Je jaro, rok 1951. Státní soudy se pouští do prvních procesů s lidmi, kteří prý škodí komunismu. Na trestní lavice a do vězeňských cel se tak dostávají celé skupiny lidí z Hradce i okolí. Řada z nich ani netuší proč.
První velký proces se týkal několika mladých z Jindřichova Hradce a z Tábora. V jejím čele byl syn bývalého četníka Vladimír Chlupáč z Hradce. „Zatčení ale byli i další Hradečané, třeba kloboučník Jan Hlinka a František Neckář. Oba byli nakonec soudem osvobozeni. Okresní národní výbor v Jindřichově Hradci je pak ovšem poslal do Tábora na nucené práce,“ přibližuje jeden z procesů jindřichohradecký odborník z Ústavu pro studium totalitních režimů Libor Svoboda.
Podle jeho pátrání v archivech přitom v podstatě o žádnou činnost nešlo. „Skupina mladých lidí se na podzim 1948 a počátkem roku 1949 údajně domlouvala, že by, možná, měla něco dělat. Ani se pořádně nesešli. Všechno zůstalo na úrovni studentských řečí. Výsledkem byl soud a tři roky vězení pro Chlupáče,“ říká Svoboda.
Vladimír Chlupáč
Odsouzený Vladimír Chlupáč se narodil v roce 1930. Jeho otec sloužil jako velitel četnických stanic ve Strmilově a v Kunžaku. V únoru 1948 byl ale jako nespolehlivý od četníků propuštěný. Mladý Vladimír před zatčením studoval nejprve půl roku odbornou pilařskou školu v Táboře. Pak pracoval několik týdnů jako účetní u Československých stavebních závodů na pobočce v Kamenici nad Lipou.
V osmnácti se mladý úředník na taneční zábavě na Střelnici seznámil s jistým Janem Buďou. Ten byl v Žižkových kasárnách na vojně. „Chlupáč se před ním měl zmínit, že údajně něco chystá. Buďa to okamžitě oznámil v kasárnách důstojníkovi Obranného zpravodajství, kterého pak představil jako svého bratra. Údajný bratr se usilovně pokoušel natlačit Vladimíra a jeho přátele do nějaké otevřené činnosti. Například aby si opatřili zbraně,“ přibližuje situaci před procesem Svoboda.
Mladík sice všechny nabídky nastrčeného agenta odmítl, zatčení ho ale stejně neminulo.
Zatímco ostatní ze skupiny byli postupně propuštěni, Chlupáč se dostal na tři roky do vězení. Během výkonu trestu prošel takřka trestními lágry.
V roce 1951 byl odsouzený ještě jednou za pobuřování. Z vězení se dostal až o sedm let později. Pracoval pak na bývalé Čihákově pile a časem odešel do severních Čech.
Jaroslav Franc
Pravděpodobně největší vlnu zatýkání prožil Jindřichův Hradec přesně před šedesáti lety, v roce 1951. Za mřížemi skončilo třináct Hradečanů. Nejhůř z nich dopadl Jaroslav Franc. Soud mu vyměřil trest na osmnáct let.
Franc pocházel z početné dělnické rodiny. Jeho otec i s několika sourozenci pracovali jako horníci. On studoval po dokončení měšťanky na odborné živnostenské pokračovací škole.
Po ukončení základní vojenské služby nastoupil v roce 1930 k četnictvu. Sloužil na stanici v Nové Bystřici, ale po záboru Sudet německou armádou odešel v říjnu roku 1938
k četníkům v Jindřichově Hradci. Tady byl později příslušníkem Státní národní bezpečnosti. Až do svého zatčení v roce 1951.
Jaroslav Franc byl i v soukromí velice obětavý. V době okupace například pomáhal rodinám zadržených osob v Jindřichově Hradci a Plané nad Lužnicí. Lidem v internačním táboře ve Svatobořicích se dokonce díky němu podařilo udržovat kontakty s rodinami.
Ani to mu ovšem později nepomohlo. Franc byl obviněný třeba z toho, že po únoru 1948 vstoupil v jindřichohradeckém okrese do ilegální protistátní organizace. Ta měla údajně způsobit zvrat komunistického zřízení. Po nátlaku při výsleších Franc do protokolu nadiktoval: „Tímto svým jednáním podporoval jsem plně západní imperialisty a naši zrádnou emigraci v jejich snaze vyvolat novou válku za účelem ovládnutí světa a obnovy vykořisťování.“
I přes tuto vynucenou výpověď ovšem svoji vinu nikdy zcela neuznal. Vehementně se hájil už během procesu. Hned po vynesení rozsudku se odvolal k Nejvyššímu soudu. Neuspěl. Na osmnáct let ho zavřeli do Leopoldova.
Na otázky v přijímacím dotazníku věznice, jestli cítí vinu za své jednání a jak ho chce napravit, odpověděl: „Trestního jednání jsem si vědom nebyl, a proto jej nemohu litovati (…). Není mi známo, že bych nějakou škodu způsobil.“
Na svobodu ho z leopoldovské věznice pustili 10. května 1960. I pak zůstal jindřichohradeckým patriotem.
Jiří Mařík
Další velká zatýkání se v Hradci a okolí odehrála v letech 1953 a 1954. Státní bezpečnost celou událost vedla pod názvem „Akce Řásy“. Ústřední postavou v ní byl jindřichohradecký rodák Jiří Mařík.
Narodil se v roce 1921. Rodina bydlela v Radouňce. Matka byla v domácnosti, otec revírník v bažantnici, která patřila Černínům.
Mařík vystudoval čtyři roky reálného gymnázia v Jindřichově Hradci a ve studiích pokračoval na vyšší lesnické škole v Písku. Pak pracoval na velkostatku v Kamenici nad Lipou a rok byl nuceně nasazený v Německu jako dělník.
Od roku 1944 působil jako adjunkt, tedy úřednický pomocník. O pět let později už z něj byl vedoucí polesí Řásy v obci Kačlehy a později v Člunku.
K obvinění Mařík přišel prakticky náhodou. „Případ začal v červnu 1953, když další obviněný Václav Žejdl uprchl ze svého pracoviště a ukradl tam i nějaké peníze. Vrátil se domů do Lomů, ale pak dostal strach a schovával se pár dní v lesích.
Zpráva o něm se roznesla po kraji a začala ho hledat Státní bezpečnost. Žejdl se nakonec sám vzdal. Naprosto nesmyslný čin měl ovšem za následek to, že StB postupně pozatýkala všechny, kdo s ním přišli do styku. „Obvinila je z přípravy teroristických útoků,“ vysvětluje Svoboda.
Během výslechů se objevilo jméno hajného Maříka jako údajného vedoucího další protistátní skupiny.
„Ta byla založená z podnětu učitele Havlasy z Aše bývalým kapitánem ČSA Františkem Jílkem z Jindřichova Hradce,“ stojí ve spisu.
Úředník Jílek šel nakonec za mříže na deset let. Jiří Mařík, který měl v době zatčení dvouapůlletého syna, vyfasoval sedmnáct let. Z vězení se díky amnestii dostal už v roce 1960. Po deseti letech spáchal sebevraždu.
Procesy s odpůrci
Soudy probíhaly hlavně v letech 1948–1955.
V Jindřichově Hradci a okolí byly odsouzeny desítky lidí.
Mezi nejvýznamnější patřily procesy s údajnými protistátními skupinami Chlupáč a spol. a Fiala a spol., složenými z mladistvých studentů.
Ve zvláštních případech se veřejné procesy konaly v místech trvalého bydliště nebo na pracovištích postižených, jako v roce 1950. V Hradci byla souzená skupina Zlatá Růže.
