Vesnické tancovačky jsou vaší doménou. Jak se vám hrálo v Újezdě?
My jsme v tomhle amfiku hráli poprvé snad už v sedmdesátém roce. Tehdy jsme se ještě jmenovali Mahagon. Už tehdy to byla parádní akce. Za těch čtyřicet let, co se tu konají zábavy, získalo tohle místo obrovský genius loci. Cítil jsem tu ohromnou sílu prostoru už ráno, když jsme začali stavět techniku.
Ráno? Hrát jste začali v devět hodin večer…
Jsem zvyklý jezdit na akce s předstihem. Běžně začínáme stavět v deset hodin dopoledne. Proto taky nemám rád festivaly, kde je všechno ve stresu. Potřebuju na hraní klid a dobrý zvuk. A taky publikum, které v Újezdě vždycky bylo skvělé.
ední vystoupení Katapultu se tu ale nepovedlo. Vzpomínáte?
Za
Za posledních deset let jsme tu hráli tuším že třikrát. Poprvé tu byly nějaké problémy s elektrikou. Posledně jsme vůbec nezačali hrát. Přišla taková průtrž mračen, že by to neustálo ani pódium. Technika by to odnesla. Nic to nemění na tom, že Újezd nikdy nezažil léta krize a vždycky byl naprosto výjimečným místem, kam rockeři vždycky přijdou. Cítí se tu evidentně dobře a baví se společně s kapelou. Je to skutečně amfik, který nikde jinde nemají.
Jaké jsou reakce fanoušků na songy z nové desky nazvané Radosti života a vůbec na nové obsazení skupiny, kterou jste dal dohromady po smrti Jiřího „Dědka“ Šindeláře?
Kluci hrajou přesně tak, jak Katapult žádá. Tedy přímočaře a se srdcem. Má to prostě koule. Samozřejmě je to dílo také zvuku. Bubeník hraje na bicí ze šestašedesátého roku. Stejný měli ve své době Zeppelini. Já mám teď obdobu Telecatstera. V tomhle amfiku nasáklém rockerským potem byl zvuk v pohodě nejen na pódiu, za což taky můžu poděkovat skvělému publiku. V lese bez lidí by to nehrálo.
e tedy vrátíte? Zatím nev Zatím nevím kdy, ale jedno můžu posluchačům, kteří sem na nás tentokrát přijeli, slíbit. Někdy příště…
