci než už odsouzení. Bývají to většinou individuální rozhovory. V běžné věznici jsou lidé už na delší, nebo alespoň známou dobu, a podle toho si s nimi mohu vypracovat dlouhodobější plán. Podle něj pak postupujeme a máme větší čas na cílenější práci.

Musí být kaplan někdy i rázný?

Určitě, v mnoha případech. Kaplan musí být autoritou. Ve věznici se najdou i tací, kteří jsou poznamenaní ze svého sociálního prostředí a spoustu pro nás obyčejných věcí nechápou. Jejich jednání pak může překračovat normy. Musí se jim dát proto jasně najevo, že jde o nepřijatelné chování. Nejsložitější to bývá při skupinových sezeních, kdy se někdy navzájem podporují a předvádějí jeden před druhým.

Je to velmi náročná práce, neztrácíte někdy důvěru v dobro?

Díky své víře neztrácím. Musím ale připustit, že nevím, jak to dělají nevěřící, třeba psychologové, sociální pracovníci nebo vychovatelé. Kdybych si dobro nespojovala zejména s Bohem, umím si představit, že by všechno pro mne mohlo být mnohem těžší.

Co byste si přála pro svou profesi do budoucnosti?

Uvítala bych možnost supervizora, stejně jako ho mají ostatní pracovníci v sociálních službách. Někdy se cítím svou prací unavená, a tak by nebylo špatné mít po ruce člověka, který by mi pomáhal se očistit a vnést další vhledy. Sice největším supervizorem je Bůh, ale i kaplan občas potřebuje získat nadhled a vědět, co dělá dobře nebo špatně.