Norsko: lásku k moři mají místní od Vikingů | E15.cz

Vše o netradičních investicích

Vše o netradičních investicích Vstoupit do speciálu

Norsko: Potomci Vikingů a budoucnost v moři

Irena Páleníčková

Po Vikinzích zdědili Norové lásku k moři. Na otázku, udržují-li toto dědictví živé, je odpověď jednoznačná — ano. Možná že i my máme mezi svými vzdálenými předky potomka Erika Rudovousého, a tak jsme se na severu Norska drželi pobřeží jako rackové rybářské lodě vracející se z lovu.

První informace o pobřežním životě Norů jsme získali v přístavu Rørvik jižně od Nordlandu v muzeu Norveg z roku 2004, jehož budova evokuje rozvinuté plachty. Expozice vypráví story počínající před deseti tisíci lety, kdy začaly u pobřeží odtávat ledovce a za rybami sem přišli lidé. Propletené vlnící se malé místnosti muzea halí šeré namodralé světlo jako při ponoru do temných vod fjordů a motto muzea sem dobře zapadá: „Naši předci našli základy pro svou existenci v moři a v moři je i naše budoucnost.“

Starého malíře Addeho Zetterquista jsme ale potkali ve vnitrozemí u Storjordu, kde je od roku 2013 vedle budovy Nordland Nasjonalparksenter galerie nesoucí jeho jméno. Zaujal nás tím, že v letech 1968 až 1970 na typické malé norské plachetnici pečlivě okopíroval podstatnou část norského pobřeží. Skončil u Fauske, na jehož zeměpisné šířce už padesát let bydlí se svou ženou v divočině ve srubech ležících dva kilometry od silnice.

Dovolená v divočině. Luxusní rezorty rostou ve všech koutech světa, kdy se vyplatí vyrazit?

Na jihu Nordlandu, kde Adde své mořské hipísácké putování ukončil, my svou pomalou pobřežní severní cestu začali. A právě Adde nás upozornil na nordlandskou specialitu — umělecké objekty v krajině. Nápad z devadesátých let minulého století vychází z myšlenky porovnat a nechat na sebe působit to, co vytvořila v krajině příroda, s tím, co do ní umístí člověk. Galerie o 40 tisících kilometrů čtverečních beze stěn a střechy čítá čtyřiatřicet objektů. V paměti mi utkvěla přes deset metrů vysoká žulová socha ženy v Mo i Raně vyhlížející lodě vracející se do přístavu. Stojí po kolena ve vodě a na nábřeží vedle je žulový menhir, památník na jednu z obětí teroristického útoku 2011.

Kam se ale vydat jinak? Pro který úsek z více než 80 tisíc kilometrů norského pobřeží včetně ostrovů se rozhodnout? Nakonec si delší zastávku mezi všemi ostrovními konkurenty vybojoval ostrov Hamarøy pod Lofoty díky romantickému majáku a avantgardní budově muzea Hamsunsenteret z roku 2009 a souostroví Vesterály severně od Lofot. Tam nás pozval Muž z moře, další socha z projektu Skulpturlandskap od místního autora K. Olsena.

Galerii Hamsungalleriet ve vesničce Tranøy na Hamarøy dnes spravuje právník v důchodu a jeho elegantní manželka fyzioterapeutka. Umělecká díla vystavují i mimo galerii na přilehlém žulovém pobřeží – ofotografovaná a speciální technikou přenesená na podklady vzdorující počasí, přišroubované do skal. V obchodě, kde je dnes galerie nesoucí jeho jméno, Knut Hamsun, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1920, kdysi pracoval (a na Hamarøy prožil část dětství).

Pomalé umírání autovraků v džungli. Sem si chodí Mexičané pro náhradní díly, podívejte se

Když v galerii vystavoval H. Bodogaard a jednu ze svých soch umístil nedaleko přístavu, místní si ji zamilovali a zrodil se až neuvěřitelný nápad – obyvatelé Tranøy každoročně pořádají sbírku na zakoupení jednoho sochařského díla a tak postupně v krajině tvoří svůj Tranøy skulpturpark. Maják Tranøy je naopak velice tradiční a přes moře k němu vede 250 metrů dlouhá lávka. V budovách strážců majáku je hotel a restaurace, nad jejímž talířem krevet se každý gurmán určitě zaraduje.

Z turistického hlediska jsou Vesterály ve stínu slavných Lofot. Jejich význam pro Norsko je ale stejně velký. Zrodil se na nich například lodní fenomén severu, pobřežní expres Hurtigruten.

O pravidelnou linku podél severního Norska usilovala vláda několik let, ale každý se obtížných vod bál. Jediný kapitán Richard With ze Stokmarknes na ostrově Hadseløya zažádal o licenci a 2. července 1893 vypravil loď Vesteralen na první plavbu z Trondheimu do Hammerfestu (v zimě jen do Tromsø). Kromě cestujících a zboží byl na palubách až do roku 1983 i plovoucí poštovní úřad. Staré parníky zničila válka a nové se musely objednat v cizině. Když z Ancony připlul první, bylo Norsko ještě tak chudé, že muselo platit i v sušených treskách (Itálie je až dodnes jedním z jeho hlavních odběratelů).

OBRAZEM: Vlakem z práce. Do bangladéšské soupravy se mnohdy snaží procpat tisíce lidí

Pobřežní expres přivedl na sever i turisty. Současná, šestidenní plavba z Bergenu do Kirkenesu u ruské hranice představuje jednu z nejzajímavějších pobřežních cest Norska a o jejím významu svědčí to, že je nazývána dálnicí číslo jedna. I když úřady zdůrazňují, že se nejedná o turistickou, ale o dopravní loď, je jedenáct lodí Hurtigruten známo kromě přesného dodržování jízdního řádu i svou dokonalou hotelovou obsluhou a vynikající kuchyní. Muzeum této mořské highway na nábřeží v Stokmarknes se nedá minout: patří k němu na souš vytažený parník Finnmarken z roku 1956, místní knihovna a hotel připomínající loď, na jehož chodbách člověk chvílemi neví, je-li už na lodi, nebo ještě v hotelu.

Nyksund, přilepený na jeden ze severních výběžků Vesterál, se v druhé polovině 20. století stal tak nevýznamným, že ho všichni opustili. Ale chátrající budovy okolo romantické malinké zátoky, jež vznikla roku 1859 propojením dvou ostrůvků-skalisek, nemohly zůstat nepovšimnuty turistikou. Ssemjon Gerlitz, majitel restaurace a ubytování Holmvik Brygge, sem zavítal poprvé roku 1997 jako náhodný turista. Vzápětí on a další konkurent rozjeli v tehdejší vesnici duchů své podnikání (v létě Ssemjon nakrmí a ubytuje ke čtyřem tisícům hostí). Zrestaurované i dva ještě neobnovené domy s vysokými štíty jako v Bergenu lemují malý přístav a výsledek je neskonale malebný.

K záchraně vesnice přispěla i sama norská královna Sonja, která několikrát prošla trek mezi Nyksundem a sousedním Stø, čímž cesta získala jméno Dronningruta – Královnina cesta –, a v roce 2012 byla dokonce vyhlášena nejlepší norskou pěší túrou. Nyksund byl zachráněn. I nás zlákal název treku a historie vesnice a vydali jsme se za nimi na severní cíp ostrova Langøya. Výhledy ze čtyřsetpadesátimetrových skalnatých hor, na které nás osmihodinový trek vyvlekl, byly opravdu nezapomenutelné – jezera, moře, ostrovy a v dálce Lofoty.

Industriální deprese uprostřed polární pustiny. Podívejte se, jak vypadá turistům zapovězený Norilsk

Zdánlivě zapadlý kousek Vesterál se nakonec ukázal jako vůbec ne zapadlý. Díky Golfskému proudu zdejší přístavy nezamrzají, z toho kdysi vznikl Nyksund a dnes žije nedaleký Myre, kde stojí jedna z největších norských rybáren svého druhu. Vůbec bychom o ní nevěděli, má mimo zimní sezonu jen třicet zaměstnanců, ale po cestě z Nyksundu jsme u silnice zahlédli dřevěnou konstrukci plnou suchých rybích hlav.

Rumunští brigádníci snášeli na lžíci bagru sušené tresčí hlavy a litevský řidič brigádník je rovnal do svého náklaďáku s přívěsem. Za sezonu tisíce tun hlav. „Vezu je do továrny na jih, kde je slisují do balíků po třiceti kilech. Poplují do Afriky, tam z nich dělají polévku,“ vykládal Litevec mezi skládáním. Mluvil dobře anglicky. Norsky se za čtyři roky v Norsku nenaučil, nepotřebuje to, všichni mluví anglicky.

Skvěle anglicky mluvil i bagrista Kai. Doporučil nám zajet si do Nyksundu na vynikající grilovanou sušenou tresku. Přikývli jsme, i když jsme už věděli, že porce této lahůdky vyjde u stolu v Holmvik Brygge na 269 norských korun, k tomu pivo za 70 a oběd pro jednoho za slušných jedenáct set našich by náš rozpočet dost významně narušil. Místo toho jsme si další den usmažili jednu z nejlepších zdejších ryb, norsky zvanou sei.

Autor: Irena Páleníčková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!