Vítkovický hokejista Petr Hubáček má mnoho koníčků. Ale jeho největší vášní je sledování anglické kopané. O hře z kolébky fotbalu si zjišťuje mnoho zajímavostí a dokonce se vydává i na některé zápasy.
Proč zrovna anglický fotbal?
Fotbal je Anglie, Anglie je fotbal. Tak to vidím já. Když mám chvilku volna pro sebe, vyhledávám na internetu různé zajímavosti o anglické kopané. Jak vypadají různé stadiony a podobně. Baví mě historie těch klubů.
Kolik zápasů jste viděl přímo na vlastní oči?
Byl jsem ve Wembley na kvalifikační zápas Anglie s Ukrajinou. Vždy jsem chtěl vidět nároďák ve Wembley. Potom to byly utkání Fulham proti Liverpoolu, Manchester United s Aston Villou, Queens Park Rangers v derby proti Crystale Palace a Millwall s Colchesterem.
Byl jste zklamaný nějakým utkáním?
Rozhodně ne. Každé to utkání mělo něco do sebe. I zápasy, ve kterých nehrály týmy z Premier Ligue byly výborné. Nasazení hráčů a fandové na stadionu byl velký zážitek. Až pojedu znovu, určitě navštívím více zápasů z nižších soutěží.
Kdyby se střetly národní týmy Anglie a Česka na nějakém šampionátu, komu byste držel pěsti? To je docela těžká věc. Co se týče výsledku, určitě bych víc věřil anglánům. Já ale fatk nevím. Samozřejmě, že Česku fandím. Jezdím i na kvalifikační utkání, ale v tomto případě bych asi dal přednost Angličanům.
Chodíte na Gambrinus ligu?
Když mi to vyjde, tak ano. Ale hlavně na Brno jako správný brňák. Byl jsem i na Bazalech, ale to zrovna tady hrálo Brno.
Jako hokejista jste hrál v Americe, Rusku a ve Švýcarsku. Byl jste se podívat i tam na fotbale? V roce 2007, když jsme s Vítkovicemi nepostoupili do play off, jsem sezonu šel dohrát do švýcarského Bernu. Po příjezdu mi bylo ale řečeno, že v klubu jsem nadbytečný cizinec. Takže jsem se rozhodl, že si Švýcarsko užiju. Nejdříve jsem odtrénoval, a jelikož jsem měl k dispozici klubové auto, objížděl jsem fotbaly. Dvakrát jsem byl na Young Boys Bern a čtyřikrát na Basilej.
Hrajete sám fotbal?
Kopnout do míče umím. Jako kluk jsem fotbal hrál hodně. Ale teď kvůli hokeji na to není čas. Vzpomínám, že jsem jednou byl hrát s kamarády fotbal v tělocvičně. Koupil jsem si na to nové boty a po hodině běhání po parketách, jsem měl na nohách takové puchýře, že jsem nemohl pořádně chodit. Bylo to v době těsně před mistrovství světa v Rize a já kvůli tomu málem ani neodjel na stříbrný šampionát.
